ESEJ / Ukrajinská tradice kobzarství byla zapsána na seznam světového kulturního nehmotného dědictví UNESCO. Přednes historických nebo náboženských písní za doprovodu kobzy či bandury má své kořeny ve 12. až 13. století, tedy v době Kyjevské Rusi. V současné době zaznamenala tato tradice na Ukrajině značných změn, interpreti i publikum prošli společným vývojem, takže dnes už nikoho nepřekvapí zpěv za doprovodu elektrické bandury. Kobzaři však nikdy nebyli pouhými hudebníky, jejich posláním bylo také uchování národní identity.

Hudebník Taras Kompaničenko si s námi domlouvá schůzku v muzeu knihtisku, kde působil jako vedoucí výzkumný pracovník. Nicméně hned na počátku plnohodnotné ruské invaze se nejznámější ukrajinský bandurista stal seržantem Ozbrojených sil Ukrajiny. V současnosti jsou jeho hlavními povinnostmi nákupy rušiček dronů a servis transportních prostředků, přičemž hudební vystoupení se stále častěji konají během rozloučení s padlými vojáky. Kompaničenko, oblečený do maskáčů, opatrně pokládá na stůl tři bandury, z nichž každé je téměř sto let.

„Když mi poprvé ukázali starožitnou banduru, byl jsem nadšený. Vypadalo to, že na stěně visí již mrtvý nástroj, ale ukázalo se, že je stále funkční a že je možné na něj hrát. Tehdy jsem pochopil, že my banduristé jsme prostředníky, kteří nepřímo spojují celé generace napříč odtrženými světy.“

Bandura — klíč k objevení vlastních kořenů

V historickém a folklorním sborníku „Záporožské starožitnosti“ (1838) se uvádí, že na Ukrajině existuje cech banduristů, kteří se vzezřením podobají žebrákům a putují od vesnice k vesnici, „zpívajíce svým krajanům o starých časech“. Kompaničenko je přesvědčen, že se tímto způsobem v písních uchovávala skutečná historie Ukrajiny, kterou se opakovaně snažili přepisovat ruští kolonizátoři.

„Kobzaři zpívali dumy – vyprávěli tak hrdinské eposy v ukrajinském jazyce a opěvovali slavné činy hrdinů své země. U posluchačů se nutně probouzely pocity hrdosti. Uvědomovali si, že Ukrajinci nejsou potomky otroků, nýbrž rytířského národa. Pro Ruské impérium to bylo nebezpečné, cítilo se však natolik pevné, že podobné svobodě projevu nebránilo.“

V roce 1899 během 11. archeologického sjezdu v Kyjevě vyvstala mezi vědci myšlenka, že je třeba fenomén kobzarství studovat. Jmenovaní členové výboru se začali věnovat vyhledávání kobzarů a soupisu jejich repertoáru. Hudebník, spisovatel a šiřitel osvěty Hnat Chotkevyč zorganizoval v Charkově velkolepý koncert, kterého se zúčastnili kobzaři z různých gubernií. Dueta, kvarteta i větší kapely zahrály desítky skladeb, přestože většina účinkujících byla nevidomá a dirigování slepých interpretů bylo nesmírně obtížné. Mezi charkovskou inteligencí měl koncert ohromný úspěch.

Chotkevyč se však tímto dostal do hledáčku tajné policie carského Ruska jako osoba, která se příliš angažuje v ukrajinských záležitostech. Skutečné represe však měly teprve nastat, a to za bolševického režimu. Po únorové revoluci (1917) se Chotkevyč, podobně jako mnoho jiných umělců, snažil spolupracovat se sovětskou vládou – založil pěvecký sbor, a dokonce pod Čapajevovou divizí vytvořil kapelu banduristů, která vystoupila na armádní olympiádě. Ve 30. letech započalo pronásledování kobzarů. S jistotou je dnes známo, že mnozí banduristé poltavských a kyjevských kapel byli postříleni nebo deportováni na Sibiř. Stejný osud potkal i Chotkevyče – tzv. „trojka“ ho odsoudila k trestu smrti zastřelením a rozsudek byl vykonán v suterénu charkovské vnitřní věznice NKVD.

