NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V tvorbě Otakara Vávry (28. 2. 1911 – 15. 9. 2011) představuje Kladivo na čarodějnice (1969) vrcholný bod jeho umělecké kariéry i dost nečekaně projeveného občanského názoru. Historické drama se inspirovalo čarodějnickými procesy v 17. století na severní Moravě a zároveň se stalo aktuálním podobenstvím komunistických politických monstrprocesů 50. let 20. století. Mašinérie zfanatizované víry postupně zachvátí i ty, kteří ji v dobrém úmyslu chtěli chránit, aniž by prohlédli skutečnou mocenskou a hmotnou motivaci strůjců zkázy.

Předlohou pro film byl stejnojmenný román Václava Kaplického (1895–1982) z roku 1963, jehož vznik je datován do let 1960–1962. Autor jej založil na studiu záznamů z čarodějnických procesů na Jesenicku, Losinsku a Šumpersku, které mu zprostředkovával šumperský archivář František Spurný (1927–2004), a také na konkrétních místopisných poznatcích. V českých zemích šlo oproti cizině o spíše výjimečné a i časově opožděné případy, a to pod vlivem pověr pronikajících na severní Moravu ze Slezska. Ale i tady byly upáleny na hranici možná až čtyři stovky lidí a právě Kaplického román v podstatě inspiroval další podrobnější historický průzkum, jakkoli si také on sám kladl za cíl faktografickou věrohodnost.

Z jiskry požár

Jiskrou, která se záhy promění v ničivý požár, se stane pokus o uskutečnění nevinné pověry, jak se dá vyléčit nemocná kráva. Zanícený farář Schmidt (Eduard Cupák) považuje ale čin ubohé žebračky Schuchové (Lola Skrbková), která si při mši pro ten účel uschová posvěcenou hostii, za rouhačské čarodějnictví a výraz místního „širokého bludařství“. Porodní bábě Groerové (Jiřina Štěpničková) přitom jen nedojila kráva, ale Schmidt přesvědčí šumperskou vrchnost, hraběnku de Galle (Blanka Waleská), aby byl do kraje povolán „spolehlivý inkviziční soudce“, který přestupky proti víře vyšetří.

V osobě Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (Vladimír Šmeral) se dostaví na Šumpersko nedovzdělaná, úlisná a mravně úchylná kreatura, jejíž jedinou starostí je vlastní prospěch. Upadlý inkvizitor na penzi, který vede stejně upadlou hospodu v Olomouci, rozjede obmyslnou hru zastrašování, mučení a vzájemného udávání. V její síti postupně uváznou i ti, kteří se Bobligův fanatismus snaží zastavit. Centrem zájmu Bobliga i jeho servilního písaře Ignáce (Josef Kemr) jsou Petrovy kameny, jeden z vrcholů Hrubého Jeseníku (1447 m), kde se podle nich měly odehrávat čarodějnické sabaty, a to vše mělo tvořit „celou rozvětvenou síť“.

Prosili o co nejpřísnější trest – smrt

Literární historie řadí Kaplického román do jiráskovské vyprávěčské linie, s akcentem na dokumentaristickou věrnost, která se nevyhnula popisnosti, a na příkře protikladné rozlišení povah obou hlavních mužských protagonistů. Právě to zdůraznil Vávra především: proti dekadentnímu Bobligovi stojí střízlivý, věcný a empatický šumperský děkan Kryštof Lautner (Elo Romančík). Za významného vlivu spoluscenáristky a výtvarnice filmu Ester Krumbachové (1923–1996) vtiskl pak vyprávění také smysl obecné úvahy o mechanismech, kterými se jakákoli zfanatizovaná víra stává nástrojem vraždění a cesty k moci.

