Kniha roku o Žižkovi adoruje husitství jako pokrokovou revoluci

archiv

Petr Čornej - Jan Žižka | FOTO: archiv

Zdá se mírně řečeno podivné, že se knihou roku, tedy vítězem 19. ročníku soutěže Magnesia Litera, stalo právě v této době dílo Petra Čorneje Jan Žižka. 

Tato kniha vyzdvihuje na středověkém válečníkovi, že byl bojovníkem za boží zákon a že husitství bylo „velikou dobou“ českých dějin. Jaký boží zákon a jaká veliká doba? Tyto otázky je třeba znovu klást, když nám někdo znovu vykládá, jak si máme vážit husitů. A platí to i pro mimořádného autora Petra Čorneje, jehož knihy jinak čtu rád. Bojím se, že nás čekají v souvislosti s Žižkou i s výročím Bílé hory doslova orgie vlasteneckých lží, a tato kniha k nim přispívá. 

V knize Petra Čorneje nacházíme kultivovaně pojatou, nicméně explicitní představu husitství jako progresivní síly, která se při svém řádění prostě jen starala o udržení výdobytků své revoluce. Autor ji samozřejmě nelíčí jako boj utlačovaných mas v třídním smyslu marxismu, nýbrž jako duchovní revoluci, která předjímala evropskou reformaci. V tomto ohledu částečně souhlasím, ale o převažující pozitivní a progresivní roli husitství velmi pochybuji. Škody v naší zemi byly příliš hrozivé a v podstatě nevratné. Ve skutečnosti tím skončilo stopadesátileté období velice významné politické i kulturní pozice českého království v kontextu celé tehdejší Evropy.

Za zaznamenání ale stojí slovník, který Čornej používá. Promítají se do něj levicové preference z posledních sta let, které ovšem se středověkými reáliemi či mentalitou ani trochu nesouvisejí. Je to typický anachronismus. Čornej hovoří třeba o vzniku „revolučního ústředí“ z husitských konšelů a o Praze na sklonku roku 1419 jako o „baště revoluce“. Proti revolučnímu ústředí husitů pak v knize stojí „zatvrzelí protivníci“ husitů, kteří „ukuli“ v Kutné Hoře antihusitskou alianci, jež byla složená z „militantních katolíků“. To je výklad, který se už blíží ideologickému posunu z období, kdy nad dějepisem vládl Zdeněk Nejedlý. Přitom je to sám Čornej, kdo v jiných publikacích zastává objektivnější přístup a konkrétně ve sborníku „Husitství a husité“ objasňuje, jaké pojmosloví pro fenomén husitských válek volili soudobí kronikáři i běžní současníci. Rozhodně je tehdy nemohlo napadnout slovo revoluce, které navozuje prudkou změnu poměrů ze starého uspořádání do nového, nejlépe vývojově vyššího. Současníci hovořili o bouřích, o neřádech, a vyjadřovali tím touhu po návratu řádu. 

Můžeme jistě oceňovat Žižkovo válečnické umění. Můžeme se také domýšlet, jaké to bylo osobní charisma, jež vedlo za vojevůdcem tisíce bojovníků. Dokonce můžeme jako Češi pociťovat třeba i hrdost, že česká vojska byla ve střetu s intervenčními armádami v 15. století pod Žižkovým vedením prakticky neporazitelná. Ale proč bychom se měli radovat z toho, že Žižka pozabíjel a nechal rozčtvrtit posádku na hradě českého katolického pána? Nebo proč bychom měli oceňovat, že nechal upálit stovky obránců Prachatic, a proč bychom měli považovat za projev milosrdenství, když ženy a děti „jenom“ vyhnal do krajiny?

Proč bychom dnes měli oceňovat, že vraždil mnichy a kněze, kteří nepřistoupili na jeho radikální chápání víry v tak pro nás odtažité záležitosti, jako je přijímání proměněného vína z kalicha? Žižkovo působení proti českému obyvatelstvu v zuřivé občanské válce je přece zcela neomluvitelné i ve smyslu tehdejších norem. Hodně lidí v něm vidělo fantom hrůzy. Kupříkladu Petr Chelčický.

Čornejova slabost pro zuřivého válečníka je zřejmá z celkové dikce knihy. Třeba když popisuje, že k masakrům v dobytých městech docházelo až poté, když Žižka vyzval obránce, aby se vzdali. Když tak neučinili, tak prý podle tehdejších regulí bylo možné a logické užít násilí na poražených.

Kniha Petra Čorneje je nepochybně dobře napsaná a jeho práce s konkrétními fakty je příkladná. Nejde ani trochu o to, abychom zpochybňovali odbornou erudici renomovaného historika. Jenže – jak on sám uvádí – vedle historika je zde i Čornej v roli autora literárního díla, v němž nám více než jako historik předkládá jakožto vlastenecký a protestantsky naladěný filosof dějin svůj výklad smyslu Žižkovy životní mise. Náboženskému radikalismu přitom přikládá dojem pozitivního výkonu, který způsobil, že dobu husitství máme nahlížet jako „velkou dobu“. Z hlediska dramatičnosti příběhů a citové exaltace jistě ano. 

V této souvislosti stojí otázka, jaké měly husitské bouře důsledky pro vývoj českého státu. Zatímco v dřívějších publikacích Čornej píše o jeho izolaci a zpoždění, tak ve svých posledních výkladech destruktivní vliv husitství relativizuje. Nemá podle něj smysl, aby si Češi sypali popel na hlavu za likvidaci uměleckých děl a architektonických klenotů, jimiž byly zlikvidované chrámy a kláštery. Vždyť přece náboženské války a jiné hrůzy, jež následovaly po reformaci, přinesly destrukci i v jiných oblastech Evropy, píše Čornej. 

Je to smutné. Vždyť nejde o to, že by si Češi měli sypat popel na hlavu za husitskou destrukci. Ale lítost je rozhodně namístě, když si uvědomíme, na jakou úroveň se české království dostalo za posledních Přemyslovců a za Karla IV. a do jakého úpadku se pak vlivem husitského rozvratu sesulo. A copak bychom měli jakékoli jiné náboženské války brát jako potvrzení, že ta naše byla správná a progresivní? Nebyla.

Základní problém českého vlastenectví je sklon k oslavě radikalismu a k odporu vůči okolnímu světu. Přitom to, co vždycky Čechy pozvedlo, byl pravý opak: umírněnost a otevřenost. Každou podporu českého náckovství – byť v ušlechtilé formě – považuji za velký problém.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner