Exprezident Václav Klaus se v neděli v Partii na Primě rozhodl vzít na sebe velký úkol a hájit Evropu před tím, co je podle něj skutečná hrozba. Nedávno nám sdělil, že žádnou hrozbou není Rusko. Předtím pro něj nejsou hrozbou klimatické změny. Teď k tomu přidal, že hrozbou není ani to, co se děje v Jihočínském moři. Podle něj je zlem multikulturalismus.
Klaus se nechal slyšet: „Když sleduji nejrůznější ataky pana Halíka na kardinála Duku a jeho odtahování se od standardního náboženství a od katolické církve, tak myslím, že ten útok nastává i uvnitř té katolické církve. Mně se skoro chce napsat velký text, jako člověk bez jakékoli katolické víry, tak přesto se mi chce napsat velký atak na pana Halíka a hájit to náboženství standardního typu. Já myslím, že multikulturalismus je taková humanitářská verze nového náboženství, nové doby a ten multikulturalistický útok na základy evropské civilizace já vidím jako základní hrozbu, která přede mnou stojí.“
Klaus jako religionista a teolog je další posun, to jsme tu ještě neměli. Zatím jsme jen zaznamenali, že církve jsou něco jako spolky zahrádkářů. To mu vydrželo do doby, než k nám přijel papež Benedikt XV., od kterého se Klaus ani nehnul.
Když necháme stranou případ Duka – Halík, asi by bylo dobré připomenout některé skutečnosti. Katolické náboženství je – z religionistického hlediska, Klaus není teolog, tak se snad nebude zlobit – synkretistické, jako ostatně každé dostatečně velké a staré náboženství. Je to orientální náboženství, které má kořeny v judaismu a nevzniklo v Evropě. Je to náboženství, což platí výsostně pro jeho katolickou podobu, multikulturní. Obsahuje v sobě orientální tradici, římské i germánské právo, pohanské prvky i prvky pohanských mystérií a řeckou pohanskou filozofii zprostředkovanou středověkému světu muslimy. O tom všem ale Klaus nejspíš neslyšel ani v Davosu, ani na Rhodosu, ani od Jána Čarnogurského.
Aby bylo jasno, tím se neříká, že je katolictví chaotická směs toho všeho, co bylo vyjmenováno, ale že to všechno je v něm přítomno. Organismus křesťanství to všechno vstřebal a je to jeho reálná podoba. Dnes se církve musí vyrovnat s demokratickými systémy, které po většinu její doby neexistovaly. Minulý rok byl změněn katechismus a církev se přihlásila k nepřípustnosti trestu smrti.
Dodnes ale existují věřící, kteří za „standardní“ považují třeba výroky papeže Pia IX z roku 1864. Tam byly jako bludy odsouzeny třeba názory: „V této dnešní době už není vhodné, aby katolické náboženství bylo jediným státním náboženstvím s vyloučením všech ostatních jakýchkoli kultů.“ Nebo: „Bylo proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoli jejich kultu.“ Pius IX. prostě soudil, že zavést jedno katolické státní náboženství a ostatní vyloučit vhodné je a stejně tak že není vhodné přistěhovalcům povolit „veřejný výkon“ jejich náboženství. Kdo si myslel něco jiného, byl označen za modernistu. Tehdejší „standard“, který je pro některé fundamentalisty – včetně českých – platný dodnes.
Klaus rád používá slovo „standardní“, ale nic jako „standardní“ náboženství neexistuje. Pak by se muselo vyjasnit, co by to mělo být a s tím by byl zřejmě dost velký problém. Když už bychom takový pojem pracovně zavedli, mohli bychom třeba hlásání toho či onoho člověka porovnat se základními zdroji křesťanství, což je Nový zákon a v něm evangelia. Z této perspektivy není jasné, v čem se Halík údajně odchyluje od „standardního náboženství“ a od církve.
Pokud bychom za hlavního mluvčího církve považovali papeže, tak Halíkova vyjádření se tomu, co říká současný papež, podobají víc, než vyjádření Dominika Duky. Zvlášť je to vidět na rétorice, která se týká uprchlíků. Nejde ale jen o papeže Františka. Jan Pavel II. stál u zrodu společných modliteb světových náboženství v Assisi. První se konalo v roce 1986. Účastnili se ho za přítomnosti Jana Pavla II. kromě křesťanů různých vyznání i židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté, severoameričtí Indiáni a vyznavači jiných pohanských kultů.
V roce 2002 přijel Jan Pavel II. na toto setkání vlakem společně s představiteli mnoha náboženství, třeba s buddhisty, šintoisty, konfuciány, jainisty, hinduisty, zoroastrijci a sikhy. V tradici setkání pokračoval i Benedikt XVI. Těžko si představit větší multikulturalismus. Bylo by důslednější, kdyby Václav klaus bojoval rovnou proti celé církvi, když už to poslední tři papežové vedou tímto způsobem.
Dalo by se takových věcí uvést více, třeba ohledně vztahu církve ke světské moci, který je na Západě po staletí často konfliktní. Vzorná symbioza, jak je viditelná třeba mezi mocí v Kremlu a moskevským patrirchátem na Západě rozhodně standardní není.
Václav Klaus má nesporně velkou schopnost obohacovat náš svět různými pojmy. Po „demokracii bez přívlastků“ je to teď „standardní náboženství“. Jaký to všechno má vztah k empirické skutečnosti je ale dost nejisté. Zdá se, že žádný.