I Vávra využil totiž pomoci Spurného, který je v titulcích spolu s Václavem Menclem uveden jako odborný poradce. A Spurný mu osobně ve Velkých Losinách překládal „ze staroněmčiny sto osmdesát zápisů těchto procesů, psaných brkem, všechny otázky soudců a odpovědi vyšetřovaných i svědků“, vzpomínal Vávra v publikaci Ester Krumbachová. Mučednice filmové lásky (1996). „A z toho vyšlo úžasné svědectví o uměle vykonstruovaných obžalobách lidí, kteří nikdy nečarovali, ale nakonec byli tak zmanipulováni, že ztratili svou osobnost a přiznávali se k činům, které nikdy nespáchali, a prosili o co nejpřísnější trest – smrt, jen aby už unikli krutým útrpným výslechům. Tak mi to připomínalo sovětské stalinské procesy a pak obdobné procesy s ,protistranickým spikleneckým centrem‘ u nás, nařízené Berijou, které končily také rozsudky smrti.“

Drž hubu

„Tři báby v Losinách se už přiznaly,“ konstatuje lesmistr Seidler (Zdeněk Kryzánek). „Pánové, pánové, to se nás přece netýká, tím si nebudeme kazit večer,“ oponuje barvíř Sattler (Lubor Tokoš) a měšťanská společnost se dál dobře baví. Brzo ale dojde i na ni, protože inkviziční tribunál je třeba z něčeho platit a majetek zabavený obviněným může dobře posloužit. Přiznání a udání vynucená torturou rozšiřují jejich okruh, do něhož ordinérní inkvizitor se svým písařem promítají vlastní mindráky, závisti, animozity a chtíče hmotné i sexuální. Ti, kteří pochybují, jsou rychle paralyzováni obavami, aby sami neuvízli v osidlech smrti, když vidí, jak zmučená lazebnice Dorota (Miriam Kantorková) o ni sama prosí.

„Bůh je milosrdný,“ uklidňuje před exemplární popravou upálením první tři „čarodějnice“ farář Schmidt, ale i jemu vzápětí z jejich nářku dochází, že jde o nevinné oběti. Když požádá o radu svého bratra Eliáše (Gustav Opočenský), biskupského sekretáře, jak procesy zastavit, ten mu poradí jediné: „Drž hubu!“ Ví dobře proč, olomoucký biskup (Martin Růžek) už má na stole od Bobliga udání i na Lautnera, ztížené navíc závistivým upozorněním na jeho podezřelý vztah k mladé hospodyni Zuzaně (Soňa Valentová), kterou na děkanství přijala kdysi Lautnerova matka. Po její smrti neměla Zuzana kam jít, Lautnerovi jako duchovnímu však ještě přitěžuje, že ji bere do společnosti. „Buď on, nebo já,“ rozhoduje se Boblig, odhodlán použít k rozpoutání všeobecného strachu cokoli.

Malleus maleficarum

Na natočení Kladiva na čarodějnice pomýšlel prý Vávra někdy od poloviny 60. let: „Autor mi řekl, že už při vydání románu měl potíže s ideologickými orgány,“ napsal ve svých memoárech Podivný život režiséra (1996). Titul knihy i filmu pochází ze stejnojmenného latinského názvu definiční a návodné inkvizitorské příručky Malleus maleficarum (1486). Literární scénář byl hotov 9. 10. 1968, scénář technický 30. 1. 1969. Krumbachová prý „až moc mluvila“, řekl nám Vávra v cyklu Zlatá šedesátá (2009), ale scénář obohatila právě ona účinnými detaily, jako když Ignác patolízalsky masíruje pánovi nohy a Boblig si přitom vilně představuje nahou Zuzanu.

Točilo se od 30. 3. do 18. 7. 1969, kromě Prahy také v Horažďovicích, Odoleně Vodě a zejména ve Velkých Losinách. Výrobní doba širokoúhlého černobílého filmu o 103 minutách činila celkem 257 dnů, 22 dnů se točilo v ateliérech výrobce Filmového studia Barrandov, 23 dnů v exteriérech. Snímek vznikající ve tvůrčí skupině Vladimíra Bora a Jiřího Šebora stál 5,13 milionu Kčs. Dramaturga titulky neuvádějí, což možná souvisí s tím, co o Vávrovi napsal Bor ve svých pamětech Život s uměním (2015): „Choval se k lidem jaksi napruženě a vyjadřoval se k nedostatkům s kritickým švihem nebo s výsměšným humorem. Tvrdě průrazný uměl získávat autory, přesvědčit herce i ředitele a tvrdě, pilně pracoval sám. A i když to nedával najevo, docela rád si dal i občas poradit.“

