Před 80 lety, 23. srpna 1939, se v Lidových novinách (tehdy „List Národního souručenství) objevil na titulní straně sloupek nazvaný Domovina.

Autor Ivan Hollman se od prvních vět rozněžnil: „Po ulicích našich měst pochodují němečtí vojáci. Rádi si zpívají do kroku. V písních zaznívá nejčastěji slovo ‚Heimat‘ –  Domovina. Opěvují svou otčinu, vzpomínají na ni s něhou, někdy tesklivě, jindy bojovně, odhodláni bránit ji proti každému, kdo by ji chtěl ublížit. Zračí se v tom příkladná láska německého lidu k rodné zemi. Z touhy po domově, tohoto přečastého motivu dětských písní, popěvků i literárních děl, vyrazily nejhezčí květy německé poezie. Lze předpokládat, že německý lid bude ctít a chápat lásku jiného lidu k jeho vlastní otčině.“

Tak to začíná skutečně slibně. Potom přichází chvála zdravého rozumu českého lidu. Jak se vytáhne lid, můžeme tušit nějaký problém.

Hollman básní: „Tento lid prožil také mnoho omylů, svárů, tápání, nebezpečí, jako by ve všech myslích vytanul vždycky nepsaný zákon a příkaz kmene, kdy jako by temnem valících se událostí zasvítil genius jeho dějin a varovným ‚Pamatuj!‘ ukazoval mu cestu k národní jednotě. Za velkých tragédií v září a březnu, kdy bouře převratných dnů rozbila dlouholetý politický systém, ukázaly se důstojnost a a velkost českého lidu. Opuštěn všemi, bez vedení, nepropadl zoufalství a beznaději, jeho zdravý instinkt až dojímavě a s krásnou statečností udal postoj k událostem. Klid, rozhled a smysl pro oběť jsou hodnoty, o nichž se jednou bude vykládat v dějinách. Každý veřejný pracovník u nás má největší oporu v tomto lidu, který projevil bez příkladnou zralost, rozvážnost a sebekázeň ve chvílích, když šlo o záchovu těžce zkoušeného národa. Jen umět naslouchat jeho hlasu!“

Pak je tam něco o tom, jak „říšskoněmečtí činovníci“ nalezli „několikrát slova ocenění, ba přímo chvály českého lidu“.

To muselo dát práce. A přitom taková blbost, že?

Autor to napsal týden před vypuknutím války a necelý půlrok po okupaci, kdy už národ zažil střelbu do lidí i zatýkání. Je samozřejmě možné, že nějaký „činovník“ Říše občas předhodil nevolníkům několik hezkých slovíček, aby ti pak hezky pilně pracovali a upírali se k nějakým mlhavým nadějím, že se dá něco zachránit, ba že národ bude jednotný a dokonce pokvete. Lid tomu říká mazat med kolem huby. Namazaná huba tolik nereptá.

Hollman to napsal bez dvou dní třicet let předtím, než jiný dosazený režim se sídlem v Praze nechal po další okupaci střílet do vlastních lidí, zatýkat je a mlátit je. Všichni už měli za sebou rok přesvědčování, že je třeba zachovat klid a důvěřovat a že lid je jistě moudrý a nenechá se svést a že je třeba zachovat jednotu.

Proč by měl ale někdo zachovávat jednotu s lidmi, kteří mají mizerné názory a špatné úmysly?

Třicet let po konci režimu, který také popravoval, mučil, zavíral a lhal se objevují nářky nad tím, že národ je rozdělen. Všichni mají zachovat klid a nechodit do ulic a pracovat. Každý na svém místě a ještě lépe a usilovněji a nepodlehnout demagogům. Demagogové jsou přitom ti, co podobné nesmysly hlásají. Pokud polovina národa podléhá pomateným ideologiím a volí si prolhané vůdce, nebo souhlasí s takovými co jim byli dosazeni, není na místě se s někým takovým sjednocovat.

Nic dobrého z toho nikdy nebylo a nebude.