Mariánský sloup na nádvoří kláštera v Doksanech. FOTO: Helena Kalendová / se svolením autorky
FOTO: Helena Kalendová / se svolením autorky
HISTORIE / V půli cesty mezi Litoměřicemi a Roudnicí nad Labem leží starobylé Doksany. Teprve druhý ženský klášter v našich zemích, v jehož zdech získala vzdělání také svatá Anežka Česká, založila Gertruda z rodu Babenberků se svým manželem, českým knížetem Vladislavem II. Zakladatelský pár zvolil pro novou fundaci poněkud nehostinné místo poblíž důležitého brodu přes řeku Ohři.
Krajina byla močálovitá a plná komárů. Však také jedna z doksanských legend hovoří o tom, že Gertrudu zrazovali od úmyslu stavět právě zde. „Es kann dog seyn,“ prohlásila prý rozhodně kněžna, neboli: „Přece to může být.“ Dle této slovní hříčky měly Doksany získat své jméno. Scénu s urozenou zakladatelkou a plánem budoucího kláštera zpodobnil v 18. století Josef Redelmayer na stěně klášterního refektáře.
K založení došlo pravděpodobně roku 1144, tedy před osmi sty osmdesáti roky. První premonstrátky, k nimž se připojily dcery z předních domácích rodů, přišly z Dünnwaldu v Porýní. V čele komunity stála převorka, klášterním představeným byl probošt, později opat. Největšího rozvoje se Doksany dočkaly ve 13. a 14. století. Klášter se dlouhodobě těšil přízni vládnoucího přemyslovského rodu a do jeho ochrany byly svěřovány šlechtické i královské dcery jako například Anežka, později svatořečená dcera Přemysla Otakara I.
A zakladatelská dvojice? Kníže Vladislav (okolo 1110–1174), který se následně stal druhým českým králem, je známý dostatečně, méně už jeho manželská polovička. Gertruda Babenberská, první Vladislavova manželka, pocházela ze vznešeného rodu.
Dědem byl císař Jindřich IV., nevlastním bratrem římský král Konrád III. a otcem budoucí patron Rakouska Leopold III. zvaný Dobrý, kanonizovaný roku 1485. Gertruda se s manželem angažovala v příchodu „moderních“ řeholních řádů do Čech. Právě Vladislav spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem do Prahy přivedl premonstráty, jejichž zakladatel sv. Norbert z Xanten nakonec spočinul na Mons Sion neboli pražském Strahově.
Časy pohrom i rozkvětu
Během staletí postihla Doksany nejedna pohroma; k těm nejhorším patřili husité, kteří klášter v létě 1421 vyplenili. Sestrám se podařilo uprchnout a skrývaly se v okolních lesích – dle legendy se právě ony dostaly do konventního znaku; ve skutečnosti však tři řeholnice zdobily pečeti už v době předhusitské.
Po několika letech se do svého kláštera navrátily, část majetku ovšem zůstala rozchvácena a k podstatnějším opravám došlo teprve koncem 15. a počátkem 16. století. V tom následujícím pak čekalo Doksany několik selských povstání a co hůře, třicetiletá válka. Tehdy musely premonstrátky opět utíkat – do Roudnice, Litoměřic i do Prahy.
Roku 1626 se klášter dočkal velké pocty: strahovský opat Kašpar z Questenberka přivezl z Magdeburgu ostatky svatého zakladatele řádu Norberta, které byly až do května následujícího roku uloženy právě v Doksanech; následovala cesta do Strahovského kláštera, kde tělo sv. Norberta zůstává dodnes.
Počet sester po konci třicetileté války stoupá, v 18. století naroste až k padesáti členkám šlechtického i měšťanského původu. A čím se řeholní sestry mimo modliteb zabývaly? Kromě starosti o hladký běh klášterního života také rukodělnou činností – šitím a vyšíváním liturgických rouch, drobnými řemeslnými pracemi, široké okolí navíc využívalo léčiva z klášterní lékárny.
Doba barokní přináší Doksanům velkolepý rozvoj, nový rozmach i rozsáhlé stavební úpravy. Na umělecké výzdobě se podílejí přední umělci té doby, například vratislavský rodák F. X. Palko (1724–1767), jehož dílem jsou nástěnné malby v refektáři i freska Klanění pastýřů v prelatuře.
