HISTORIE / 14. března 1953 zemřel první komunistický prezident Klement Gottwald. Pro komunistické hnutí byl jeho skon šokem, když se muselo vzpamatovat ze smrti Stalina o devět dnů dříve. Gottwald byl zodpovědný za bezpráví, které panovalo v Československu v letech 1948–1953, a především za politické procesy, kdy neváhal obětovat ani svého přítele Rudolfa Slánského.

Gottwald byl předním činitelem komunistického hnutí. Vyučený stolař a nemanželský syn sice neměl formální vzdělání, ale v mládí hodně četl a vzdělával se. Působil v sociálnědemokratické mládeži a po skončení první světové války se začal angažovat v komunistickém hnutí. Nejprve na Slovensku, kde v podstatě řídil tisk a mnoho čísel napsal sám, poté se v polovině 20. let přesunul do Prahy, kde se začal výrazně prosazovat. KSČ se i přes zjevnou antisystémovost etablovala v politickém systému první republiky a v parlamentních volbách získávala stabilně okolo 10 % hlasů. Ve volbách v roce 1925 se umístila těsně druhá za agrárníky.

Gottwaldův cíl: zbolševizování

Gottwald v této době kritizoval vedení Bohumila Jílka a Václava Bolena, kteří podle něho nebyli dostatečně kompetentní řídit stranu, jež ztratila schopnost mobilizovat masy. Po Rudém dnu v červenci 1928 se dosavadní vedení KSČ ocitlo v defenzivě a pod tlakem tzv. karlínských kluků, ambiciózní garnitury mladých komunistických činovníků okolo 30 let, kteří usilovali o zbolševizování strany. Nicméně Gottwald a jeho společníci potřebovali podporu Moskvy a Komunistické internacionály (Kominterny). Tu zatím neměli, důvěře, byť s výhradami, se stále těšili Bolen s Jílkem. 

Na podzim 1928 se však poměr sil začal měnit ve prospěch tzv. levého křídla, tedy Gottwalda a dalších. V. sjezd v únoru 1929 pak měl rozhodnout o dalším směřování strany. Sjezd, který měl spíše podobu pečlivě zrežírovaného divadla a zároveň stranického puče, potvrdil trend směřující ke zbolševizování strany a ještě tužší centralizaci. Bolen s Jílkem ve vedení skončili, nastoupili v roli šéfa Gottwald, dále Václav Kopecký, Rudolf Slánský a další, kteří měli jasno: KSČ se bezpodmínečně podřídí Kominterně.

To v praxi znamenalo přijmout sektářskou politiku, která dostala stranu na hranu zákona. Při volbě prezidenta republiky v roce 1934 KSČ vydala leták „Ne Masaryk, ale Lenin!“, kterým hrubě narušovala poslední volbu prezidenta T. G. Masaryka. Na tři komunistické poslance v čele s Gottwaldem byly podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 vydány zatykače. Předseda strany utekl před spravedlností do Moskvy, kde setrval až do února 1936.

Mezitím řídili stranu Rudolf Slánský a Jan Šverma. Ti se stali terčem kritiky za to, že jsou příliš státotvorní a oslabují antisystémový osten KSČ, když podpořili v prezidentské volbě v roce 1935 Edvarda Beneše a hlasovali s dalšími komunistickými poslanci pro dvě kapitoly rozpočtu. Když se Gottwald po udělení amnestie vrátil do Československa, bylo zřejmé, že KSČ už pěstuje jeho kult, který byl zvlášť výrazný na VII. sjezdu, posledním předválečném. To už se zároveň blížil soumrak demokracie v Československu.

KSČ v odboji

V kritické září 1938 se KSČ postavila za obranu republiky proti mnichovskému diktátu, nicméně ten byl nakonec bez československých zástupců podepsán čtyřmi velmocemi. Činnost KSČ byla nejprve zastavena a poté byla strana rozpuštěna. Vybraní komunističtí funkcionáři se uchýlili do Moskvy, včetně Gottwalda. V Rusku fungovalo moskevské vedení KSČ, doma po nacistické okupaci 15. března 1939 působila tzv. ilegální vedení, stejně jako na Slovensku.

