Koleda, koleda, heftlinku! Příběh posledních Vánoc Josefa Čapka

Výtvarník Josef Čapek jako koncentráčník očima spoluvězně Josefa Dobeše (Památník Terezín / Miloš Doležal)

Výtvarník Josef Čapek jako koncentráčník očima spoluvězně Josefa Dobeše | FOTO: Památník Terezín / Miloš Doležal

Konec roku 1944. Válka spěje k závěru. Český malíř a spisovatel Josef Čapek je od zatčení gestapem 1. září 1939 vláčen peklem německých koncentračních táborů. Poslední dva a půl roku tráví, či spíš přežívá v táboře Sachsenhausen, kde může pracovat v mírně útěšlivých podmínkách malířské dílny. Tajně překládá anglickou poezii, v nestřežených chvílích píše vlastní verše. A špačkem obyčejné tužky také kreslí drobné obrázky. A právě v Sachsenhausenu prožije své poslední Vánoce.

Trojice tvořivců

Sachsenhausen. Kunstmalerei. V malé dřevěné cimřičce vznikne trojjediné přátelství mezi Josefem Čapkem, kterému přátelé říkají Peča, ostravským malířem Josefem Dobešem a belgickým grafikem a rytcem Hubertem Mauquoyem. Jsou jak tři stupně: Nejstarší je Hubert, o jedenáct let starší než Peča. A Pepík Dobeš zas o jedenáct let mladší než Peča, ročník 1898. Hubert vyšel z rodinné dílny medailéristů v Antverpách, má skvělou řemeslnou průpravu, je prvotřídní rytec se smyslem pro detail, před válkou ryl návrhy na známky a bankovky. Spíš by se hodil do vedlejší padělatelské dílny.

Archiv Miloše Doležala

Výtvarník a literát Josef Čapek v prvorepublikových časech

Pepík Dobeš, učitel z ostravského Muglinova, otec dvou dcerek, je zručný portrétista a krajinář. Za motivy si před válkou zajel do Dalmácie, Bretaně a Polska. Jako zapálený sokol ctí Masaryka a k bratřím Čapkům chová nezměrnou úctu. Pozornost okupantů si vysloužil tím, že otálel s vyvěšením říšské vlajky k führerovým narozeninám na muglinovské škole. Jediný z trojice však ví, co je to kriminál — jako Oberleutnant c. a k. rakouské armády, do které rukoval přímo z učitelského ústavu, byl v květnu 1918 zatčen na italské frontě. Důvod? Črtal si do náčrtníku v zákopech skici scén a rychlé portréty spolubojovníků. Byl prohlášen za nespolehlivého s podezřením ze špionáže a uvězněn v Lublani a Vídni. Před smrtí ho zachránil říjen 1918. O jednadvacet let později je znovu vystaven, tentokrát o něco hrůznější, sachsenhausenské skutečnosti.

Banner Nová Orientace

Mastí kýčovité Alpy

Všichni tři tu malují neboli, jak říkají, „mastí“ kýčovité alpské krajinky s jeleny v říji nebo květiny ve váze pro esesácké paničky. Když Peča musí namastit repliky obrazů koňských hlav a kytice červených máků, od každého třikrát, naříká, že by místo toho šel raději k lopatě. Nic mu není protivnější než povrchní mechanické replikování. Pracuje s vnitřním odporem. „Josefa Čapka tohle malování netěšilo,“ napsal po válce Dobeš. „A popravdě řečeno, jeho umělecký projev se k tomuto způsobu práce ani nehodil. Nelíbil se. Někdy jsem to vzal za něj. Mnohem častěji kreslil různé figurativní kresbičky pro sebe a své známé, většinou do dopisů.“ Mluví spolu česko-německo-francouzsky. Často se jim jazyky míchají. Smějí se tomu. Pracují pozvolna, langsam und sauber. Přítel Dobeš zachytí Peču na akvarelu a kresbách – k smrti vyhublý, holá kostnatá schýlená hlava, kterou si při podřimování podpírá tenkou rukou, veliké oči a ještě větší brýle. Pepíkovi Dobešovi při kreslení říká, že by chtěl jednou namalovat velký obraz, pohled na lágr z ptačí perspektivy, baráky by připomínaly rakve a nad nimi v uniformě SS by se proháněla Smrtka.

Památník Terezín

Koncentráčnický autoportrét Josefa Dobeše

Klepání

Bezvlasý Pepík Dobeš sedí u rozmalované alpské krajiny, za ním Hubert Mauquoy stojí před malířským stojanem a na desce dokolorovává tyrolský dvůr s ženskou postavou v šátku a masiv kopců nad domem, které mu dopoledne předmaloval Čapek. Teď je odpoledne a Peča si sedne na nízký dřevěný uhlák vedle kamínek a podřimuje. Aby je někdo nepřekvapil, zamykají se. Příslušníci SS to kupodivu respektují. Když přicházejí na kontrolu, musí zaťukat. Klepání! Peča hbitě vyskočí, mávne na kolegy, zašramotí, jako že se zdvíhá od malířských štaflí, a jde otevřít.

Koncentrační tábor Sachsenhausen poblíž Berlína, v němž byl vězněn i Josef Čapek

U lovců lebek

Kunstmalerei je však k nelibosti osazenstva ve druhé polovině roku 1943 zrušena jako válečně nedůležitá. Naše trojice se loučí. Jediný Dobeš válku přežije. Hubert Mauquoy zemře vysílením při pochodu smrti. Peča je nakomandován do truhlárny vyrábět rakve a muniční bedny. Mechanicky zatlouká hřebíky. Nejde mu to, není manuálně zručný, kladívkem se moc netrefuje, odnášejí to nehty a prsty. Na scéně se naštěstí objeví český medik Škorpík řečený Dobroděj, pracující na patologii táborové nemocnice, který má styky s německou táborovou samosprávou. Přimluví se a Peča je přijat jako pacient do nemocnice. Dobroděj zasahuje i podruhé – přemluví lékaře SS-Untersturmführera MUDr. Aloise Gaberleho, aby pro Čapka zřídil ateliér, kde by pro účely nemocnice mohl malovat anatomické tabule – zvětšeniny histologických preparátů. A tehdy vzniká nový přátelský kruh: Herben + Škorpík + Čapek. V patologickém kumbále, nad márnicí a hned vedle pitevny, si společně ukládají potraviny, které přicházejí z domova v balíčcích. Na stěnách kamrlíku jsou na policích umístěny lidské preparáty, lebky a kosti, ale je tu teplo a klidno. Na malých kamínkách si tu doslova za větrem vaří. Říkají tomu „večeře u lovců lebek“. Čapkovy řídké omáčky, vodové polévky a falešné guláše a Škorpíkovy knedlíky v té existenční psotě chutnají výtečně. Peča se naučil vařit ve Francii, když tam před první světovou válkou pobýval společně s bratrem Karlem a museli si vystačit se skrovnými prostředky. Peča při vaření v rendlíku na malých kamnech rád užívá malířské terminologie: „A teď to zahustíme bělobou soli. Dnes je to malované rozplývavým sfumatem štětce, bez tvrdých kontrastů a výčnělků, formálně laděné do kompozičního adagia. Příště to však chce větší disciplínu.“

Causa kafendi

Dobroděj, Peča a Ivánek u jídla probírají zprávy z bojiště. Herben nosí čerstvé informace z vysílání BBC, které v táboře tajně chytají čeští studenti na rádio, amatérsky sestrojené v táborové elektrodílně. Probírají se zprávy, co říkal Růžička (Roosevelt), co Eda (Beneš), co Železné kladivo (Eisenhower) a Josef Východní (Stalin). „Jakou máš dnes mordu, Ivane?“ ptá se Peča. Zpráva „silná jak mord“ znamená další ústup wehrmachtu. „Paříž je osvobozena!!! No konečně, Spojenci teď pojedou jak po másle až do Ádisova hnízda.“ To je výjimečná chvíle. Neboli „causa kafendi“. Peča dostal od Jarmily v malé piksle od léků hrst mleté kávy. Pikslu celé dny jemně převaluje mezi prsty a čeká na vhodnou příležitost. „Tak to je, kamarádi, ta pravá causa kafendi! Spojenci si berou zpět Francii! To je pravá chvíle na kávu s cigaretou.“

foto: Kristina Váňová

Koncentrační tábor Sachsenhausen s celami samovazby, v nichž byl Josef Čapek rovněž držen

Trosky trupů

Peča si schýlený nad kousíčky papíru neúnavně kreslí. Ivan Herben po válce vzpomínal: „Kreslil na drobné útržky papírů strašlivé trosky lidských bytostí, které se polomrtvé ploužily koncentrákem, kreslil ty pokálené hromady mrtvol, podobné kostlivcům než lidem, kreslil ty znetvořené trupy a šklebící se hlavy bez trupů, jichž hromady se válely po leteckém útoku na Heinkelovu továrnu před naší patologií.“ Peča zvedne hlavu od kreslení a pronese k Herbenovi: „I ta kmotra smrt je už unavena, přesycena z těch krvavých jatek.“

