Kmenta: Ústavní soud potvrdil, že šikana jako nátlak na novináře není přípustná

Ústavní soud v Brně dnes rozhodoval o mé stížnosti proti pokutě, kterou mi loni udělila tajná služba ÚZSI za to, že jsem – podle jejího tvrzení – odmítal přijít na výslech a tím údajně mařil trestní řízení.

S ústavní stížností jsem neuspěl. Ústavní soud však zamítl mou stížnost jen do té míry, že už nebude snižovat pokutu ve výši 3 tisíc korun, kterou považuje za bagatelní.

Redaktor České televize Michal Cagala, který byl dnes na Ústavním soudu, uvedl: „Ústavní soud zamítl stížnost pouze z důvodu, že nižší instance už pokutu snížila z 20 tisíc na 3 tisíce korun, jinak by stížnosti vyhověl. Zároveň zvedl varovný prst policii, aby se vyvarovala jednání, které by mohli novináři považovat za zásah do jejich práce.“

Mé aktuální vyjádření pro média: „Rozhodnutí Ústavního soudu respektuji. Nešlo mi o výši pokuty, ale o princip. A v tom mi Ústavní soud zcela vyhověl. Jsem za to rád, protože člověk má jistotu, že stále žije v právním státě – sice s obtížemi, ale za tu jistotu Ústavnímu soudu děkuji. Potvrdilo se, že šikana jako forma nátlaku na novináře není přípustná metoda.“

Také bych rád dodal, že na své práci a jednání nevidím nic nezákonného. „A ujišťuji vás, že v investigativní práci budu i nadále pokračovat. Jen budu muset přehodnotit způsob komunikace při dojednávání termínu podobných výslechů. Napříště přenechám i tuto administrativu právním zástupcům, abych předešel případným konfliktům, jež se snaží některé státní úřady v éře Andreje Babiše naprosto zbytečně vyvolat a pak využít.“

Tady je celé moje vysvětlení:

Stížnost k ústavnímu soudu jsem nepodával a celý spor nevedl o peníze a napařenou pokutu. Z původních 20 tisíc to už loni u Vrchního soudu spadlo na 3 tisíce korun.

Jde mi skutečně o princip.

Inspekce tajné služby ÚZSI použila metodu nátlaku, kterou považuji za estébácké manýry. Což vypovídá o době, v níž nyní žijeme. Tajná služba se takhle začala chovat až s příchodem premiéra Andreje Babiše do funkce. Předtím jsem nic takového – já osobně – nezažil.

Neříkám, že Babiš dal pokyn, aby na mě takhle zaklekli. On jen odbrzdil stavidla a stát – respektive některé složky státu – se pak chovají jako on.

Ve sporu šlo o to, že mě Inspekce ÚZSI zvala na výslech k článku, který jsem napsal v Reportér magazínu v květnu 2018 a který byl zejména o tom, jak Andrej Babiš využívá svého vlivu k ovládnutí bezpečnostních složek státu a jak se snaží zneužít tajnou službu k tomu, aby zjistil, kdo stál za twitterovým účtem Julius Šuman.

Rozvědka chtěla vědět, kde a jak jsem tyto informace čerpal. A dali mi termín, kdy se mám dostavit na výslech. Já jsem se omluvil a navrhl jsem jiný termín, neboť jimi navrhovaný čas mi kolidoval s již domluvenými pracovními povinnostmi. Oni se ale naštvali a začali po mně jezdit, co si to dovoluji určovat, kdy mám přijít a kdy ne. A pak mi napařili pokutu 20 tisíc korun.

Zdůrazňuji, že jsem se výslechu nevyhýbal. Naopak jsem jim v komunikaci od samého začátku zdůrazňoval, že na výslech samozřejmě přijdu. Jen jsem žádal o sladění termínu, kdy se mohu dostavit já a později i má právní zástupkyně.

Také podotýkám, že na výslech jsem nakonec samozřejmě dorazil. Splnil jsem svou občanskou povinnost. Výslech byl proveden za přítomnosti mé právní zástupkyně a také státního zástupce.

A ač jsem to nemusel udělat, předal jsem státnímu zástupci a inspektorovi ÚZSI dokument, z něhož jsem z malé části při svém psaní také vycházel. Podotýkám, že to nebyl materiál, který by podléhal nějakému stupni utajení, ani nepocházel ze státní instituce. Byl to neformální materiál, který vznikl v týmu poradců a nejbližších spolupracovníků premiéra Andreje Babiše. Psalo se v něm, co se má udělat, aby tajná služba ÚZSI konala, co si Andrej Babiš přeje a co je v jeho zájmu.

Nemám žádné relevantní informace o tom, zda se pak vyšetřování vedlo naopak směrem k Babišovi. Byť z toho všeho bylo naprosto zjevné, že existuje podezření, že premiér zneužívá svou funkci k řešení osobních problémů.

Jsem přesvědčen, že akce Inspekce ÚZSI měla původně jiný záměr: zabránit mi v mé další práci, zastrašit mě, abych se nepouštěl do zveřejňování citlivých informací, které mohou poukázat na skutečné aktivity Andreje Babiše. Mám však dojem, že je možná trestná činnost směřující k blízkému okolí premiéra příliš nezajímala.

Jde mi o zachování svobody, o respektování lidských práv a o vstřícný a rozumný přístup státu. Nebyl jsem obviněný, ani obžalovaný. Byl jsem jen svědek, na něhož byl – podle mého soudu – vyvíjen nepatřičný nátlak. Proto jsem se obrátil na Ústavní soud.

A ještě k tomu, zda jsem se choval urážlivě.

Jedinou urážlivou větu, kterou jsem použil během komunikace s ÚZSI byla ta, v níž jsem emotivně žádal tajnou službu, ať si přečte můj návrh termínu, kdy se mohu dostavit k výslechu.

Stalo se to 4.června 2018. Tehdy jsem poštou obdržel druhou výzvu k výslechu, kde mi určili, že se k nim mám dostavit 7.června, tedy za tři dny po obdržení výzvy. Přitom jsem jim při prvním písemném kontaktu sděloval, že začátkem června se nebudu moci dostavit. A navrhoval jsem termín 19. června.

V té chvíli mi to přišlo, jako by to tajná služba ÚZSI dělala naschvál.

Tak jsem ihned sedl k počítači a napsal dopis s omluvou, že v daném termínu – který určil úřad ÚZSI – na 7. června 2018 nemohu a nedostavím se na něj. A opětovně jsem navrhl a velmi důrazně zopakoval, že přijdu 19. června, na kdy jsem si plánoval veškeré volno jen, abych mohl přijít na podání vysvětlení na ÚZSI.

Podotýkám, že dikce tohoto dopisu byla ve smyslu „co na srdci, to na jazyku“ – tedy slušně bez jakýchkoli invektiv a sprostých slov jsem úřadu sdělil, že nechápu, proč se nemůžeme domluvit na termínu 19. června. A dodal jsem větu, abych zdůraznil termín, který mi vyhovuje: „Chápete to, nebo si sedíte na ´očích´ a nevidíte?“
Připouštím, že tuto větu jsem do úřední komunikace používat nemusel, a taky jsem se za ni krátce poté omluvil.

Nepoužil jsem však jediné urážlivé slovo, nebyl sprostý a vulgární.

K tomu ještě dodávám vysvětlení mé právní zástupkyně Jany Čižmárové z textu naší ústavní stížnosti: „Stěžovatel se jako novinář dostává do situací, kdy na něj bývá vyvíjen nátlak za účelem nezveřejňování určitých informací. A to včetně nátlaku ze strany státní moci a jejich orgánů. Stěžovatel takto vnímal i vzniklou situaci, tedy jako šikanózní jednání, jehož cílem je prezentování pozice síly. Z tohoto důvodu byla druhá stěžovatelova omluva emotivnější. Adekvátnost stěžovatelovi reakce je tak třeba posuzovat vzhledem k ÚZSI nastolené situaci.“

Převzato z Facebooku Jaroslava Kmenty.