Rozhodnutí Ústavního soudu můžeme chápat jako zrušení dědictví z dob takzvané opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD z roku 1998. Tehdy se dvě momentálně velké strany, když si odmyslíme omáčku různých vznešených vysvětlení, rozhodly rozdělit si moc mezi sebe. Byť oficiální název smlouvy zněl „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“.

O co vlastně šlo a proč Ústavní soud některá ustanovení volebního zákona, který byl po této dohodě přijat, zrušil? Základním důvodem je nespravedlnost, protože menší strany potřebují na zisk jednoho mandátu často mnohem více hlasů, takže váha hlasu jednotlivého občana je různá.

Na stránkách Demagog.cz se tento mechanismus vysvětluje: „Volby do poslanecké sněmovny se dle Ústavy konají dle zásad poměrného zastoupení. Praktickou podobu voleb však upravuje až zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR. Z něj můžeme vyčíst (§ 48 a násl.), že proměnné, které ovlivňují rozdělení hlasů na mandáty, jsou v zásadě dvě, a to volba metodou přepočtu hlasů na mandáty a velikost a počet volebních krajů (tedy území, ve kterém voliči reálně volí své zástupce). Současný systém je přitom nastaven tak, že volební kraje jsou shodné s kraji samosprávnými a je jich tedy celkem 14.

Celý proces pak vypadá tak, že po skončení hlasování je určeno, kolik mandátů se bude přerozdělovat v jednotlivých krajích. Zjednodušeně můžeme říci, že počet mandátů přerozdělovaných v jednotlivých krajích se odvíjí od počtu hlasů zde odevzdaných, nikoliv např. od počtu obyvatel, ač je logické, že ve větších krajích bude i více odevzdaných hlasů.

Jak je ale zřejmé, kromě lidnatosti ovlivňuje počet poslaneckých mandátů v kraji i volební účast. Může se tak stát, že i značně lidnatějšímu kraji bude přiděleno stejně či méně mandátů než kraji méně lidnatému, pokud zde bude volební účast mimořádně vysoká a v kraji větším naopak nízká.“

Při posledních volbách do sněmovny to vypadalo s počtem hlasů potřebných na získání poslaneckého křesla tak, jak ukazuje graf:

Nejde jen o d’Hondtovu metodu přepočtu hlasů na mandáty, kterou tu jako následek opoziční smlouvy máme. Počet a velikost krajů a metoda přepočtu hlasů se navzájem ovlivňují.

V roce 2006 ve volbě do poslanecké sněmovny třeba v Libereckém kraji Stranu zelených volilo 9,58 % a nezískala ani jeden mandát. V Moravskoslezském kraji stejná strana obdržela 4,34 % a po přepočtení hlasů získala jedno poslanecké místo.

KDU-ČSL v celé republice získala 7,22 % hlasů a 13 poslaneckých mandátů, Stranu zelených volilo o 0,93 % méně voličů a obdržela jen 6 mandátů.

Pokud jde o samotnou opoziční smlouvu, její autoři ji považují za normální politickou smlouvu, jaké se běžně uzavírají. Její kritici, třeba politolog Jiří Pehe, to považují za neudržitelný politický mýtus. V roce 2002 napsal Pehe: „Nejzávažnějším je tvrzení, že opoziční smlouva byla ‚racionální dohodou o podpoře menšinové vlády‘… Ve skutečnosti volby (ani pravidla, podle kterých se volilo) nevyprodukovaly žádný systémový pat. Tedy aspoň pokud šlo o možnost vytvoření ideově poměrně jednotné většinové vlády ze stran, které až do pádu Klausova kabinetu v roce 1997 tvořily osu pravicové koalice. Ty získaly ve volbách většinu a měly ji v parlamentu po celé následující čtyři roky. Politický systém byl ‚zablokován‘ především proto, že se rozhádaní politici nedokázali domluvit na normálním řešení. Koneckonců i Klaus a Zeman se mohli dohodnout na vytvoření regulérní velké koalice… I kdybychom trvali na (v parlamentních demokraciích vcelku nesmyslném) předpokladu, že by vládu za každou cenu měla sestavit strana, která sice vyhrála volby, ale není schopna dát dohromady vládní většinu, stále ještě nebyl žádný důvod učinit tak pomocí vysoce nestandardního mechanismu, který podvázal demokracii. Jednobarevná vláda ČSSD měla prostě vzniknout jako zcela běžná menšinová vláda, která má v každém okamžiku na krku pomyslný nůž možného vyslovení nedůvěry.“

Ani deklarovaný, ani zřejmě skutečný záměr tvůrcům opoziční smlouvy a následně změny volebního zákona nevyšly. Stabilní politické prostředí jsme tu příliš neměli a malé strany se (coby obtížný hmyz) ze sněmovny vymést nepodařilo. Zato bleskově nějak přestala Zemanem před volbami vyhlašovaná „Akce čisté ruce“. Zavřeli jen Zemanova ministra financí Svobodu a tím to zhaslo. A to nebyl výsledek Akce čisté ruce, to už jen nějak nešlo zastavit. Pak se ještě pokusili ovládnout Českou televizi, to se taky nepovedlo.

Teď je možné diskutovat o tom, jestli je poměrný systém pro naši zemi vhodný a podobně. Žádný volební systém ovšem nepřináší spásu sám o sobě, když jsou pro voliče k dispozici ty samé politické strany a jejich (někdy dost zvláštní) kandidáti. Poměrný systém se snaží vzít v úvahu fakt členité společnosti, kde existují skupiny lidí s různými zájmy. Bývají to především zájmy ekonomické, byť nejen ty. Motivace někoho volit může být i jiná, hodnotová, nebo dokonce to může být i pouhá iracionální touha někoho potrestat. Nicméně bez poměrného systému by řada občanů zůstala ohledně svých zájmů ve sněmovně nezastoupena.

Bylo by dobré nezapomenout ohledně rozhodnutí Ústavního soudu i na nezamýšlené důsledky. Posílení menších stran neznamená, že si pomohou třeba lidovci nebo STAN, ale také okamurovci a možná i komunisté.

Základním problémem stejně zůstane vždycky úroveň voličů a jejich pohled na svět.