Nijak nezastírám, že k napsání tohoto textu mne dovedla série fotografií zachycujících volícího prezidenta Zemana, a název článku jsem zvolil podle švýcarské kliniky Dignita – Důstojnost, kde pomáhají těm, co se rozhodli zemřít. A kippa není jen rituální pokrývka hlavy užívaná věřícími židy k náboženským účelům, „ocelová kippa“ se nazývá i obranný raketový štít Izraele chránící před raketami odpálenými z pásma Gazy na izraelské volební cíle. Při pohledu na fotografie prezidenta Zemana u volební urny mně už posté bolestně v mysli vyvstal vykřičník a slova TOHLE NE!

Svou matku, docentku marxisticko-leninské ideologie, jsem neměl rád a dodnes jí pohrdám. Snad abych si dokázal, že jsem lepší, nechal jsem ji dožít doma, i když se jí pár let před smrtí a rok před smrtí skokově zhoršovala demence. Binswangerova choroba, která je zákeřnější než Alzheimer. Nechává některé oblasti mozku – a tedy fungování člověka – nedotčené, zatímco v jiných oblastech řádí stejně jako Alzheimer. Takže nemocný s pokročilou formou této choroby některé činnosti zvládá zcela standardně jako zdravý, a v některých oblastech je úplně mimo. Matka se ztrácela, zapálila si byt, několikrát jsem vyhazoval lednici plnou shnilého jídla, ale líčit se a hádat se uměla jako ve svých padesáti letech.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Fiala, nebo Bartoš? Vyměňme premiéra a ukončeme ostudu

Předvolební číslo Týdeníku FORUM se věnuje dvěma demokratickým kandidátům na předsedu vlády – Ivanu Bartošovi za Pir/STAN a Petru…

Ten poslední rok byl pekelný, a když ji Bůh osvobodil a ona zemřela, byl jsem šťastný, že umřela doma, a ne v ústavu, kam (z celkem pochopitelných důvodů) strašně nechtěla. Od toho příšerného roku mám však demenci jako strašlivé memento já sám. Sebetrýznivější fyzické nemoci, a dokonce i mimořádně těžké deprese se může nemocný zbavit břitvou nebo pistolí. Demence z člověka udělá ruinu, aniž by si toho všimnul, a přemění jej v bytost, kterou by „za zdrava“ rozhodně nechtěl být. Ale on nemá šanci – pokud zázrakem nemívá světlé chvilky – si svého stavu všimnout a vyvodit z něj důsledky. Díky své demenci nepochopí, že by před ní měl utéct do smrti.

Nevím, co je prezidentovi

Neumím diagnostikovat přes obrazovku. Ale fotografie, jak se připravuje vhodit lístek do urny a jak se pak směje do objektivů, mě hodně rozhodily. Poznával jsem v jeho obličeji matčin výraz v momentě, kdy koukala na kýbl plný plesnivého jídla z její lednice, na ohořelý zvonek, který ohořel kvůli požáru, co sama založila, či jak měsíce hledala kabát, který na některém ze svých výletů ztratila. Nevím, zda je Miloš Zeman dementní, nebo jen strašlivě vyčerpaný nemocí, stářím a celoživotním krajně nezdravým způsobem života. A nevím ani to, zda by pro mladého a zdravého Miloše Zemana byl stav, ve kterém je nyní, stejně nepřijatelný, jako se jeví dnes mně pro mne samotného. Takže v tomto textu neřeším až zas tak moc stav Miloše Zemana, ale spíše svůj vlastní strach z toho, že by mě nemilosrdná příroda nechala zchátrat do takového stavu, v jakém prezidenta Zemana o volbách zachytil fotograf. Mohu k tomu říct jediné: Děkuji, nechci!

Alzheimer.cz

Server věnovaný této nemoci zveřejňuje řadu doporučení, a já se jimi od padesátky (až na kouření) řídím. Pokud nemám záchvat bolesti, tak si každý večer čtu něco, čemu nerozumím, a přemýšlím o tom, snažím se to pochopit – a tím dostávám mozek na patnáct dvacet minut do otáček. Čtu o černých dírách, teorii chaosu, a také se zkouším naučit terminologii japonského meče.

Což jsou všechno témata pro mne tak složitá a komplikovaná, že se mi kouří z hlavy, i když nemám zapáleno. A základní doporučení – „zatěžovat mozek“ – to snad splňuje. Strach ale mám přesto – podložený. Podle stejného serveru: „Celosvětový počet lidí s demencí podle ADI přesahuje 44 miliónů, v roce 2030 se tento počet pravděpodobně zvýší na téměř 76 miliónů, v roce 2050 se počet lidí s demencí odhaduje na 135 miliónů. Alzheimer Europe v roce 2009 odhadovala, že v ČR žije více než 123 000 lidí s demencí. V roce 2013 už podle stejných odhadů bylo u nás lidí s demencí o 20 000 více (143 000).“

Můžu patřit mezi ty, které postihne. A pokud se mi demence rozjede dost rychle a bez „okének“ zlepšení, nepoznám, že přišel čas umřít.

Kippa důstojnosti

Ten můj strach by se dal řešit. Velmi jednoduše, bez zavádění nějaké euthanasie nebo přesouvání odpovědnosti za mou smrt na další osoby. Prostě bych před státním notářem uzavřel s (k tomu účelu zřízenou společností) smlouvu, zaplatil za službu, a pak by mi každý rok, třeba den po narozeninách, až do smrti chodila pozvánka na EEG. Nebo na CT, magnetickou rezonanci či něco, co demenci minimálně v pokročilejší formě pozná. Matce ji tak zjistili. No a já bych dorazil, a usadil se ve vyšetřovně. Byla by to místnost s kovovými pancéřovanými stěnami, podlahou v lehkém sklonu k odtokovému kanálku, levnou židlí a stolečkem na popelník a kafe. Na hlavu bych si nasadil – či by mi ji, jak by stanovovala smlouva, nasadil pracovník té firmy – přilbu. Onu vysněnou kippu důstojnosti. Připojil bych výstup do konektoru, který by vedl k počítači někde mimo vyšetřovnu, a zapálil si cigaretu.

V přilbě by byly senzory. V tom nejlevnějším provedení. A pak by tam – po celé její vnitřní ploše – byla půl centimetru silná vrstva průmyslové trhaviny a elektronicky ovládaná rozbuška. Přilbu bych nasadil, zapálil si cigaretu a čekal, až uslyším zvonění nebo jiný podobný signál, že vyšetření skončilo, demenci nemám, a můžu jít domů. No a v momentě, kdy by vyšetření počítači objektivně potvrdilo, že už se mi v mozku demence probouzí, by počítač neaktivoval zvonek, ale rozbušku. Šlo by samozřejmě o placenou službu, tak by zbytky mé hlavy spláchli do kanálu placení zřízenci a zbytek by se odvezl do krematoria.

Vytěsnili jsme smrt z našeho vědomí, snažíme se prodlužovat lidský život za každou cenu, ale demenci zatím léčit neumíme. Takže bude postihovat více a více lidí, kteří však takový úděl odmítnou přijmout. A nebudou mít – stejně jako já – děti, které by jim řekly, že nastal čas jít spát. Proto věřím, že můj nápad kippy důstojnosti, který dnes může řadě konzervativců připadat jako šílený, už za deset či dvacet let bude realitou. Zbývá jen doufat, že v té době nebudu tak dementní, abych si zapomněl ve firmě, která tuhle službu bude poskytovat, udělat rezervaci.

To, co jsem viděl na fotografiích Miloše Zemana z volebního dne, pro sebe samotného prostě nechci.