„Existují tři způsoby kulturní genocidy: některé umělce je možné fyzicky zlikvidovat, další přetvořit k obrazu a potřebám režimu, a ti, kteří zbyli, utečou sami. Kobzarství utrpělo všechny tři formy genocidy. Bolševici likvidovali kobzary, neboť byli zosobněním ukrajinské identity,“ konstatuje Taras Kompaničenko.

Za druhé světové války se některým kobzarům podařilo emigrovat, umění banduristů se tak šířilo v USA a Kanadě. Ti, kteří zůstali, byli bolševickou diktaturou přinuceni přizpůsobit se sovětským kulturním potřebám. Samotný hudební nástroj nebyl zakázán, ale ne všem bylo dovoleno na něj hrát. Taras Kompaničenko vzpomíná, jak byl jako dítě nucen opěvovat za doprovodu bandury „dědečka Lenina“.

„Komunisti chtěli využít autoritu kobzarů a přivlastnit si jejich pódium. Bandura jako součást ukrajinského umění se měla stát nástrojem sloužícím potřebám Sovětského svazu. To se však často míjelo účinkem, protože lidé mohli vždycky poukazovat na to podstatné a říct: Jsme pro proletářské hodnoty, ale chceme zůstat Ukrajinci. Byla to taková zástěrka.“

Kompaničenko se díky svým rodičům seznámil s disidenty, začal s nimi jezdit na etnografické výpravy, při nichž nahrával původní písně a odhaloval zakázaná historická fakta. Navíc vedl mládežnickou odnož Ukrajinské helsinské skupiny. Tehdy se v Kompaničenkově úsilí provázaly hudební a společenské aktivity a spojily se v jeden celek. S bandurou se účastnil nejrůznějších schůzek, setkal se například s předním představitelem národně osvobozeneckého hnutí Levkem Lukjanenkem, pobývajícím právě ve vyhnanství, nebo s ochráncem lidských práv Ivanem Kandybou.

„Co mi říkali šedesátníci? Musíš na sebe vzít odpovědnost za celou ukrajinskou kulturu, jako by kromě tebe neexistoval nikdo jiný, kdo by se toho mohl zhostit, pouze ty sám, na nikoho dalšího se nespoléhej. Učili mě odvaze a varovali mne: Budou tě sledovat, budou tě provokovat, budeš stále pod jejich tlakem, ale musíš být statečný až do konce.“

Kompaničenko byl jedním z iniciátorů uznání kobzarství jako nehmotného kulturního dědictví.

„Do jaké míry nás znají za hranicemi, se odvíjí od toho, do jaké míry známe sami sebe. Jsou to spojené nádoby. A bandura – to je klíč k objevení našich kořenů a naší pozice ve světě.“

„Bandura byla pro ně něco jako chřestýš“

Profesor Kosťantyn Novyckyj se jako uragán řítí chodbou Národní hudební akademie Ukrajiny, kde vyučuje hru na klasickou banduru. Ve svých 76 letech je pan profesor stále plný životní energie. Okolo je slyšet ozvěna melodií, které se navzájem prolínají – to studenti cvičí. V sedmdesátých letech Novyckyj založil progresivní vokálně-instrumentální soubor „Kobza“, který byl co do úspěšnosti srovnáván se skupinou Beatles. Ukrajinští umělci vyprodávali koncertní sály ve své vlasti i za hranicemi, vydaná alba souboru měla milionový náklad.

Zpočátku se soubor potýkal se dvěma problémy. První (technologický) vedl k vytvoření elektrické bandury, aby bylo dosaženo moderního zvuku.

„Inženýr Zarubinskyj přišel na způsob, jak ze dvou cívek měděného drátu vyrobit potřebné struny, které jsme jednou týdně magnetizovali. Jednou, o šesté ráno, se poprvé v dějinách světa rozezvučela elektrická bandura – a byl to právě můj nástroj! Vzpomínám si, že zrovna pršelo, a tak mne trochu zasáhl elektrický proud.“

Druhý problém byl závážnější – ideologický. Objevil se v okamžiku, když chtěli mladí hudebníci nechat odsouhlasit název souboru.

