Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš a předseda STAN Vít Rakušan FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Zásadním tématem letošních sněmovních voleb jsou důchody a stále odkládaná reforma penzijního systému. Koalice Pirátů a Starostů kromě jiného slibuje zřídit státní či veřejný fond, ve kterém by si lidé mohli dobrovolně spořit nad rámec povinného sociálního pojištění. Má něco takového vůbec smysl? Proč by stát kromě průběžného důchodového pilíře měl ještě spravovat nějaký další penzijní produkt? A z jakých důvodů o jeho zavedení Pirátská strana a hnutí STAN tolik stojí?
Ten nápad na první pohled zaujme. Proč by se stát měl nějak výrazněji angažovat na poli penzijních produktů a spravovat dokonce vlastní fond, v rámci něhož by si občané spořili na důchod? Už dnes se přece řeší to, že lidé v penzi z drtivé většiny spoléhají na peníze, které k nim tečou přes stát v podobě sociálního pojištění a průběžného důchodového pilíře.
Proč tedy angažmá státu v této oblasti ještě dále zvyšovat prostřednictvím státního penzijního fondu? Má snad nějaké specifické know-how nebo cokoli, co by mohl nabídnout a čím soukromé fondy nedisponují? To jsou všechno otázky, které si nad záměrem Pirátů a Starostů lze klást.
Pirátská strana a hnutí STAN ve svém programu v tomto ohledu uvádějí: „Připravíme zřízení státního nebo veřejnoprávního fondu, kde si budou moci lidé dobrovolně spořit nad rámec povinného sociálního pojištění. Současně s tím i zefektivníme spoření ve třetím pilíři snížením poplatků za správu aktiv či úpravou možnosti výběru prostředků na vlastní bydlení,“ zdůrazňují a na jiném místě pak dodávají: „Státní fond považujeme za potřebnou alternativu k již existujícím konzervativním fondům soukromých penzijních společností, tvořících stávající třetí pilíř důchodového systému.“
Otázka samozřejmě je, proč takovou alternativu vůbec potřebujeme a v čem vlastně spočívá, respektive co lepšího nebo co navíc ve skutečnosti přináší. Koalice Pirátů a Starostů očividně vychází z toho, že současné soukromé penzijní fondy jsou málo efektivní a mají příliš vysoké poplatky. V jiné části svého programu to ostatně říkají explicitně: „V rámci tzv. třetího pilíře, ve kterém si mohou lidé dobrovolně spořit na důchod, odvádí střadatelé za správu aktiv v daném fondu vysoké poplatky soukromým společnostem.“
To, že by hlavní výhodou státního fondu oproti soukromým byly nižší poplatky, respektive to, že by stát dokázal udělat něco levněji než soukromý sektor, zní samo o sobě celkem odvážně. Koalice Pirátů a hnutí STAN vychází zřejmě z toho, že státní fond nebude muset vykazovat zisk, takže proto bude levnější, což ale vůbec nemusí platit.
Hodně drahá garance
Když jsem dělal rozhovor s kandidátem Starostů a nezávislých na ministra financí Věslavem Michalikem, vysvětloval mi tento návrh následovně: „Co se týče státního penzijního fondu, ta myšlenka vychází z toho – a já jí rozumím – že dnes když uložíte peníze do běžného penzijního fondu, koupí za ně státní dluhopis, zaplatí nějaké své spřízněné firmě, mateřské společnosti, brokerovi ze skupiny a díky tomu vaše peníze velmi těžce zhodnocuje. Ještě na to přispívá stát, takže je to velmi neefektivní alokace státních prostředků, protože většina z nich skončí v nákladech obhospodařovatelských společností,“ upozorňoval Michalik
A dále pokračoval: „Výsledek pro toho, kdo produkt má, je mizerný, protože výnos nepokrývá inflaci, takže to, co má na konci, nestačí na uspokojení jeho potřeb. Když budeme mít státní penzijní fond, který odbourá všechny prostředníky a ještě je garantovaný státem, může být pro lidi atraktivnější si spořit, protože budou mít pocit, že o peníze nemůžou přijít. Je to ale součástí širší diskuze. Vždycky podle mě budeme mít zvláště v České republice řadu občanů, pro které, když něco není garantované státem, je to riskantní. Mohlo by to podpořit množství lidí, které je ochotno si během svého života na penzi odkládat něco navíc a nespoléhat se jenom na státní systém.“
To je hned celá řada různých argumentů pro státní penzijní fond. Nejdříve ze všeho je ale dobré se podívat na to, jak si soukromé fondy vlastně vedou. Předně hlavní rozdíl je mezi starým penzijním připojištěním (transformovanými penzijními fondy) s garancí „nezáporného zhodnocení“, které se dalo uzavřít do roku 2012, a novým doplňkovým penzijním spořením, kde sice není garance nezáporného zhodnocení, ale díky nabídce různých strategií a možnosti investovat více do akcií dosahuje vyšších výnosů (samozřejmě s vyšším rizikem).
Za loňský rok tak víc než třetina všech fondů dosáhla zhodnocení, které překročilo inflaci, přičemž šlo právě o nové doplňkové penzijní spoření. Jeho nevýhodou je, že některé roky sice může přinést výrazně vyšší výnosy, než je inflace, jiné jde ale zase do mínusu. Celkově si ovšem vede lépe než fondy s garancí „nezáporného zhodnocení“.
Michalik tak míří k tomu, že v České republice je poptávka právě po této garanci a že část lidí zkrátka riskovat nechce, na což by měl reagovat státní penzijní fond. Už dnes však existuje varianta různých konzervativních fondů, které investují převážně do dluhopisů a jen minimálně do akcií, kde riziko toho, že výnos bude nula, prakticky není. Peníze ovšem požírá inflace, na kterou tyhle fondy nestačí. A pokud chcete výnos nad inflací, musíte se uvedené garance vzdát.
Recept na pěkné zhodnocení
Jakým způsobem by měl tento problém vyřešit státní penzijní fond? Jak pokrýt inflaci a zároveň nabídnout garanci „nezáporného výnosu“? Jaké kouzlo za tím najdeme? Koalice Pirátské strany a Starostů se odkazuje na návrh Národního penzijního fondu, se kterým přišli Piráti už v roce 2019. Jejich záměr byl skloubit stoprocentní garanci vkladu státem a výnos pokrývající alespoň míru inflace. Fond by byl veden u České národní banky.
Recept na požadovaný výnos tehdy popsali následovně: „Stát by zhodnocení prostředků uložených ve fondu zajišťoval svými bezpečnými investicemi. Jednou z možností je nákup výhodných státních dluhopisů s úrokem nad inflací určených přednostně pro nákup fondem (obdobně jako Dluhopisy Republiky, konkrétně tzv. protiinflační dluhopis s pohyblivým úrokem kopírujícím vývoj spotřebitelských cen navýšeným o 0,5 p. b. ročně). Další možností by bylo poskytování půjček státu s úrokem nad inflací na základě rámcových smluv nebo přímé smluvní financování investičních akcí státu (výstavby infrastruktury, sociálního bydlení, těžba přírodního bohatství /např. lithia/ apod.)“
Jinak řečeno, nejde o to, že by onen inflaci pokrývající výnos zajistil stát nějakými svými geniálními investicemi, ale zkrátka by se platil ze státního rozpočtu. Navíc by stát tímto způsobem získal další zdroj svého financování, respektive další možnost, kde si půjčovat. Jediná otázka je, jestli to pro stát, potažmo daňové poplatníky není nevýhodné, když si dnes už jinde mohou půjčovat levněji (to samé platí i u zmíněných protiinflačních dluhopisů).
Piráti také poukazují na to, že správa státního fondu Švédské penzijní agentury, kterou se částečně inspirovali, je výrazně levnější než správa soukromých fondů. Na to se dá snadno odpovědět, že co je levné ve Švédsku, nemusí být levné u nás a v českých reáliích.
Tohle nebezpečí si uvědomuje i Věslav Michalik, který na otázku, zda se nebojí, že by státní penzijní fond byl moloch a byl neefektivní zase trochu jiným způsobem, odpověděl: „Samozřejmě tohle hrozí u čehokoli, co stát vlastní. To s vámi souhlasím, muselo by to mít striktně nastavena pravidla, kolik můžou utratit za svůj vlastní chod z vybraných peněz, a muselo by to být výrazně méně, než co dnes za chod utratí správcovské společnosti, které jsou privátní.“
Ministryně práce a sociálních věcí a místopředsedkyně sociálních demokratů Jana Maláčová se bojí toho, že pravice chystá privatizaci důchodového systému. Přitom, když se podíváme na plány Pirátů a Starostů, můžeme říct, že připravují pravý opak. Role státu v penzijním systému by státním fondem dále narostla.
