Bývalý komunistický politik Karel Hoffmann přichází v doprovodu Marty Semelové (vpravo) z pražské organizace KSČM a dalších příznivců k pankrácké věznici v Praze, kde 9. srpna 2004 nastoupil k výkonu trestu. Jako jediný z funkcionářů KSČ byl potrestán čtyřmi roky vězení za to, že na počátku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nařídil vypnout rozhlasové vysílače. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Pozemské spravedlnosti komunističtí funkcionáři většinou unikli. Jedním z těch mála, na které aspoň částečně dolehla, byl Karel Hoffmann, který sehrál svou smutnou roli hned v prvních hodinách invaze v srpnu 1968.
V roce 2003 byl Hoffmann odsouzen za to, že nechal v noci na 21. srpna 1968 zastavit vysílání Československého rozhlasu. Tím se snažil zabránit zveřejnění prohlášení odmítavého stanoviska k okupaci přijatého předsednictvem ÚV KSČ. Jednal tak zjevně na straně protireformního křídla tehdejší komunistické strany a v zájmu okupačních armád.
Hoffmann (1924–2013) zastával různé funkce ve straně od roku 1949. V letech 1959 až 1967 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu, pak byl ministrem kultury a informací a od května do září 1968 ředitelem Ústřední správy spojů. Za kolaboraci byl nakonec odměněn funkcí předsedy Ústřední rady odborů. U nás sice žádné skutečné odbory nebyly, ale to nevadilo. Funkce je funkce. Listopad 1989 znamenal jeho politický konec a nakonec byl v únoru 1990 vyloučen i z KSČ.
V rámci procesu používal na svou obhajobu řadu tvrzení. Podle jeho verze dal pouze pokyn k přednostnímu odvysíláni prohlášeni prezidenta republiky, jehož žádost mu tlumočil tajemník Drahomír Kolder. Prý mu tedy nemůže být podsouván „politický, pučistický, nedemokratický a ve své podstatě protistranický záměr“. Navíc byl jeho pokyn údajně v plném souladu s běžným harmonogramem vysílání a byla to plánovaná technická pauza. To měla podepřít i výpověď svědka Miloše Jakeše. Obžalovaný také popíral, že by se ukrýval na sovětském velvyslanectví, neboť se tam zdržel pouze krátce a jednal na popud dvou osob, údajně pracovníka Státní bezpečnost a sovětského důstojníka v civilu, kteří ho varovali před snahou tehdejšího ministra vnitra Josefa Pavla jej internovat.
Obžalovaný tvrdil, že o intervenci nebyl předem informován, což potvrzovala řada svědků, kteří se pohybovali v jeho blízkosti. Došlo dokonce na argumentaci, že zákon 198/1993 Sb. režim v ČSSR v letech 1948–1989 vyhlašuje za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Proto prý nejde případný útok proti takovému režimu označit za společensky nebezpečné jednání. Navíc je podle Hoffmanna rozsudek absurdní v tom, že jej netrestá za postup proti socialistickému zřízeni, ale za věrnost tomuto zřízení, a že má být trestán za celou KSČ. Pokyn k zastavení vysílání vydal ve dvě hodiny v noci, kdy podle svého tvrzení neměl absolutně žádné informace o průběhu intervence, takže mu nemůže být kladeno za vinu, že měl vědět o tom, že dochází ke ztrátám na životech a materiálním škodám. Soud s ním je politicky motivovaný a provázený mediální kampaní a těžce poškodil i zdraví jeho manželky.
Tato pozoruhodná obhajoba ale nebyla vyslyšena. Bylo uznáno za spolehlivě prokázané, že orgány cizí moci jednaly od počátku vojenské intervence ve spolupráci s částí politické reprezentace ČSSR. Její snahou bylo legalizovat násilnou vojenskou akci vojsk Varšavské smlouvy a nahradit legální vládu vládou spolupracující s cizí moci. Hoffmann měl rozhodující vliv na veškerou spojovací techniku v zemi a v dané době nejednal v souladu s oficiálními vládními představiteli a vedením ÚV KSČ, kteří agresi jednoznačně odsoudili, ale ve spojení s osobami, které pomáhaly invazním vojskům.
Také se podle soudu nelze hájit tím, že Hoffmann nejednal s úmyslem poškodit socialistické zřízení. Tento pojem je třeba podle soudu chápat jako obecnou charakteristiku ústavního zřízení jako celku, jako souhrn principů fungování společnosti a státu zakotvených v ústavě. V jejich světle je nutno považovat rozbití státní instituce zásahem cizí moci a její nahrazení svévolně vytvořenou vládou za neústavní postup. Argumentovat při vypnutí rozhlasu plánovanou technickou přestávkou nelze, protože vpád cizích vojsk je vážná událost, o které měli být občané informováni.
Nakonec Hoffmann odsouzen byl, ale nikoli za vlastizradu, ale za sabotáž. Nebylo prokázáno, že byl o invazi předem informován, ale zjevně byl osobou, která byla považována za spolehlivou z hlediska okupantů a jejich zdejších spolupracovníků. Protože od skutku uplynula už dlouhá doba, dostal trest na samé spodní hranici trestní sazby, čtyři roky nepodmíněně, a se zařazením do věznice s dozorem.
Do vězení nakonec Karel Hoffmann skutečně v srpnu 2004 nastoupil, ale byl po 26 dnech ze zdravotních důvodů propuštěn. Zemřel 21. února 2013.
Proces s Hoffmannem ukázal, jak je komplikované soudit komunistické zločince, ale také to, že už před lety byly některé argumenty na jejich obhajobu vyhodnoceny jako neplatné. Přes všechny obtíže byla možnost trestat představitele totalitního režimu větší, než se někdy uvádí.
(Zdroj: Rozsudek Vrchního soudu v Praze.)