„Stranické orgány si všechno nejprve potřebovaly vyhodnotit a experimenty povolovaly jen do určité míry. Už sama elektrická bandura byla pro ně cosi jako chřestýš. Do toho přišlo pojmenování souboru, jež připomínalo kobzary, tedy představitele národního hnutí. My však byli neoblomní a vysvětlili jsme jim, že chceme šířit národní písně v estrádním stylu, a že kobzu chceme představit veřejnosti prostě jako hudební nástroj. Nakonec jsme povolení dostali.“

Novyckyj upřímně říká, že nikdy neměl pocit, že by sovětský režim zneužíval soubor Kobza pro karikování „mladších bratrů“. Spíše se snažili vytvořit dojem, že banduristé představují podřadné venkovské muzicírování a ukrajinská kultura není na takové výši jako ruská. Muzikanti se však chopili příležitosti a šířili ukrajinskou kulturu do celého světa.

„Když jsme se dostali do amerických hitparád, naši fanoušci vymysleli slogan: Kéž hipíci zrudnou zlostí, kobzu nepřehluší Kosti (tehdy populární kapela Bones). Během našich turné jsme samozřejmě navštívili i všechna města v SSSR. Naše písně si zpívali v ukrajinštině také obyvatelé Dálného východu, vychovávali jsme si posluchače a učili je úctě k ukrajinské kultuře. Ptáte se, zda se objevovaly speciální přání ohledně našeho repertoáru? Jistěže. Byli jsme žádáni, abychom přednesli cyklus vlasteneckých skladeb. A tak jsme zpívali kozácké písně, například „Ó, háji rozkvetlý”. Upřímně řečeno, nesnažili jsme se tajně šířit zakázaná témata, šli jsme na to trochu jinak, ale bylo nám jasné, že naším úkolem je probudit genetickou paměť Ukrajinců.“

Navzdory Novyckého opatrnosti a popularitě, i on se nakonec dostal mezi mlýnské kameny režimu – kvůli křivému obvinění z nacionalistických aktivit mu bylo na deset let zakázáno vycestovat za hranice. Všechna další turné se konala bez jeho účasti. Nakonec se hudebník rozhodl, že takové ponižování již trpět nebude.

„Přišel jsem do městské stranické organizace a říkám jim: Dobrý den, jestli mě ještě jednou nepustí, odjedu do Oděsy, koupím si tam nafukovací matraci a přeplavu na ní do Turecka. Problém byl vyřešen, tehdy konečně vyšlo najevo, že se jednalo o diverzní akt proti mé osobě, a že soubor s tím neměl nic společného.“

„Poslání –zprostředkovat pravdivou historii“

Aby popularizoval banduru, založil Novyckyj vokálně-instrumentální soubor „Kobza“, se kterým i v podmínkách Sovětského svazu dosáhl mimořádných úspěchů. Po čtyřiceti letech, již ve svobodné Ukrajině, si stejný cíl stanovil Jaroslav Džus, vedoucí souboru Ostří kobzaři (Шпилясті кобзарі). Jaroslavovi se nelíbilo, že na banduru se dosud hrály výlučně národní (lidové) skladby, protože byl přesvědčen, že na tento nástroj je možné zahrát úplně všechno – cover verze, hity, taneční hudbu, lounge atd., a že díky modernímu pojetí bude snazší přesvědčit dnešní mládež, že bandura je opravdu cool. Aby zpopularizoval své Ostré kobzary, rozhodl se pro účast v talentové show.

„K mému překvapení nás zařadili do skupiny exotických účinkujících. Ještě před patnácti lety na Ukrajině bohužel vypadalo vystupování v tradiční vyšívance, zpívání v ukrajinštině a hra na banduru jako něco naprosto nepřirozeného. Chtěli jsme však využít možnost oslovit široké publikum, a tak jsme neváhali.“

Ostří kobzaři rychle získali ohromnou popularitu, začali být zváni na firemní večírky, módní přehlídky, a dokonce i do nočních klubů, kde by dříve člověk banduru jen stěží pohledal. Skupina odehrála více než tisíc koncertů ve třiceti zemích, zavítala do Evropy, Kanady, USA, Saúdské Arábie nebo Číny. Nyní „Ostří“ věří, že se jejich nahrávky objeví na předních příčkách světových hitparád.

