Právě před padesáti lety nastoupila tvrdá fáze normalizace československých poměrů. Masové protesty k prvnímu výročí invaze armád Varšavské smlouvy byly 21. 8. 1969 tvrdě potlačeny pořádkovými silami Sboru národní bezpečnosti a Lidovými milicemi, což byly ozbrojené jednotky KSČ. Předsednictvo Federálního shromáždění v čele s Alexandrem Dubčekem vydalo tzv. pendrekové zákony. Na ulicích Prahy a Brna tehdy zemřelo pět demonstrantů, dva příslušníci Lidových milic byli zastřeleni z vlastních zbraní omylem. Byla to definitivní tečka za nadějemi Pražského jara a nástup rigidního a dogmatického režimu Gustáva Husáka.

Slovo „normalizace“ se po srpnu 1968 používalo ve zdánlivě nevinném významu jako návrat k poměrům před okupací. Jenže to bylo v rozporu s cíli moskevského vedení, které chtělo návrat před celý demokratizační proces.

Vůdce Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv a jeho „kolektivní vedení“ v Československu nejprve vsadili na utvoření dělnicko-rolnické kolaborantské vlády v čele se svými přisluhovači Vasilem Biľakem a Aloisem Indrou. Široký odpor obyvatelstva proti okupačním vojskům a počáteční chování stranických a státních představitelů však okamžité vytvoření kolaborantské vlády znemožnily a bylo třeba najít jiné řešení. To se postupně rýsovalo od podpisu „moskevského protokolu“, kdy Dubčekovo vedení až na Františka Kriegla v Kremlu 27. 8. 1968 kapitulovalo.

Vládci Sovětského svazu přitom pochopili, že jejich pojetí normalizace vyžaduje postupné kroky a sázku na chytřejší lidi ve vedení KSČ, než byl třeba Biľak. Tím se k moci dostal Gustáv Husák. Chytřejší opravdu byl. Ale hlavně měl lepší image.

V srpnu 1968 Gustáv Husák v Moskvě vymyslel sovětským vůdcům metodu, jak zrušit nepohodlný Vysočanský sjezd KSČ, který byl bleskově svolán během prvních dnů invaze a zaujal ostře protiokupační stanovisko. Navíc se delegáti sešli v usnášeníschopném počtu. Reformní funkcionáři KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem těžko mohli v Moskvě své soudruhy, kteří jim vyjadřovali na tomto sjezdu jednoznačnou podporu, jen tak zradit. Šikovný právník a známý bojovník za slovenskou svrchovanost Husák ale přišel s tezí, že Vysočanský sjezd je neplatný jen z formálního důvodu, protože se na něj nedostala většina slovenských delegátů. Leonid Brežněv a sovětský premiér Alexej Kosygin byli z Husáka nadšení. Kosygin tehdy říkal tajemníkovi KSČ Zdeňku Mlynářovi: „Soudruh Husák je dobrý soudruh. My ho neznali, ale udělal na nás dobrý dojem.“

Husák představoval pro Moskvu mnohem lepší variantu než primitivní a okázale prosovětský Biľak. Především vypadal kultivovaně a tím se více hodil do post-stalinské doby. Před invazí se profiloval jako progresivní, téměř liberální politik, který navíc měl aureolu mučedníka z padesátých let.

Historik Michal Macháček ve své monografii uvádí, že Husák byl po svém zatčení v roce 1951 vyslýchán dohromady 1438 hodin a zažil 433 výslechových dnů. Nejdelší výslech trval 14 hodin. Někdy v sedmdesátých letech ukázal se slzami v očích Lubomírovi Štrougalovi v kolodějském zámku sklepní kobku, kde strávil o samotě devět měsíců a málem zde umrzl.

Jenže Husák na jaře 1968 a na podzim téhož roku byl odlišný člověk. Na jaře vyzýval k novému myšlení a na podzim ke stabilizaci poměrů. Jako svůj osobní politický triumf prosadil ještě jako místopředseda vlády a předseda slovenských komunistů federalizaci Československa. A to dva měsíce po invazi.

Slovenskou kartu pak použil na konci roku 1968 ještě při likvidaci proreformního předsedy parlamentu Josefa Smrkovského s tím, že tuto funkci musí obsadit Slovák. Tedy nikoli proto, jakou politiku Smrkovský zastával, ale jen proto, že byl Čech. Veřejnost neměla ještě naplno tušit, že Husák se stává hybatelem zpětného chodu k opětnému potlačení svobodných projevů.