Palko byl dvorním malířem saského kurfiřta a pražští jezuité jej přizvali k výzdobě malostranského chrámu sv. Mikuláše. Navíc pracoval pro strahovské premonstráty. Jeho výtvory nalezneme rovněž v Brně, Kroměříži, Kutné Hoře či v Bratislavě. Ze slavných jmen mistrů baroka jsou to ještě Giulio Broggio, jehož syn Octavio se ostatně narodil v Čížkovicích u Litoměřic, Giovanni Materna, Jean Baptista Mathey, Thomas Haffenecker, Giovanni Domenico Orsi a další.
Od kněžny Poniatowské po komunisty
Jenže 18. století přináší sedmiletou válku spolu s válkou o dědictví bavorské; tehdy se boje odehrávají i v nedalekém sousedství, či dokonce přímo v místě. A pak už přicházejí josefínské reformy a s nimi konec několik staletí trvajícího řeholního života. Roku 1782 je klášter zrušen. Komunita spolu s novickami obnáší tehdy 52 členek – některé odcházejí k příbuzným, jiným poskytne útočiště strahovský opat. Poslední z nich umírá roku 1837. Majetek Doksan skončí v náboženském fondu, něco v dražbě, část vybavení se dostane ke strahovským premonstrátům. Klášterní prostory se promění v lazaret a kasárna.
Roku 1790 zasáhne do dějin Doksan pozoruhodná osobnost: kněžna Marie Terezie Poniatowská rozená Kinská (1740–1806), manželka Andrzeje Poniatowského, bratra posledního polského krále, mezi jejíž přátele patřilo mnoho tehdejších vzdělanců. Začíná budovat anglický park a přestavovat někdejší prelaturu na zámecké sídlo. Její syn, slavný vojevůdce Józef Poniatowski, je dodnes řazený k největším postavám polské historie. Šlechtic rodem i duchem zahynul při ústupu po bitvě u Lipska, ještě předtím však od Napoleona získal maršálskou hodnost. Statečný voják odpočívá v královské kryptě katedrály na krakovském Wawelu, jeho matka na Olšanských hřbitovech v Praze.
Doksanské panství následně získává plukovník císařské armády Jakub Wiemmer, po něm Lexové z Aehrenthalu. Původem český rod vzešel z prostých poměrů (ještě v 17. století byli rolníky na Příbramsku) a jeho nejvýznamnějším, i když poněkud kontroverzním členem byl Alois Lexa z Aehrenthalu, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1906–1912. Lexové v Doksanech setrvali až do 20. století, po druhé světové válce jim majetky zkonfiskoval československý stát. Jak vypadala socialistická „péče“ o zámky, kostely a historické budovy, máme ještě v živé paměti. Ani Doksany nebyly výjimkou. Kostel a fara sice zůstaly církvi, výsledky hospodaření státního statku ovšem v areálu vidíme dodnes.
Řeholnice se vracejí do Doksan
Po sametové revoluci se klášter probudil k životu. Strahovští premonstráti roku 1997 odkoupili část někdejšího doksanského konventu a do Čech byly pozvány sestřičky z polského Krakova. Proč odtud? Jejich klášter byl totiž v roce 1164 založen právě z Doksan. Zdevastovaný areál vyžadoval náročnou rekonstrukci; zvláště bývalé hospodářské příslušenství, sloužící státnímu statku, bylo v katastrofálním stavu.
Dne 31. ledna 1998 se čtyři řeholnice, dvě z Čech a dvě z Polska, prozatímně nastěhovaly na doksanskou faru. „Bůh má smysl pro humor,“ vzpomínala sestra Alberta, která se těšila na „mateřský klášter“, avšak v den příjezdu byla ráda, že dorazily až za tmy, takže nebyl vidět reálný stav a všechny rovnou neutekly. Čekala je náročná a nákladná rekonstrukce. Teprve v roce 2002 byla hotová základní oprava západního křídla, kam se sestry mohly v lednu následujícího roku nastěhovat.
A jejich činnost? Hlavní náplní je stále modlitba, zvláště za nenarozené děti a bezdětné manželské páry. Tak jako kdysi se mimo nezbytných činností k zajištění klášterního provozu či péči o zahradu s léčivými bylinkami, užívanými pro výrobu čajových směsí a bylinných likérů, věnují ruční práci (šicí dílna je součástí kláštera). V klášteře je také možno po nějakou dobu pobýt.
A co vlastně v doksanském areálu uvidíte? Samozřejmě konventní chrám Narození Panny Marie, šedesátimetrovou trojlodní baziliku, která si zachovala původní románskou dispozici. Dnešní vrcholně barokní podobu získala především díky staviteli Thomasi Haffeneckerovi. V interiéru najdete Brandlův obraz Narození Panny Marie či svatého Augustina od J. K. Lišky. K návštěvě láká rovněž působivá krypta, upravená koncem 19. století na hrobku hrabat Lexů z Aehranthalu.
Nenechte se odradit neutěšeným stavem staveb u vstupu, bohužel i barokní brány se sochami Panny Marie, svatých Norberta a Augustina a již zmíněným konventním znakem se třemi řeholnicemi, dlouhodobě chátrající zámecký areál, donedávna spravovaný Národním památkovým ústavem (premonstrátkám náleží totiž jen část) jsou přes mnohé dílčí opravy a investice stále ve špatném stavu. Památkový ústav zámek i park před několika lety převedl na stát, přesněji do rukou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Rozlehlý zámecký park získala nyní bezúplatně obec, snad se tedy můžeme těšit na postupné zlepšení.
Klášter, který láká i filmaře
První nádvoří kromě zchátralých budov naštěstí nabízí i působivý mariánský sloup se sochami Panny Marie a svatých Rocha, Šebestiána, Augustina a Norberta, na druhém nádvoří pak barokní sousoší s Pannou Marií, stojící na zeměkouli s hadem, jehož součástí je i klečící zakladatelka Gertruda. Pozornost upoutá také barokní konvent a provizoriát, rozsáhlý přístupný park s pavilonky a kašnou láká k procházkám podél ramena Ohře.
Doksany lákají i filmaře – ještě za socialismu se zde natáčela 11. epizoda Majora Zemana („Křížová cesta“), vhodné lokace zde objevilo také Dobrodružství kriminalistiky. V době novější se areál zalíbil zahraničním filmařům pro snímky s mušketýrskou tématikou (The Musketeers); nejeden z návštěvníků byl pak překvapen historickými, dnes již odstraněnými kulisami.
A jak lze klášter navštívit? Areál je volně přístupný kdykoliv, na prohlídku kostela a krypty je ovšem nutno přijít v určených hodinách, případně po předchozí domluvě. Děti jsou samozřejmě vítány – zakladatel premonstrátského řádu sv. Norbert je totiž mimo jiné patronem bezdětných párů, nastávajících maminek a šťastného porodu. Však jsou také sestřičky zvláště žádány o modlitby za nenarozené děti. Mnozí z vděčných rodičů jim pak přivezou své vymodlené ratolesti ukázat, anebo alespoň jejich fotografii.
Z doksanských pověstí
Závěrem dvě doksanské pověsti. Podle první vyslal Žižka k útoku proti klášteru svého hejtmana Daniela Unčičku. Tomu se jeptišek i kláštera zželelo a výpad se neúspěšně pokusil odvrátit; nesmiřitelný vojevůdce dal následně svého podřízeného umučit pod starým dubem. V jiné verzi se Unčička útoku na Doksany snažil zabránit, protože byl podplacený, za což mu Žižka pod zmíněným stromem, posléze zvaným U umučeného, nechal do hrdla nalít roztavené zlato. Pravda je však taková, že Jan Žižka se útoku na klášter ze 7. července 1421 vůbec nezúčastnil.
„Umučený doubec“ se vyskytuje i v další pověsti: Kdysi se rytíř z hradu Košťálova zamiloval do jedné z doksanských řeholnic a domluvili se na útěku. Byli však prozrazeni, a když spolu ujížděli, jejich kůň ve tmě klopýtl a upadl. Nešťastní milenci se zřítili ze stráně a zahynuli při nárazu o prastarý dub na cestě z Doksan do Dolánek. Proto i vy jeďte na výlet do Doksan opatrně.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu.
