Kniha v barvě krve: Ukázka z knihy o komunistickém násilí popisuje perzekuci po žabčickém masakru

Kniha v barvě krve historika Ladislava Kudrny a disidenta Františka Stárka Čuňase vzbudila u čtenářů deníku FORUM 24 pozornost kvůli kauze zcenzurované předmluvy, která kritizovala revizionistické historiky za popírání režimního násilí v době normalizace. Rozhodli jsme se tuto předmluvu vydat a nabízíme ji spolu s knihou, v níž podle našeho názoru měla vyjít. Knihu s předmluvou je možné získat ZDE.

Nová kniha je přitom pozoruhodným svědectvím o obrovském rozsahu brutálního chování represivních složek komunistického režimu vůči mladým lidem. Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích.

Dnes přinášíme ukázku z Knihy v barvě krve, která dokumentuje soudní perzekuci po takzvaném žabčickém masakru, což byl brutální zásah policie proti příznivcům undergroundu na Moravě v roce 1983.

Každý, kdo se ocitl v blízkosti zasahujících příslušníků, byl zbit obuškem, přičemž nechyběly kopance do břicha, zásahy slzným sprejem do obličeje a pokousání služebním psem. Zmlácené mladíky surově odtáhli za vlasy do přistavených služebních vozů:

Viděl jsem, že tam jsou nějací kluci biti obušky, tahali je za vlasy, já jsem se na to díval, viděl jsem, že přivedli i psy […] a pouštěli je na lidi. […] Příslušníci se psy všechny ze silnice vyháněli. Já jsem si všiml, že bijí nějaké děvče. Šel jsem k ní, chytil jsem ji za ruku, a chtěl jsem ji odvést. Vůbec jsem ji neznal. Příslušnicí začali i mně hrozit obušky a šli […] na mě. Já jsem se chránil vakem, a ustupoval jsem dozadu. Děvče jsem nejprve vedl za ruku, vzápětí jsem ji pustil […] a vzápětí jsem upadl přes nějaké povalené popelnice. Dívku jsem již neviděl. Spadl jsem na hlavu, skočil na mě pes, dostal jsem obuškem, byl jsem chycen příslušníky za vlasy a strčen do autobusu.[1]  

Prostorem zněla hesla: Svobodu, svobodu, My chceme mír!, ale také Gestapo, gestapo!

Soud shledal zákrok Veřejné bezpečnosti zcela přiměřeným a oprávněným. Příslušníci řádně vykonali svoji povinnost. Prokurátor upozornil, že již samo povalování se takového množství lidí po parku je nutné považovat za ohrožení veřejného pořádku. Použití obušku, slzného plynu a služebních psů bylo zcela namístě.

Obhajoba poukazovala na skutečnost, že vlčáci neměli během zákroku náhubky, ale ani to nebylo shledáno nepatřičným, jelikož prokurátor zdůraznil, že příslušníkům hrozil ze strany „vlasatců“ přímý útok. Soud mu dal za pravdu, jelikož během zásahu se ocitli v ohrožení vlastního života, což jednoznačně potvrdilo „napadení“ tří příslušníků.

Mladistvý Martin Pap měl házet nejen kameny, ale rovněž napadnout strážmistra Pavola Krajčoviče, jehož měl chytit za uniformu a strhnout na zem.[2] Teprve sedmnáctiletý kluk dokázal přemoci o hlavu vyššího, ozbrojeného muže. Skutečnost byla mnohem méně romantická.

V reálu na něj pustili vlčáka, který mu roztrhal triko a bolestivě pokousal na hrudi: Když jsme se zvedali, byli na nás puštěni, opravuji (sic!), byli jsme pokousáni od psů. Potom jsem viděl, jak bijou nějakého kluka, a proto jsem volal, aby ho nechali. Potom se na mne vrhlo asi pět příslušníků a byl jsem odvlečen do autobusu. Já jsem nikoho nenapadl, ani jsem po nich neházel kamením.[3]

Soud uznal Papa vinným ve všech bodech obžaloby,[4] přičemž útoku na veřejného činitele se jako jediný dopustil se „zbraní v ruce“ (s kamenem).

Též rotný Jozef Toth bojoval o „holý život“ s obžalovaným Stanislavem Benešem, který se jej měl pokusit fyzicky napadnout tím, že se proti němu „rozutíkal, napřahoval ruce a oháněl se“, čemuž zabránil ranami obuškem jeho kolega, rotný Július Szabó.