Po společenských turbulencích na jaře 1969 se Husák sešel na počátku dubna tajně s Brežněvem v Mukačevu a dohodl s ním, jak bude vypadat normalizační režim. Mezi tím již Dubčekovo vedení obnovilo cenzuru médií. Sověti pak vydali několika cestami – mimo jiné přes prezidenta Ludvíka Svobodu – k českým komunistům své doporučení, neboli spíše rozhodnutí, že dubnové plénum Ústředního výboru KSČ má zvolit novým prvním tajemníkem Gustáva Husáka. Navrhl ho osobně místo sebe poražený Dubček a podpořil ho silně proreformní rektor Vysoké školy KSČ Milan Hübl, kterého pak po třech letech nechal Husákův režim zavřít na čtyři roky do vězení.

Hned v květnu již KSČ přijalo pod Husákovým vedením směrnice, jež definitivně rušily reformní kurz a připravily návrat diktatury. V srpnu při potlačení protestů se pak autoritativní Husákův režim projevil v plné síle. Společnost následně opět upadala do strachu, kolaborace a apatie.

Podstatným aspektem normalizace bylo to, že Gustáv Husák a od roku 1970 i jeho předseda federální vlády Lubomír Štrougal vypadali jako „lepší řešení“. Dokázali totiž klamat tělem. Vedle dogmatického prosovětského křídla Vasila Biľaka a Aloise Indry vypadali skoro jako džentlmeni. Sami sebe považovali za umírněné, realistické či pragmatické křídlo KSČ a primitivními dogmatiky pohrdali. Nemohli se jich ale zbavit. Moskva držela nad Biľakem ochranou ruku, protože na Husáka donášel. Navíc se vládcům v Kremlu líbilo, že si mohou v Československu hrát na rozhodčího. Z pohledu ovládaných se ale rozdíly mezi těmito dvěma křídly postupně smazávaly, výsledný režim byl rigidní, dogmatický a potlačoval i zavíral své kritiky.

Přesto ale zůstalo povědomí, že Husák i Štrougal byli jakýmisi garanty únosnosti normalizačních poměrů. Odtud se táhne jedna linie falešných pocitů českého obyvatelstva, že to vlastně nebylo tak špatné. Přitom se zapomíná na zločinný původ obou protagonistů normalizace a smazává se jejich zodpovědnost za politické procesy, represe a střílení lidí na hranicích.

Gustáv Husák po srpnu 69 potlačoval  svobodu ve své politické kariéře totiž už podruhé. Poprvé stál po Slovenském národním povstání a po válce ve funkci pověřence pro vnitro (vlastně slovenský ministr vnitra) v čele perzekuce nekomunistických politiků a nastolení komunistické diktatury na Slovensku. Vybudoval mimo jiné slovenskou odnož Státní bezpečnosti a stál za masivním zavíráním politických odpůrců. Na Slovensku v roce 1946 nevyhrála volby KSČ jako v Čechách a na Moravě, Demokratická strana zde získala 62 procent hlasů. Husák tudíž provedl faktický puč proti řádně zvolené politické reprezentaci Slovenska, v čemž mu pomohla Gottwaldova vláda v Praze. V padesátých letech se sice dostal do soukolí politických procesů jako „buržoazní nacionalista“, ale v šedesátých letech se dokázal zase vzchopit a naplno využít aureolu politického vězně.

Lubomír Štrougal byl od roku 1961 ministrem vnitra a řídil tudíž také Státní bezpečnost. Bylo to v letech, která byla uvolněnější než předchozí éra padesátých let, ale i tak to byla doba nesvobody a potlačování oponentů režimu. Štrougal byl hlavní veřejnou postavou při dezinformační akci v mezinárodním měřítku. Státní bezpečnost tehdy kamuflovala nález nacistického archivu v Černém jezeře na Šumavě a Štrougal tento „objev“ prezentoval před médii a vědomě lhal o původu dokumentů, které kompromitovali řadu západoněmeckých osob včetně politiků. V důsledku této skandální manipulace došlo i k několika sebevraždám. Materiály byly přitom zmanipulovány v Sovětském svazu a Štrougal to věděl.

I Lubomír Štrougal stejně jako Gustáv Husák působil vedle primitivních bolševiků jako kultivovaný a inteligentní pán. To je klíč k pochopení normalizace. Byl to nesvobodný, zatuchlý a zaostalý režim, ale měl v čele zdánlivé džentlmeny, kteří se starali o blaho pracujícího lidu. Tento podvod bohužel část české společnosti neodhalila dodnes.

 

Revue Forum Banner
Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora