Na knižní trh přichází v těchto dnech historické dílo, které je pozoruhodné z mnoha hledisek. Je především věcné a informativní, podložené důkladnou prací. Přitom je velice čtivé. Mluvíme tu o knize historiků Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného, která se jmenuje „Duchovní střed Evropy“. Je to vynikající monografie o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí.

Kniha vychází ve dnech, kdy čeští katolíci prožívají děkovné devítidenní období za obnovu výjimečné barokní památky. Tato novéna vyvrcholí bohoslužbou přímo na Staroměstském náměstí v sobotu 15. srpna, v den nejvýznamnějšího mariánského svátku. Jedná se o akci, která je po dlouhých letech sporů pro někoho dojemná, zatímco jinému jen cizí.

Knihu je možné objednat ZDE

Kniha o Mariánském sloupu se však neobrací jen ke katolíkům, třebaže ti ji asi přijmou se zvláštní radostí. Je to průvodce celým příběhem Mariánského sloupu od motivů a okolností jeho vybudování, přes jeho násilnou destrukci až po jeho obnovu, které předcházelo heroické úsilí.

Boj o sloup

Jak známo, Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí byl dílem mimořádného českého raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla. Vystavěn byl císařem Ferdinandem III. v roce 1650 jako díkůvzdání za úspěšnou obranu Prahy před švédskými dobyvateli v roce 1648. Sloup byl zničen krátce po vzniku Československé republiky, což bylo vykládáno jako projev lidového vzplanutí proti habsburské aroganci a dáváno do souvislosti s potupou po bitvě na Bílé hoře.

Repliku sloupu včetně náročné figurativní sochy zhotovil sochař Petr Váňa. Práce na obnově trvala od roku 1997 do roku 2020. Proti znovuvybudování sloupu se opakovaně vyslovovali příslušníci levicových politických proudů včetně komunistické političky Marty Semelové. Spolu s nimi ale obnovu památky odmítala i většina akademiků z Ústavu dějin umění České akademie věd, a to na základě překvapivě podobné, byť o něco sofistikovanější argumentace.

Je opravdu zarážející, co levicové inteligenci provedla Panna Maria stojící na sloupu. Zvláště akademici by mohli mít tu velkorysost a přát svým věřícím spoluobčanům radost z návratu výrazného náboženského symbolu, když už jim přijde pochybná umělecká kvalita této repliky. To už je pochopitelnější nesouhlas evangelíků, kteří si s Mariánským sloupem spojovali symboliku rekatolizace a s ní i – poněkud nehistoricky – likvidaci výjimečně bohaté protestanské české a německé kultury z předbělohorského českého království.

Vděčnost a víra, nikoli demonstrace síly

Petr Blažek popsal v knize příběh sloupu počínaje důvody jeho vzniku. V roce 1648 totiž Pražané ubránili po tříměsíčním vysilujícím boji své město před protestantským švédským vojskem. Bohužel se vůbec nevyplnil sen Jana Ámose Komenského, že budou Češi vítat Švédy jako osvoboditele. Švédové totiž před tím krutě decimovali český venkov a vůbec se nechovali jako spojenci národa, který měl být podle pozdějších výkladů násilně zbaven protestantské víry.

Násilné provedení rekatolizace jistě vnímali bolestně třeba Čeští bratři. Ale utrakvistická část českého obyvatelstva neprodělala shodnou tragickou zkušenost. Tento aspekt nedávno osvětlil v našem nacionalismem prodchnutém prostředí americký historik Howard Louthan. Ukázal, jak odlišná byla česká utrakvistická víra od kalvínského náboženství zimního krále Fridricha II. nebo luteránských šlechticů. Po bolestném odchodu luteránské a českobratrské menšiny z Čech se totiž česká utrakvistická většina obyvatelstva příliš nezdráhala přijmout katolictví, jež jí bylo z hlediska ritu i víry bližší. Podstatnou odlišnost českého utrakvismu od německého protestantství uvádí i český historik Zdeněk V. David v knize Nalezení střední cesty – Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi.

Pro naše téma nové knihy o Mariánském sloupu je ale podstatnější, že motivy výstavby této památky tkvěly v dobově odlišných zážitcích konce třicetileté války a také ze smutných epizod v rodině císaře a krále Ferdinanda III., který vyznával umírněnou formu rekatolizace, a to na rozdíl od svého otce Ferdinanda II., jehož známe ze spektakulární exekuce českých protestantských vzbouřenců v roce 1621.
Zbožný císař Ferdinand III. rozhodně nemyslel na to, jak pokořit Čechy. A ani by je nepokořil sochou Panny Marie. To je ahistorický i věcný nesmysl. Císař především přemýšlel jako hluboce věřící člověk a radoval se z úspěchu pražského obyvatelstva, které spolu s ním vkládalo svůj osud do rukou Panny Marie. Taková je fakticita vzniku této mimořádné mariánské památky. Byla za tím zejména víra a vděčnost za záchranu. Mnohem méně než politika.

Ferdinand III. nechtěl ani trochu demonstrovat vítězství nad Čechy, ale vděčnost za záchranu před Švédy. Bílá hora patřila minulosti, svět se změnil a šlo už o něco jiného. České obyvatelstvo se ale díky své aktivní obraně před Švédy (která pozoruhodně chyběla na Bílé hoře) přiklonili k jihozápadní evropské latinské kultuře a dali jí přednost před severozápadní kulturou téměř výhradně německou. Na tento aspekt upozornil kupříkladu Josef Pekař. Odtud, ze zdrojů barokního potridentského katolictví pak pramení bohatá ikonografie Mariánského sloupu, což je vynikající přínos knihy Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného. Jde přitom o jisté akcenty, které odpovídají hloubce mariánského uctívání, kupříkladu důraz na neposkvrněnou čistotu Panny, matky Spasitele světa. Krása rozpuštěných vlasů mladé ženy na sloupu je symbolem naprosté a nebeské nevinnosti.

Příběhy napsané do sloupu

Mariánský sloup je totiž sám o sobě tlustou knihou. V baroku není nic bez významu. Celé dílo je prodchnuto četnými citacemi ze Starého i Nového zákona, zejména z Evangelia podle Lukáše a Zjevení svatého Jana. Ikonografie sloupu mluví o triumfu věčnosti proti smrti a dočasnosti. O triumfu Dobra v boji se Zlem a také o ctnostech, jichž se má člověk držet na své pouti pozemským životem.

Jednou z nejkrásnějších písní novodobých českých evangelíků, kterou již před revolucí zpívali lidé z protestantského disentu, je song kazatele Svatopluka Karáska Byl boj na nebi, v němž se s drakem Zla rve anděl Michael. Na Mariánském sloupu se odehrává stejný příběh. Podle sochaře Váni vlastně celý děj začíná u Mariiných nohou, která drtí draka, neboli veškeré zlo. Toto gesto pak určuje pozici a napětí celé ženské postavy. Tato kulturní jednota s evangelickou teologií i praktikovanou vírou protestantů mi v monografii chybí. Jde o zásadní argument pro evangelickou akceptaci katolické památky.

Maria na sloupu totiž není odpůrcem současných českých evangelíků. Při vší úctě k bohatému historickému povědomí v naší společnosti je třeba říci, že my Češi z dvacátých let 21. století nejsme účastníci sporů o náboženství ze 17. století. Kdo si myslí, že má tento náboženský a mocenský spor nějakou současnou aktualizaci, tak se ocitl zcela mimo historickou pravdu. Českou veřejností dnes nehýbe žádný spor mezi českým protestantismem a austrokatolictvím. Máme tu jiné spory. Kupříkladu tu vedeme spor s ruskými propagačními nájezdy, které zneužívají spory v evropských národech, aby je důkladně rozložily. A pak tu máme spor s našimi levicovými akademiky, kteří působí, jako by mentálně zamrzli v roce 1968.

Oběť nenávisti radikální levice

Při četbě knihy Duchovní střed Evropy čtenáře bije do očí skutečnost, že Mariánský sloup v roce 1918 nebyl zbořen spontánním chováním davu, nýbrž po důkladné organizační práci. Podnět k destrukci barokní památky vzešel z prostředí radikální části sociálnědemokratické strany. Legendárního bohéma Frantu Sauera, který právě vyšel z vězení za kriminální přečiny, požádal o organizaci likvidace sloupu redaktor Práva lidu Jan Skála, který požadavek interpretoval jako program výkonného výboru sociálních demokratů. Sauer se pak dál při přípravě destrukčních prací zaklínal vyššími příkazy. Je známo, že celou akci provedla zejména jednotka žižkovských hasičů, ale z knihy vyplývá prvek záměrného zatemňování celé věci tak, aby si lidé mysleli, že zboření sloupu souviselo s návratem rozradostněných manifestantů z ohromného mítinku na Bílé hoře, jenž se nesl ve znamení nenávisti proti Habsburkům. Tak bohužel interpretoval tuto příhodu vedle řady novin i T. G. Masaryk.

Zboření sloupu mělo ale i odlišný smysl, který vyplýval z ideologie radikální levice, jež se tehdy vzhlížela v ruské bolševické revoluci. Zboření Mariánského sloupu je proto třeba dávat do souvislosti s bořením křesťanských památek v Rusku spíše než s českým nacionalismem. Toto není teze z dané knihy, ale je to stopa, která z informací obsažených v této knize vyplývá. Mezi zbořením Mariánského sloupu a pádem části české společnosti do komunistického blouznění je přímá linka. Destrukce Mariánského sloupu spadá pod obdobné motivy, jaké vedly ruské bolševiky ke zbourání katedrály Krista Spasitele v Moskvě. Nenávist ke křesťanské víře je tím pravým motorem, který rozhoupal lana, jež se 3. listopadu 1918 zachytila kolem postavy Panny Marie.

Duchovní střed Evropy

Kniha Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného o Mariánském sloupu se jmenuje Duchovní střed Evropy. Možná to působí nadsazeně. Vysvětlení však spočívá v mědirytině z roku 1661 od Melchiora Küssela podle předlohy Karla Škréty, kde je pražský Mariánský sloup označen za klíčový duchovní i geografický bod, kolem něhož probíhá nebeské i pozemské drama v kontextu celého světadílu, tedy do neuvěřitelné šíře. Když dnes čteme, jak vnímal tragické i pohnuté události 17. století český vlastenec Bohuslav Balbín, tak vidíme jiný pohled na působení habsburské dynastie, než je nepřátelské ovládnutí země cizí silou. Veškeré konotace k okupacím z dvacátého století jsou zcela nesmyslné a falešné. Ferdinand III. byl potomek Přemyslovců i Lucemburků. Obnovené zřízení české z roku 1626 bylo dílem jeho otce a rozhodně ho nelze omlouvat. Mariánská či svatojánská barokní úcta má však docela jiné a hlubší kořeny, než je mocenská politika. Ani poukaz, že pražský sloup navazoval na vídeňský a mnichovský sloup, dílo Jana Jiřího Bendla nijak nesnižuje a nediskvalifikuje, jak naznačuje v kritice této památky skupina českých kunsthistoriků z Ústavu dějin umění. Je to podobné, jako by Karlu Škrétovi vyčítali vliv Caravaggia.

Zároveň s tím ale nemůže být nijak snižováno utrpení českého protestantského exilu a ani nejde o omluvu pro likvidaci předbělohorské náboženské plurality.

Jenomže Panna Maria a všechny další sochy, které ničili vandalové blízcí radikální levici po vzniku Československa, se ocitly v tomto anachronickém sporu zcela nevinně. Mariánské sloupy by u nás byly stavěny stejně, i kdyby pobělohorské období bylo, co se týče rekatolizace, mírnější, jak to třeba prosazoval vynikající pražský učenec a diplomat kapucín Valerián Magni.

Stručně a jasně řečeno: Panna Maria byla bez viny od samotného počátku. Ona je v pravém slova smyslu Immaculata. Navíc Váňova replika je opravdu překrásná.

Knihu Duchovní střed Evropy je možné koupit ZDE. Doručena bude po dodání zboží na konci týdne.