Působí jako křehká blondýna, a kdo Kláru Cibulkovou neviděl na divadelních prknech, může ji mít špatně zaškatulkovanou jako postavu z televizních seriálů. Nyní se ovšem chystá mnohé překvapit. V představení Agent takzvaný společenský se totiž herečka, stejně jako v rozhovoru pro Revue FORUM, zamýšlí nad tím, jak je důležité se vyrovnat s komunistickou minulostí. Naráží přitom nejen na Andreje Babiše, ale hovoří také o zvláštní mentalitě, kterou v nás bývalý režim zanechal.

Paní Cibulková, ve chvíli, kdy spolu mluvíme, máte před premiérou představení Agent takzvaný společenský. Jak jste se dostala ke hře s tematikou StB?

[ctete postid=“220378″ title=“Pavel Šafr: Obrana před Babišem a příběh českých médií v nové knize“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/11/45526126_516973565444289_5353478040686952448_n-385×230.jpg“ excerpt=“V těchto dnech vychází kniha OBRANA PŘED BABIŠEM, v níž Pavel Šafr v rozhovoru s “ permalink=“http://forum24.cz/pavel-safr-obrana-pred-babisem-a-pribeh-ceskych-medii-v-nove-knize/“]220378[/ctete]

Bavily jsme se s Martinou Kinskou, s níž jsem spolupracovala i na její první autorské hře o kolaboraci za 2. světové války Pankrác 45, o tom, co udělat dál. Prvním námětem byly rodinné vztahy zatížené vinou či zradou a Martina přišla s tím, že by do toho nějak namontovala StB a práci jejího agenta. Tím by to byla zároveň i trochu detektivka. Začaly jsme s touto myšlenkou koketovat a přemýšlely, kdo by mohl pomoci. Martin Kroupa nám přivedl Radka Schovánka, což je badatel, bývalý člen ÚSTR, který se 25 let hrabal ve spisech StB a pár lidem pomohl třeba při falešném nařčení Cibulkovými seznamy. Radek má velký přehled, dokáže ty spisy číst a vyzná se v principu fungování Státní bezpečnosti. Po prvním vyčerpávajícím setkání jsme si řekly, že tohle je přesně ten člověk, který nám může pomoci. Radek celou dobu dbá na to, aby vše byla pravda, abychom tam neměly věci, které se nemohly stát, a ukázaly, jak to doopravdy fungovalo.

Supervizorem představení je také známý historik Petr Blažek, šlo tedy hodně o to, aby vše bylo podle reálií té doby?

Šlo, protože nemá smysl fabulovat. Jde o to, aby všechno, co divák uvidí, se ho nějakým způsobem dotklo. Každý, kdo na Agenta přijde, potom může přemýšlet, jak to asi bylo v jeho rodině, protože si myslím, že společnost tím byla prolezlá. Všichni jsme žili v režimu, který zásadně ovlivňoval naše životy.

Je takové téma ještě pro dnešního diváka zajímavé? Někteří lidé o tom totiž mluví jako o dávné minulosti, na níž je třeba zapomenout. Na druhou stranu, přeci jen máme premiéra, který je nařčen ze spolupráce s StB.

Nařčen, třeba na Slovensku byl odsouzen, aspoň tam. O to je právě potřebnější o minulosti, včetně existence StB, mluvit, protože mi připadá absurdní, že najednou se to začíná relativizovat, říkat, že to vlastně nebylo tak hrozné, „vlastně udávali všichni“. Schováváme se za kolektivní vinu. Zažili jsme to už u představení Pankrác 45 či Peníze pro Hitlera. Řešil se odsun Němců, vypořádání se s nimi a najednou někteří zástupci starší generace říkali, že tenkrát to takhle dělali všichni a Němci byli ti zlí, takže bylo třeba je potrestat. Nebyl důležitý individuální příběh, že ten Němec tam třeba celou válku žil, nikomu neublížil, a náhle to bylo plošně a černobíle vyřešeno. Mám pocit, že s touhle dobou jsme se začali jakžtakž vyrovnávat, ale těch 40 let komunistického režimu se má smáznout. Jenomže ony se ty principy začínají opakovat. Začínáte od vrcholných představitelů slýchat, že máte držet hubu, že na vás kleknou nebo že si na vás posvítí. Dřív to byla ideologie a dnes je to moc peněz, co dokáže leccos. Proto spatřuji smysl v tom, že divák uvidí, jakým způsobem fungovala StB. Třeba nad tím začne přemýšlet. Když se člověk nevyrovná se svou minulostí, nepřizná si ji, bude se dál motat v kruhu. Pan premiér pořád bude křičet, že je to lež a účelovka. On se nikdy ke své minulosti nepřizná.

Je vůbec minulost v StB pořád brána jako přítěž?

