Populismus se ve věku internetu a elektronických médií nutně stal dominantním politickým stylem a žánrem. Všechny dřívější politické doktríny a hnutí se mu musely přizpůsobit. A i když stále ještě používají staré názvy a slogany, ve formálně demokratickém (tedy volebním cyklem a soutěžením definovaném politickém systému) nemají jinou šanci.

Neexistuje ani jediná klasická politická doktrína, ani jediné politické hnutí vyrostlé z ideového kvasu devatenáctého století, které by této vynucené změně odolaly. Dnešní konzervatismus, socialismus nebo liberalismus jsou už jenom nálepkami trochu jinak barevných sklenic jednotné populistické náplně – a především formy.

Dále čtěte

Kupte si Speciál FORUM a přispějte na sbírku pro ukrajinskou armádu. Pomáhejte s námi

Brzy to budou čtyři měsíce, kdy ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal válku proti Ukrajině. Napadená země se tvrdě brání a…

Novodobý kult moci

Není to chybou idejí. Principiální hodnotové rozdíly pohledů na fungování státu, práva, na korupci, ochranu životního prostředí, rodinu, úlohu médií či politických stran zůstávají různé. Jen způsob jejich prezentace vůči voličům se nenávratně změnil.

Nejde už o hodnoty samé, to platilo snad jen do první světové války, ale o potřebu prodeje herců, kteří dnes hrají roli v nekonečném mediálním seriálu o volební demokracii. Demokratická politika ztratila většinu svého hodnotového obsahu a proměnila se v Hollywood.

Tento nový svět iluzí, představ, peněz a moci bez zodpovědnosti vznikl po skončení studené války jako produkt mnohem závažnější proměny informačních technologií. Rozšíření televize v polovině dvacátého století podřídilo obsah jeho vizualizaci. Přineslo zásadní proměnu jazyka politiky a vynutilo si zkratkovitou schematičnost její prezentace.

Ještě radikálnější změnu, která se už dá oprávněně nazvat destrukcí obsahu demokratické politiky a smyslu voleb, však po roce 2005 přinesly internet a sociální sítě. Manipulace jejich obsahu pomocí algoritmů byla, jak ukázal skandál společnosti Cambridge Analytica v roce 2018, okamžitě zneužita k ovlivňování demokratických procesů a voleb v desítkách zemí, včetně České republiky.

Parlamentní demokracii nahradil novodobý kult moci, ve všech svých projevech už jenom pouhý produkt radikální proměny informačních technologií.

Exponenti Homo Sorosensus

Každý kult polarizuje pohled na svět a omezuje dialog. Stejně jako potřebuje vůdce a neměnné „svaté“ hodnoty, nesnáší myšlenkové konfrontace, dialog a kompromisy, natož aby toleroval nezávislé myšlení a média.

Dále čtěte

Pavel Fischer: Fialova vláda to nemá jednoduché, nesmíme zůstat v ruské pasti

Senátor Pavel Fischer dlouhá léta spolupracoval s Václavem Havlem, dnes se o něm hovoří jako o možném kandidátovi na prezidenta.

Jako skvělý příklad by mohla posloužit na HlídacíPes.org už komentovaná květnová mezinárodní konference Konzervativní politické akce v Budapešti.

Už samo použití slova konzervativní je zavádějící: konzervativec, tedy politik vycházející z hodnotového vidění světa, nemůže být populista. A v Budapešti, soudě podle zveřejněných textů vystoupení, žádní skuteční konzervativci prostě nebyli.