Vánoční morda

Křivolaké borovice za lágrovou betonovou zdí nesou v korunách sněhovou krustu. Vánoce 1944. Komunističtí blokaři neradi slyší, když se zpívají koledy (někdy zazpívá improvizovaný sbor „Sing-Sing“) a lidé se modlí. Na bloku 51 se o Štědrém večeru sedí u podlouhlého stlučeného stolu, každý s tím málem, co dostal v balíčku z domu — kousek cukru, keksy, mleté škvarky. Před rokem dokonce někdo v lágru zorganizoval rozdávání luštěninové polévky, ale tomu je teď s německým ústupovým srabem konec. Po chudičkém vyzobání hromádek jídla se debatuje o tom, co k jídlu by si kdo přál. Někdo popisuje krajíc tlusté vánočky namazaný máslem a posypaný cukrem. Všichni mu nadávají, neboť představy jsou drásavé. A pak přichází chvíle na paroly, výstupy s vymyšlenými či skutečnými zprávami, vylepšenými verši s rýmy. K povzbuzení a pozvednutí nálady. Peča je zamlklý, sedí na okraji kavalce. Z kapsy náhle vytáhne kousek lístku a podá jej Pekárkovi: „Račte tohle přečíst, vašnosto. Je to čerstvé.“ A Pekárek si stoupne, ukloní se a pro okolo sedící heftlinky nahlas čte:

Koleda, koleda, heftlinku,

kampak se ženeš po rynku?

Já jsem z bloku vyšel,

parolu jsem slyšel,

utíkám pak dolů,

slyším zas parolu,

tak se ženu nahoru,

znovu slyším parolu…

Všichni udiveně poslouchají, jako by to byla zpráva z jiného světa. A po chvíli vybuchují v smích. Pekárek si vyžádá klid a pokračuje:

Parola to k pohledání,

nesu Vám ji z tepla, páni,

nesu vám tu koledu,

upad jsem s ní na ledu,

psi se ke mně sběhli,

parolu mně snědli,

sklouzl jsem, až jsem se moh zabít,

že prý hotovka to má být;

přišlo to tak honem, náhle,

betonovka takováhle!

Z jistotného pramene!

Nevěříte? Ale ne,

je to pravda, na mou duši,

jak to mám, tak to dám,

parolu vám pošeptám,

krásnou mordu, pozor dejte,

nikomu to neříkejte:

Narodil se Kristus Pán!

Ale řek’ jsem to jen z půle:

Pokoj lidem dobré vůle

a všem krásné Vánoce!

tím je morda u konce.

Velkou cimrou zazní potlesk…

foto: Miloš Doležal

Z koncentráčnické evidence Josefa Čapka

Pane učiteli, úloha

Peča má v nemocniční laboratoři, kde teď pracuje, relativní klid na psaní básní. Aby se zachránily, vznikne důmyslný systém sestavený z důvěryhodných Čechů. Většinou v neděli Peča rukopis odevzdává učiteli Josefu Kořínkovi se slovy: „Pane učiteli, úloha!“ Kořínek originál předává Josefu Pekárkovi, který rukopis v kanceláři DAF (Deutsche Ausrüstungs-Werke) na psacím stroji (s německými klávesami) opíše s několika průklepy. Jednu si nechá, jednu kopii dostává Peča a dvě dá Kořínkovi.

Jednou se stane, že Pekárek v kanclu navine do stoje čistý papír a čtyři průklepáky a začne přepisovat na stroji z Čapkova poškrtaného rukopisu báseň. Když zrovna datluje verš „jen kroků několik od smrti jsme žili“, přiřítí se nečekaně do místnosti pajdající SS-Scharführer Rölke a řve na Pekárka, co to tady píše v pracovní době za svinstvo. Naštěstí neumí ani slovo česky a Pekárek to riskne – bleskově si vymyslí, že pro kamarády na neděli přepisuje české písničky, aby si mohli společně zazpívat. Rölke prudce vytáhne ze stroje papíry, zmačká je, zahodí do koše a odšmajdá.

Kořínek má strojopisy básní, ke kterým Peča připíše háčky a čárky, skryté ve skladu stavebního materiálu. A originály nosí přivázané na těle ve váčku z padákového plátna. Takto se s nimi vydá na pochod smrti, kdy je tábor evakuován kamsi na sever. Netuší, kam jej ženou, jen se ve zbytcích sil domnívá, že je chtějí nahnat jak myši do Baltského moře, kde pochcípají utopením. Naštěstí je 2. května zástup vězňů včetně Kořínka, ukrývajícího Pečovy básně, osvobozen Rusy. Jenže v tomto pochodu smrti Peča není. Už 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu.

Dne 15. dubna 1945 osvobodily Bergen-Belsen britské jednotky. Nacházejí tábor plný roztroušených mrtvých těl, apatie, vytřeštěných skleněných očí. Někde mezi nimi i tělo Josefa Čapka, 58 let. Po válce mohou vyjít nejen Čapkovy básně z koncentračních táborů, ale i rukopis zápisků Psáno do mraků. Jejich poslední řádek je Čapkovým jadrným vzkazem: „A dost. Život se nepíše; žije se.“

Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím; mimo jiné je autorem knihy „Jako bychom dnes zemřít měli“ (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara. O Josefu Čapkovi píše podrobněji v nové knize „Do posledních sil“ (2020).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]