Je spousta lidí, kteří nebyli agenti. Samozřejmě tam byli i takoví, kteří za to dostávali peníze, měli různé výhody. Potom tam ještě byla hromada lidí, kteří byli vydíráni tím, že se nedostanou na školu, přijdou o práci, vezmou jim děti nebo je budou různě perzekvovat. Je těžké říct, jak se zachováte za takovýchto podmínek. Myslím si, že je to spíš o tom si říct: Ano byl jsem slabý a udělal jsem chybu. Já nechci ty lidi odsuzovat, protože taky nevím, jak bych se zachovala se dvěma dětmi, kdyby mi někdo takzvaně klečel na krku a psychicky mě terorizoval.

Vy nemáte na starost jenom hereckou práci, ale staráte se i o produkci, jak si na to zvykáte?

Martina Kinská mi jako autorka a režisérka už ze začátku řekla, že se o tyhle věci nemůže starat. Takže jsem se do toho pustila já. Nejprve jsem začala shánět lidi, kteří by do představení vložili finance. Bylo to spíš po kamarádech, kteří mají kontakty ve firmách, a já je přesvědčovala o tom, že má smysl toto téma zrealizovat. Hledali jsme podporu i takzvaně duševní.

Je těžké sehnat peníze na představení o Státní bezpečnosti? 

Trošku mě vyděsilo, když jsme zhruba před rokem oslovovali velké firmy, včetně toho, že jim nabídneme nějakou protislužbu, a ony na nás vždy vytáhly svůj interní etický kodex apolitičnosti a nestrannosti. Přitom v tom příběhu není jediný politický historický fakt. Je to opravdu jen příběh jedné rodiny. Ale jmenuje se to Agent, a to je problém. Jeden z oslovených mi říkal, abychom změnili název, že tenhle se v současné době moc nehodí. Na druhou stranu je vlastně asi dobře, že nejsme vazaly velkých firem, a raději jsme začali oslovovat různé lidi, kteří už divadlo podporují a jsou mecenáši různých kulturních či vzdělávacích projektů. Zvali jsme je na Pankrác 45, která s Agentem vlastně trochu tematicky souvisí, bylo to o psaní spousty e-mailů, schůzkách a povídání si o tématu. Nakonec se částku, potřebnou k realizaci představení, povedlo sehnat. Podporu jsme dostali i od Švandova divadla, v jehož Studiu se bude Agent hrát.

Když před 29 lety nastal zlom a přišla revoluce, vy jste byla ještě dítě. Jak jste to tenkrát vnímala a kdy nastala doba, v níž jste politiku začala brát jako důležitou součást svého života?

Mně bylo tenkrát čtrnáct a do té doby jsem měla za sebou dva výjezdy do zahraničí. Můj otec rok a půl pracoval v Japonsku, takže jsem měla možnost tam s rodinou za ním jet. Bylo mi deset. Měla jsem pocit, že jsem v Disneylandu. Byl to kulturní šok, vůbec se nám nechtělo zpátky. Nebyla jsem z disidentské rodiny a můj otec byl v komunistické straně, aby mohl jako vědec na vysoké úrovni dělat svou práci a nemusel do provozu. Navíc můj dědeček byl v roce 1968 zbaven ředitelství na gymnáziu a byl vyhozen ze strany, takže tam byl politický škraloup. Já jsem do Jisker ani Pionýra nechodila, měla jsem LŠU, nicméně slib jsem skládala a v prvomájovém průvodu na Letné jsem šla, v pěti letech v moravském kroji po babičce, tátovi na zádech. Se sborem jsme zpívali na schůzi soudruhům. Mě to jako malé dítě bavilo, až později jsem začala cítit, že je za tím ještě něco. Párkrát jsem také byla svědkem těch slov „o tomhle se nebudeme bavit“, naši nás drželi od politiky stranou. Pak přišel děvětaosmdesátý a já jsem si vlastně zpětně přišla hrozně obelhaná.

O politiku jsem se začala zajímat až někdy kolem roku 1998 a úplně nejvíc, když se mi narodily děti. Najednou jsem totiž začala mít pocit zodpovědnosti za to, že to tady nějak pro ně musí vypadat. V té době jsem hodně vystřízlivěla, úplně nejvíc asi v období opoziční smlouvy. My jsme si jezdili po světě a oni to tady zatím schramstli. Teď bude těžká cesta k nápravě. Myslím, že si teď často zmiňovanou krizi demokracie do jisté míry zavinila moje generace sama. Nezájmem nebo tím, že jsme se začali zajímat pozdě. Aktivní občanská společnost, po které volal náš první porevoluční prezident Havel, začala podle mě fungovat teprve nedávno.

Musí se stát něco, co se nám nelíbí, abychom se začali projevovat?

Asi musíme znovu klesnout ke dnu, abychom si řekli, že to takhle nechceme. Doufám, že to dno není příliš hluboko…

Mají se umělci vyjadřovat k veřejnému dění?

Kde všude se bude novinka Švandova divadla hrát?

Co si Cibulková myslí o Miloši Zemanovi?

Překvapují její role diváky seriálu Ordinace?

Tohle a ještě mnohem víc najdete v novém Revue FORUM! K dostání ZDE.