Palečnice, španělská bota, skřipec

Lautner označí příručku Kladivo na čarodějnice za „bezbožnou a krutou knihu“, Boblig oponuje, že jemu se vždycky každý přiznal a otázce po svědomí se jen vysměje. To už pokračuje zatýkání i samotných členů inkvizičního tribunálu, celá rodina Sattlerova, včetně manželky (Blažena Holišová) a dcery (Jaroslava Obermeierová), se po mučení „přizná“ k čarodějnictví, na řadě je Zuzana, o které Boblig dál spřádá své perverzní představy, prodchnuté ovšem existenciálním nihilismem. Po mučení palečnicemi a španělskými botami i Zuzana dozná, že byla v „hříšném spojení“ s děkanem Lautnerem na Petrových kamenech a na jejím těle je dokonce nalezeno „signum diabolicum“, i když jde zjevně o obyčejnou pihu.

Lautner je na biskupův pokyn zatčen a zatímco Zuzana se ve vězení pokusí o sebevraždu, fyzicky a psychicky zcela zlomení Sattlerovi usvědčují podle naučených textů Lautnera z prostopášného kacířství a smilstva. Příznačně je mu vyčteno i to, že hraje na housle, nakonec proti němu vypovídá i Zuzana, stylem „hned to řeknu správně“. Nahoře už se sice tuší, že se děje něco nepravého, státní rada apelačního soudu Šternberk (Josef Bláha) s tím však odmítá císaře obtěžovat, a tak dál planou hranice a zabavuje se majetek upálených.

Lautnera zradí i nejbližší a vydají ho tortuře, vydrží tři stupně mučení, ale podle Bobliga „snáší všechno s pomocí ďábla“. Tím se kruh usvědčujících důkazů definitivně uzavírá a po dalším mučení na skřipci už Lautner rezignuje a i on spěje na hranici. Zatímco se zoufale ptá „Bože můj, proč jsi mne opustil“, Boblig se ožírá v triumfalistickém pocitu: „Já už nejsem obyčejný člověk, já už jsem nahoře.“

Už táhne smrťák zabiják

Kladivo na čarodějnice je nepochybným vyvrcholením Vávrovy tvorby ve druhé polovině 60. let (Zlatá reneta, 1965; Romance pro křídlovku, 1966; Třináctá komnata, 1968), patří do „černé série“ společensky angažovaných podobenství, která na Barrandově vznikla ještě těsně před nástupem nové normalizační garnitury. Průhledný odkaz na temná léta podobných komunistických „honů na čarodějnice“ kupodivu režiséra nijak nepostihl. Ve Štrougalově a Fojtíkově zprávě pro ÚV KSČ z 22. 3. 1971 je Vávra mezi režiséry, jež „se podařilo získat“, naopak jmenován hned na prvním místě. Brzo ostatně projevil novou loajalitu rozměrnou propagandistickou trilogií Dny zrady (1973), Sokolovo (1974), Osvobození Prahy (1976).

Zůstaly vynikající herecké výkony Šmerala, Kemra, Romančíka, Valentové, ale i všech dalších, známých i bezejmenných představitelů jednotlivých rolí, sloužících jednotné a až naturalisticky brutální stylizaci. Dokumentaristická a zároveň výtvarně inspirovaná kamera Josefa Illíka zakrývá, že jde o především interiérový snímek, což ale vyvažuje barokně bohaté vizuální uchopení (architekt Karel Škvor, kostýmy Jarmila Konečná). Hudba Adama Michny z Otradovic, Antonia Vivadiho i původní doprovod Jiřího Srnky umocňují proměny nálad a zejména Srnkova válečná píseň Flandern in Not na slova Ester Krumbachové vtiskuje příběhu repetitivní osudový tón: „Jak černý mrak / už táhne smrťák zabiják / … / a černý host / už ohryzává bílou kost.“