Do Budapešti přijel i emeritní český politik Václav Klaus. Ve svém vystoupení, bůhvíproč zařazeném do bloku nazvaného „Věříme v boha“, mnohokrát použil slova jako konzervatismus nebo konzervativní myšlenky. Liboval si, že v Budapešti se sešli lidé, „kteří jsou rezolutními odpůrci stávající progresivistické kontrarevoluce“. Podle něj je „zoufale třeba bránit velmi křehký Západ před jeho vnitřními nepřáteli. Nejen v Maďarsku musíme bojovat s narůstající úlohou exponentů Homo Sorosensus a proti vlivu kosmopolitních elit.“

Za všechna trápení může podle Klause oslabení významu národního státu – „jediného to garanta demokracie“ – a rostoucí vliv mezinárodních organizací a institucí, který popsal jako směřování ke „globálnímu a subglobálnímu, tedy evropskému vládnutí“.

Václav Klaus jako totalitní praxí vyškolený oportunista a celoživotní populista tak, zdá se, nikdy nepochopil skutečnou podstatu konzervatismu. Tou je svobodný jednotlivec a zodpovědný občan – ne stát. A určitě ne etnicky čistý „národní stát“, který nadřadil jazykově definovanou etnicitu nad právní a mravní hodnoty.

Personální integrita svobodného, důstojného a sebezodpovědného jednotlivce potřebuje důvěryhodný právní stát a jeho instituce pouze coby rámec a garanta svojí svobody a práv. Stát by pro něj neměl být nadřízeným a nedotknutelným subjektem moci či, jako v případě postkomunistických zemí, rámcem a garantem únosu a rozkrádání státnosti, obsazování institucí, soudů a médií „našimi lidmi“.

Dále čtěte

Týdeník FORUM se loučí s Josefem Abrhámem, Putin s vítězstvím na Ukrajině

Nový Týdeník FORUM s gustem konstatuje, že Putin dostává na frak. Ukrajinci nečekaně vzdorují, „blitzkrieg“ se nekoná, prodat výsledek speciální…

Budapešťská konference nepřinesla v rovině myšlenek klasického konzervatismu vůbec nic. Naopak – prokázala, že útočný nacionalistický populismus se pouze schovává za jeho hesla. Je na celém světě stejný – a stále podobnější primitivnímu kultu moci.

Názorová propast vede k válkám

Parlamentní demokracie se bez skutečného konzervatismu dostala do stavu nouze. Spojené státy americké, Velká Británie, postkomunistické země či Latinská Amerika se sbližují právě jen v populismu. Nechtěně to přiznal i hostitel konference, maďarský premiér Viktor Orbán. Koncem osmdesátých let minulého století začínal politickou kariéru jako stipendista americko-maďarského filantropa George Sorose a vášnivý propagátor otevřené společnosti, aby se později stal stejně vášnivým populistickým nacionalistou a „konzervativcem“.

Z jeho – na konferenci citovaných – „dvanácti bodů úspěchu“ stojí za to ocitovat alespoň trojí popření nejzákladnějších postulátů konzervatismu:

Jeho „hra podle vlastních pravidel“, „mít svá média“ a „budování politických institucí“ vyjadřují jen nezakrytou touhu po státní kontrole médií a omezování svobody názoru. Nepotřebují svobodného a zodpovědného občana, ale výhradně nesebevědomého přitakávače moci.

Nebezpečím novodobého populismu je jeho vrozená neschopnost dialogu a polarizující radikalismus. Jeho představitelé, v rozporu se základním přesvědčením konzervatismu, fandí radikálním řešením problémů a nevyhnutelně tolerují i použití násilí.

Václav Klaus to na začátku května při tryzně v Terezíně nemohl vyjádřit jasněji, když mluvil o propasti „v názorech lidí na volbu směru vývoje celé lidské společnosti, na zachování nebo naopak radikální popření jejích hodnot a tradic. Právě taková názorová propast vede k válkám. Ty nejsou produktem nevysvětlitelného zkratu nějakého politika.“

Kdyby tomu čtenář nerozuměl, chtěl říci, že ruská agrese na Ukrajině je pouze jakýmsi nevyhnutelným „střetem hodnot a tradic“, za který Vladimir Putin nemůže.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.