Benešův fyzický útok na veřejného činitele zůstal ve stavu pokusu, přesto byl vyhodnocen jako nebezpečné chování pro společnost,[5] ačkoliv jediný útok byl podniknut na jeho osobu (podlitiny na levé ruce a zádech byly viditelné ještě dlouho poté).

Ve skutečnosti po výzvě k opuštění prostoru odcházel pryč, k mostu, když uviděl, jak rozběsnění příslušníci „pacifikují“ nedaleké okolí, v němž se ocitl i jeho kamarád. Rozběhl se k nim, aby ho odvedl s sebou, ale místo toho dostal obuškem: Nechtěl [jsem], aby byl uhozen ten kluk příslušníkem, který toho kluka chtěl praštit obuškem. Vtom však mě za ruku chytil druhý příslušník, ruku mi zkroutil, druhý mě chytil za vlasy a odvedli mě do autobusu. Uhodit jsem žádného z příslušníků nechtěl.[6]

Poslední tělesný „útok“ podnikl Pavel Šitavans na příslušníka Jiřího Miškecha, jehož měl „žďuchnout“ do prsou, což ale kategoricky popřel.[7]

Pokud šlo o „napadání“ příslušníků Veřejné bezpečnosti, lapidárně jej shrnul jeden z obviněných, Pravomil Pilný: Není pravdou, že bych napadl příslušníka VB, nebo mu kladl odpor, při zákroku. Myslím si, že nikdo by se nepostavil proti příslušníku, který je ozbrojen, ale ani proti neozbrojenému, protože vím, co za to je.[8]

Při dalším výslechu doplnil: Šel jsem k silnici, tam příslušníci rozháněli lidi. Pojednou jsem dostal ránu zezadu, zřejmě obuškem, když jsem se otočil, byl jsem postříkán slzným plynem, byl jsem povalen na zem […] dostal jsem pár ran a příslušníky jsem byl odvlečen do autobusu.[9] 

Během hromadného zásahu panoval chaos, do něhož zněly výkřiky a nářek bité mládeže: obviněný ukazuje záda a ruku, na kterých jsou patrny zjevné podlitiny. Pendrekem […] dostal i po hlavě.[10] Pokousaný a zbitý Petr Geffert, obdrží nejvyšší trest,[11] na zběsilé konání příslušníků reagoval zoufalým výkřikem: Vy gestapáci, běžte pryč.[12]

Důvodem jeho zadržení se stala skutečnost, že se pokusil schovat dokumentaci brutálního zásahu: Přišel za mnou známý z Prahy […] řekl mi, že mám schovat negativ, že si udělal pár fotek o zákroku proti dívkám, já jsem ho vzal a on to viděl nějaký příslušník a přišli ke mně dva, já jsem jim ho nechtěl dát. Začali mě bít, když jsem jim ho nechtěl dát, v tom okamžiku na mě skočil pes a kousl mě. Film mi nakonec vzali.[13]

Zadržení (a někdy doslova odvlečení) 35 osob[14] do přistavené avie a služebního autobusu probíhalo nahodile, podle toho, jak byl kdo zbit nebo „drzý“: Spolu [s Martinem Papem] jsme uviděli, jak příslušník bije nějakého kluka. Bil ho moc, takže jsme na něho volali, aby ho nechal. Na to k nám přistoupili příslušníci a mne chytli za vlasy a zatáhli nás do autobusu,[15] uvedl do protokolu osmnáctiletý Milan Šupol.

Během soudního přelíčení Radek Nečas popsal, jak se snažil být stranou dění, jelikož věděl, co vše by se mohlo stát. Člen jihomoravského undergroundu měl kontakty na podzemí v Praze, a již dříve se zúčastnil „ilegálních“ akcí: Byl jsem asi pět metrů od autobusu, nalevo byli policajti, hlavně ale byli napravo, byli prostě všude. Jeden příslušník Veřejné bezpečnosti do mě vrazil, řekl, ať jdu pryč. […] Viděl jsem, jak Pilného bijí, drželi ho za vlasy ve vzduchu. Strnul jsem, říkal jsem si, že to není možné. Příslušník Veřejné bezpečnosti znovu do mě žďuchnul, druhý chytl za vlasy a začali mě bít. Zřejmě čekali, že budu na to nějak reagovat. Pouze jsem se zapřel nohama, snažil jsem se vyškubnout, ptal jsem se, kam mě vedou, spíš jsem křičel, byl jsem rozčílen, bili mě dál, odtáhli k autobusu, kde již bylo asi 20 lidí.[16]

Ilona Kühnelová, učitelka v mateřské škole v Brandýse nad Labem, si na adresu zasahujících příslušníků ulevila slovy: Vy se chováte skutečně jako gestapáci.[17]