Komunisté byli výraznou odbojovou silou, přibližně 25 000 z nich za to zaplatilo životem. Gottwald dlel v Moskvě a střádal další plány v odbojové činnosti, ale i po porážce nacismu. Měl představu, že nové Československo už nemůže být prvorepublikovou kopií, má se změnit jeho politický i hospodářský systém, který bude směřovat k socializaci a později k socialismu. Konce války se však Gottwald nemusel dožít. V roce 1944 jej postihl záchvat mrtvice a sovětští lékaři jej na poslední chvíli zachránili. Tehdy zjistili, že trpí pohlavní nemocí s výraznou výdutí aorty.

V roce 1945 byla po osvobození země vytvořena tzv. Národní fronta, střechová organizace sdružující všechny povolené politické síly. Specifikem poválečné doby byla úplná absence opozice, všechny strany byly vládními a nikomu se přirozeně do opozice nechtělo. V rámci Národní fronty existovaly tyto subjekty: KSČ, národně socialistická strana, lidová strana a slovenská Demokratická strana. Později přibyly ještě dvě menší strany, které ale neměly větší politický význam.

Dominantní silou po válce

Po osvobození v roce 1945 se KSČ stala dominantní politickou silou a měla velkou autoritu, stejně jako její předseda Gottwald. Podle jednoho z tehdejších průzkumů z roku 1946 byl po prezidentovi Edvardu Benešovi nejpopulárnějším politikem. Brzy se členská základna KSČ rozrostla na milion členů. Strana ještě neměla ujasněno, jakým způsobem převezme absolutní moc, ale věděla, že v blíže neurčené budoucnosti musí dojít k politickému zúčtování s jejími soupeři. V roce 1946 KSČ slavila v parlamentních volbách triumf, když rozdíl mezi ní a druhými národními socialisty činil propastný milion hlasů. Na Slovensku však zvítězila Demokratická strana, což pro komunisty znamenalo komplikace.

KSČ se v této době snažila chopit moci formálně demokratickými prostředky a Gottwald věřil, že strana je schopna v příštích volbách získat nadpoloviční většinu hlasů. Vztahy mezi KSČ a jejími partnery v Národní frontě se však povážlivě zhoršovaly. Zlom nastal v polovině roku 1947, kdy pod Stalinovým tlakem Československo muselo odmítnout účast na Marshallově plánu. S tím, jak se rozpadala spolupráce protifašistické koalice, se zhoršovaly i vztahy v Národní frontě.

Gottwald už nebyl tak pevně přesvědčen, že KSČ může dosáhnout většiny v příštích volbách, a měl v záloze i jiné alternativy. Preferoval, aby v nekomunistických stranách proběhly převraty a jejich vedení převzaly prokomunistické buňky. Na podzim 1947 však nevylučoval ani silové řešení s použitím bezpečnostních složek, které komunisté ovládali prostřednictvím ministra vnitra Václava Noska. V té době tak Gottwald začal ještě více hovořit o demokratických stranách jako o „reakci“, která musí z Národní fronty pryč, protože brzdí cestu k socializačním přeměnám.

Slovenská předehra

Komunisté si budoucí únor 1948 vyzkoušeli na Slovensku, kde potřebovali politicky vyšachovat Demokratickou stranu ze Sboru pověřenců a zkompromitovat ji. Demokratickou stranu obvinili z protistátního spiknutí, které sami vyfabrikovali, a docílili změny ve Sboru pověřenců, slovenské obdobě české vlády. Demokraté v něm ztratili většinu a událostmi byli otřeseni.

Na počátku roku 1948 se pak odehrálo poslední kolo mocenského zápasu v Československu. Komunisté usilovali o monopolizaci bezpečnostních složek a tlak proti demokratům každým dnem rostl. Tři strany, které se mezitím sdružily do protikomunistického bloku, usilovaly o oslabení KSČ v příštích volbách. Věřily, že boj proti policejnímu státu a zkomunizování bezpečnostních orgánů jim může přinést u voličů úspěch. KSČ naopak chtěla prosadit další znárodňovací zákony, s nimiž už nekomunisté z principu nemohli souhlasit.