Poslední nejlepší film

Boblig (1611/1612–1698) a Lautner (1622–1685) jsou historické postavy, příběhu předchází titulek „Texty soudních řízení jsou převzaty z autentických inkvizičních zápisů procesů losinských a šumperských, které se konaly v letech 1678–1695“ a končí jej dovětek na pozadí sálající hranice: „Pan Boblig z Edelstadtu se v klidu a blahobytu dožil vysokého věku a ještě se oženil.“

Úvodní záběry nahých žen v lázni jsou ve své přirozené tělesnosti účinným kontrastem k extatickým vizím, citovaným průběžně na kameru ve velkém detailu obličeje a očí fanatickým mnichem v podání Václava Lohniského. Není divu, že výron tak zjevné ideologické zaslepenosti a pokrytecké prudérnosti měl po premiéře 23. 1. 1970 nebývalý divácký ohlas, přestože byl film odsouván například v Praze do periferních kin. Do konce roku 1987 na něj přišlo 1 862 744 diváků, z distribuce byl vyřazen v březnu 1988, už v dubnu 1989 se do ní však vrátil a do konce roku 1995 jeho návštěvnost vzrostla na 2 657 920 diváků.

Hned v roce 1970 obdrželo Kladivo na čarodějnice dvě ceny na MFF v Mar del Plata a snímek byl prodán do Argentiny, Maďarska, Mexika, Rumunska a Venezuely, v roce 1990 byl oceněn na Finále Plzeň ex aequo s ostatními předvedenými filmy. Ve své životní bilanci konstatuje Vávra sebevědomě, ale výstižně: „Film byl skutečně úderný, byl to můj poslední nejlepší film.“ Vtírá se představa Gustáva Husáka jako jeho diváka: zatímco on jako politický vězeň 50. let nátlaku a manipulaci jako jediný odolal, hrdina filmu i jeho režisér okolnostem podlehli. Ale nestal se pak Husák sám jakýmsi novodobým Bobligem?

Realita a fikce

Velké Losiny dnes přitahují svými termálními lázněmi, při vjezdu do obce naproti zámku jsou k vidění stále fragmenty 400 let starého popravčího dubu. Je sice spojen s exekucemi po selském povstání v roce 1662, jako by však symbolizoval i pozdější krvavé události spojené s čarodějnickými procesy. Ty v poslední době znovu přitahují pozornost historiků, například Jaroslava Čechury (* 1952), který tématu věnoval hned dva tituly: Kronika jednoho šílenství. Čarodějnice na severní Moravě v 17. století (2023) a Heinrich Franz Boblig. Temná postava čarodějnických procesů (2024).

Svou teorií, že tehdy nešlo o vykonstruované procesy a že Boblig postupoval jako státní úředník podle práva, vzbudil rozruch i pochybnosti, své vývody však zakládá na tvrzení, že teprve on prostudoval například všech osm tisíc stran výslechových protokolů z Velkých Losin.

Kde je pravda, musejí rozhodnout historici sami, překvapuje však, že Čechura polemizuje i s „mistrem Vávrou“, když musí vědět, že jeho film je umělecká fikce, a dokonce přiznané podobenství 50. let. Že ovšem tato fikce zase zpětně ovlivňuje naši interpretaci dějin, ať už odbornou, či laickou, v tom má pravdu, i když nijak objevnou. Ostatně foto z filmu zdobí obálku jeho bobligovské monografie.

Když jsme s Otakarem Vávrou natáčeli jeho portrét do Zlatých šedesátých, zeptal jsem se ho nakonec, co pro něj bylo v životě nejdůležitější. „Musíte mít v sobě nějaký mravní řád. Ten musíte instinktivně cítit a podle toho se chováte.“ – „A  když byla situace nad vaše síly?“ – „Tak jsem musel nějakým způsobem uhnout. Češi by tady přece od roku 500 nebyli, kdyby neuměli uhejbat. To by byli dávno germanizovaní.“