To stačilo, aby ji naložili do avie a společně s dvanácti zadrženými (včetně dvou dalších dívek) převezli na Obvodní oddělení Veřejné Bezpečnosti na Příční, odkud byli transportováni autobusem na oddělení Brno-Jílová.[18] Několik desítek lidí se (marně) pokusilo zabránit odjezdu avie, v níž měli své kamarády, tím, že se posadili na příjezdovou cestu z parku.[19]

Nezapomněla nejen na potlučené obličeje zadržených, ale zejména na podlahu vozu plnou krve.[20] Za „vulgarismus“ byla obviněna ze ztěžování výkonu veřejného činitele, výtržnictví a útok na veřejného činitele.[21]

Nikdy předtím nebyla trestána, ale sama uvedla, že byla jednou v Praze vyslýchána kvůli svým kontaktům s máničkami.[22] Příslušníkům Veřejné bezpečnosti se vůbec nelíbilo, že se mladá učitelka stýkala se „závadovou“ mládeží a poslouchala „špatnou“ hudbu.

Dva dny poté převezli zadržené do věznice Brno-Bohunice, kde na 27 mladých lidí uvalil prokurátor vazbu, ostatní byli propuštěni s blokovou pokutou. Trestní stíhání bylo zahájeno již 11. června 1983 ze strany Městské správy SNB Brno na základě hrubé výtržnosti, vykřikování protisocialistických hesel a neuposlechnutí výzev a bránění výkonu zasahujícím příslušníkům (7. července bylo posvěceno Městskou prokuraturou v Brně).

Výslechy započaly krátce po půlnoci 12. června 1983 a trvaly přibližně dvě hodiny (další kolo výslechů následovalo o měsíc později). Během protokolárních výslechů (po převozu do věznice) byli všichni dotazováni, jaké berou drogy. Vyšetřovatelé byli očividně instruováni, že „vlasatci“ rovná se narkomani.

Obvinění během července požádali o propuštění z vazby, poukazujíce na nemožnost ovlivňování svědků a smyšlené zločiny, jichž se nedopustili. Městská prokuratura žádosti odmítla jakožto bezdůvodné a městský prokurátor podal 10. srpna 1983 obžalobu na 26 obviněných.

V polovině června byli většině obviněných přiděleni obhájci ex offo, zatímco rodiče se dozvěděli o zadržení svých dětí, včetně nezletilců, až po týdnu, 20. června 1983,[23] třebaže dle zákona měli být informováni neprodleně. […]

Obhajoba neuspěla s argumentací zjevných rozporů ve výpovědích zasahujících příslušníků (u soudu se navíc vymlouvali na špatnou paměť, na uplynutí dlouhé doby od zákroku apod.), stejně jako v případě nadávek (obhájci poukazovali na skutečnost, že mnozí si slovně ulevili poté, co byli pokousáni psem nebo zbiti obuškem).

Soud rázně smetl ze stolu jakoukoliv nevěrohodnost jejich svědectví, když opětovně zdůraznil, že se ocitli v ohrožení vlastního života i zdraví a navíc museli zajištovat bezpečnost nejen svoji, ale i „ostatních“, a z těchto důvodů mohly vzniknout „drobné“ nepřesnosti.

Nemusíme mít velkou představivost, abychom pochopili, jakému ohrožení vlastního života museli příslušníci čelit tváří v tvář nezletilé Ivaně Chytré, zastávající se mláceného kamaráda, Pravomila Pilného, za což ji dvakrát kopli do břicha a poté zbili obuškem: Ještě chci doplnit, že když spala [na trávě] vedle mne kamarádka, která je v 7. měsíci těhotenství, a je to na ní vidět, a já jsem na to i příslušníky upozorňovala, tak na to nebrali ohledy, kopali do ní a po mém upozornění i do mě.[24]

Později uvedla, že ji kopli prý proto, aby jí nebylo líto, že kopli pouze její kamarádku. Po ráně obuškem do hlavy se ji doslova zatmělo před obličejem. Do autobusu byla vhozena („švihli se mnou o sedadlo“) a opětovně kopli do břicha. Již tehdy označila zákrok za masakr, aniž se o něm mohla bavit s ostatními obviněnými, jelikož každý byl umístěn v jiné cele a na vycházky na vězeňském dvoře nechodili nikdy společně.[25]