V únoru 1948 dosáhl předchozí vývoj kulminačního bodu. Dvanáct nekomunistických ministrů podalo 20. února demisi s cílem dosáhnout odstoupení Gottwaldovy vlády a vypsání předčasných voleb, v nichž měli být komunisté výrazně oslabeni. Jenže přesně na to Gottwald, který prohlásil, že se „modlil, aby je ta blbost neopustila“, čekal.

Rubikon překročen

Předseda KSČ prohlásil na poradě vedení, že „Rubikon jsme překročili“. Komunisté připravili plán, kterého se drželi po celých pět dní vládní krize: návrat do vlády ministrů odstoupivších stran je vyloučen a tito politici budou nahrazeni prokomunistickými činiteli, které si Gottwald a jeho spolupracovníci sami vyberou bez konzultace s oficiálním vedením stran. Beneš pak musí bezpodmínečně přijmout demisi ministrů a jmenovat novou vládu podle Gottwaldova plánu.

To vše v kombinaci s nátlakovými prostředky a administrativně-policejními opatřeními, mezi ně patřil například sjezd závodních rad, manifestační stávka, demonstrace. Bezpečnostní síly mezitím obsazovaly sekretariáty nekomunistických stran a zatýkaly nižší funkcionáře, včetně poslanců Vladimíra Krajiny a Oty Hory, kteří byli po zásahu Edvarda Beneše později propuštěni. Tzv. akční výbory s komunistickou většinou vyhazovaly zástupce demokratických stran z ministerstev, úřadů a veřejných institucí. Akční výbory neměly žádnou oporu v ústavě či zákonech, ale účel světil prostředky a to bylo v danou chvíli rozhodující.

I přes tato opatření, které fakticky paralyzovaly činnost jejich oponentů, komunisté nevylučovali ani ozbrojený puč, pokud by se ještě zmohli na odpor. Nic takového se však nestalo a KSČ tak mohla 25. února 1948 slavit vítězství, které znamenalo současně uchopení absolutní moci. Gottwald byl na politickém vrcholu a byl adorován jako „první dělnický prezident“. Paradoxně na Hradě mocensky oslabil.

Sliby zapomenuty

KSČ postupně opustila své sliby, které dala živnostníkům, zemědělcům a dalším skupinám. Začalo znárodňování, později kolektivizace a krvavý teror, zhmotněný v politických procesech. Sami noví vládci se však museli bát o vlastní životy – Stalin v rámci své teze o zostření třídního boje začal pátrat po zrádcích mezi vrcholnými komunisty v sovětském bloku. V době hledání „československého Rajka“ se tak bál i Gottwald, který se v červnu 1948 stal po Benešovi prezidentem. I na něm ulpěl stín pochybnosti, když našel na Hradě odposlouchávací zařízení. Začal nezřízeně pít, protože žil v neustálém strachu ze zatčení.

A proto raději v paranoidním ovzduší hledání zrádců obětoval svého věrného přítele Slánského v politickém procesu v roce 1952. Gottwald se velmi obával Stalina, a proto do Moskvy raději vysílal svého zetě Alexeje Čepičku. To už se ale blížil i jeho konec.

Symbolický konec

Dne 5. března 1953 zemřel Stalin a Gottwald se chystal na jeho pohřeb. Lékaři mu výslovně zakázali do Moskvy letět. Prezident však důrazné doporučení ignoroval a rozhodl se pro cestu letadlem, nikoli vlakem. Po návratu z pohřbu se mu výrazně přitížilo. Lékaři se domnívali, že na pohřbu prochladl, později mu byl diagnostikován zápal plic. Gottwaldův stav nadále zhoršoval a lékaři dlouho nevěděli, co to způsobuje.

Až Čepička jim přinesl lékařské záznamy, k nimž dříve neměli přístup, a zhrozili se. Na rentgenových snímcích byla patrná nápadná prasklá výduť aorty v důsledku neléčené pohlavní nemoci. Změny atmosférického tlaku v nevytopeném letadle zapříčinily prasknutí výdutě. Komunistický předák později upadl do bezvědomí, lékaři mu podávali morfium a nasadili dýchací masku. Nic už ale nepomohlo.

14. března 1953 Gottwald zemřel, symbolicky jen několik dní po Stalinovi. Je otázkou, jak dlouho by ještě žil, protože jeho životospráva byla velmi špatná. Tak či onak se jednalo o zločince a vraha, který má na rukou mnoho krve.