Když se Džuse ptám, zda se mu podařilo svými nápady zaujmout ukrajinskou mládež, hrdě mi ukazuje zprávu od jedné dospívající dívky, která v ní děkuje skupině za jejich tvorbu a vzkazuje, že se i ona začala učit hře na banduru. V posledních letech se v hudebních školách tento nástroj stal stejně oblíbeným jako klavír. Sám Jaroslav Džus, který má absolutní sluch, se nevydal běžnou cestou konzervatoře, ale vystudoval tehdy ještě málo známou kobzarskou akademii. Když tento rodák z Kyjeva přijel za hudebním vzděláním na venkov, působilo to opravdu zvláštně.

„Čerstvý vzduch, voda přímo z pramene nebo jezera, za teplého období se venku vykoupeš, zajdeš si do sadu natrhat jablka, sedneš si pod strom, aby sis tam zahrál na banduru. Prostě paráda,“ vzpomíná Džus. Je toho názoru, že je mimořádně důležité, aby další generace pokračovaly v kobzarské tradici a aby se ani při snaze o modernizaci a reinterpretaci neztratila samotná podstata tohoto hudebního a společenského fenoménu.

„Jsme kobzaři, Ostří, ostřílení, špičatí, špičkoví… Použil jsem tuto slovní hříčku, aby si nás nedobírali konzervatoristé. Každopádně, nejsme jen banduristé, kteří prostě na koncertě zahrají skladbu, my předáváme ukrajinské hodnoty a pozvedáme lidského ducha. Vždycky jsme zkrátka měli i vzdělávací, osvětovou náplň. I když už nechodíme pěšky od vesnice k vesnici jako původní kobzaři, ale cestujeme auty, autobusy nebo letadly, poslání zůstává stále stejné – předat skutečnou historii, pravdivý příběh našich dějin.“

Volodymyr Vikarčuk, jeden z členů souboru, slouží nyní v Ozbrojených silách Ukrajiny, ostatní Ostří kobzaři pravidelně vystupují pro vojáky.

„Bylo velmi působivé, když jsme koncertovali pro námořní pěchotu. V sále sedělo 400 nebo 500 lidí. Slyšeli jsme hlasitý potlesk silných mužských rukou, bez jediného hvizdu nebo výkřiku. Anebo jsme nedaleko fronty vystupovali pro vojáky úderné pěchoty, kteří se právě vrátili z bojových akcí. Všichni byli unavení a vyčerpaní, a bylo na nich vidět, že to poslední, co teď potřebují, je bandura. Ale zazněla jedna nebo dvě písně, a oni se dostali do ráže. Často je vtahujeme do vzájemné komunikace tím, že pro každého vojáka zahrajeme část známého světového hitu. Nejčastěji si říkají o „Highway to Hell” od kapely AC/DC. Po skončení koncertu nám děkují za to, že jim připomínáme, za co nasazují své životy. Říkají nám: Vidíme, že bandura je výstavní značkou Ukrajiny, kterou je potřeba zachovat už kvůli našim složitým dějinám, našemu národu, naší řeči a naší kultuře.“

Text vznikl v rámci stipendia Rozstaje. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenské republiky prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je prosazovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě. S podporou těchto partnerů: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umělecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů, Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.

Olena Solodovnikova je ukrajinská novinářka, dokumentaristka a scénáristka, autorka knihy rozhovorů s mezinárodními odborníky Znepokojivé rozhovory o vítězství (2023). Natočila řadu dokumentárních filmů. Od roku 2014 se věnuje vysvětlování rusko-ukrajinské války. Od roku 2023 je šéfredaktorkou webových stránek www.ukrainian.media.

Text vznikl v rámci stipendia Rozstaje. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenské republiky prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je prosazovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě. S podporou těchto partnerů: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umělecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů, Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.

Překlad: Petr Háček