Soud její výpověď neuznal, jelikož poprvé „lhala“, když tvrdila, že do břicha ji kopli „pouze“ jednou, ale nyní tvrdila, že ji kopli dvakrát. Ani krutá bolest nebyla polehčující okolností pro vulgární výraz, jehož použila, aby si ulevila. Udeřit ženu chtělo velkou odvahu a je „pochopitelné“, že je rozdíl, pokud ji příslušníci, v „ohrožení života“, kopli „pouze“ jedenkrát.[26] […]

Žabčický masakr navždy změnil život (nejen) odsouzeným. Poprvé v životě byli fyzicky inzultováni, ocitli se ve vězení a mnozí po svém propuštění přišli o práci. Někdy se příslušníci Státní bezpečnosti snažili využít situace nátlakem na rodiče, směřujícím ke spolupráci.[27] Nátlak na rodiče měl i ničivý dopad na vzájemné vztahy uvnitř rodiny samotné. Státní bezpečnost se dále snažila o přerušení kontaktů a střetávaní mladých lidí. Mnohdy takto ničila jejich sociální zázemí, jelikož se jim kamarádi začali vyhýbat.

Poznámky:

[1] Tamtéž, zde Protokol o výslechu obviněného Jana Oravce na Městské prokuratuře Brno ze dne 12. 7. 1983.

[2] Tamtéž, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983.

[3] Tamtéž, zde Protokol sepsaný ve věznici v Brně-Bohunicích dne 14. 6. 1983.

[4] Ztěžování výkonu veřejného činitele, výtržnictví a útok na veřejného činitele.

[5] Městský soud v Brně, spisová značka trestního spisu 8 T 148/83, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983, dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 1984.

[6] Tamtéž, zde Protokol o výslechu obviněného na odboru vyšetřování Městské správy SNB Brno ze dne 12. 6. 1983 dále Protokol sepsaný ve věznici v Brně-Bohunicích dne 14. 6. 1983.

[7] Tamtéž, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983, dále Protokol sepsaný ve věznici v Brně-Bohunicích dne 14. 6. 1983.

[8] Tamtéž, zde Protokol sepsaný ve věznici v Brně-Bohunicích ze dne 14. 6. 1983.

[9] Tamtéž, zde Protokol o výslechu obviněného na Městské prokuratuře Brno ze dne 11. 7. 1983

[10] Tamtéž, zde Protokol sepsaný s Radomírem Uhlířem ve věznici v Brně-Bohunicích ze dne 14. 6. 1983.

[11] Jako jediný byl již předtím trestán za výtržnictví

[12] Městský soud v Brně, spisová značka trestního spisu 8 T 148/83, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983, dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 1984.

[13] Tamtéž, zde Protokol o hlavním líčení před Městským soudem v Brně ze dne 5. 9. 1983.

[14] ABS, přírůstek fondu Krajská správa SNB Brno, číslo přírůstku 1859/88, balík číslo 11, zde Zpráva o narušení klidu a veřejného pořádku.

[15] Městský soud v Brně, spisová značka trestního spisu 8 T 148/83, zde Protokol sepsaný ve věznici v Brně-Bohunicích ze dne 14. 6. 1983.

[16] Tamtéž, zde Protokol o hlavním líčení před Městským soudem v Brně ze dne 5. 9. 1983.

[17] Rozhovor s Ilonou Kühnelovou ze dne 16. 1. 2020.

[18] Městský soud v Brně, spisová značka trestního spisu 8 T 148/83, zde Protokol o výslechu svědka praporčíka Vladimíra Spurného na Městské prokuratuře Brno ze dne 5. 7. 1983 a Protokol o výslechu svědka praporčíka Vojtěcha Vašinky na Městské prokuratuře Brno ze dne 15. 7. 1983.

[19] Tamtéž, zde Protokol o hlavním líčení před Městským soudem v Brně, výpověď Petra Gefferta, ze dne 5. 9. 1983.

[20] Rozhovor s Ilonou Kühnelovou ze dne 16. 1. 2020.

[21] Městský soud v Brně, spisová značka trestního spisu 8 T 148/83, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983.

[22] Tamtéž, zde Protokol o výslechu obviněného na odboru vyšetřování Městské správy SNB Brno ze dne 12. 6. 1983

[23] Tamtéž, zde Dopis Anny Papové.

[24] Tamtéž, zde Protokol o výslechu obviněného na odboru vyšetřování Městské správy SNB Brno ze dne 12. 6. 1983

[25] Tamtéž, zde Znalecký posudek ze dne 14. 7. 1983.

[26] Tamtéž, zde Rozsudek jménem republiky ze dne 28. 9. 1983.

[27] Rozhovor s Ilonou Kühnelovou ze dne 16. 1. 2020.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner