Prezident Miloš Zeman (v první řadě uprostřed) při společném fotografování s novými členy vlády, které jmenoval 17. prosince 2021. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Na konci minulého roku, v zimní to obdobě letní okurkové sezóny, ovládala na chvíli českou veřejnou debatu diskuze o jazykové vybavenosti ministrů a ministryň nové české vlády. Bohužel jen krátce. V kabinetu se totiž objevilo – třicet let po listopadové revoluci nelze neříct než ještě jednou bohužel – hned několik političek a politiků, jejichž schopnost obstát v jiném než českém prostředí je jazykově přinejmenším sporná. Dobrý signál tato zpráva nevysílá.
První důvod je zřejmý a byl v médiích propírán jako hlavní motiv: blížící se předsednictví Rady EU. Během něj totiž daní ministři a ministryně budou předsedat příslušným formacím Rady EU – tedy řídit diskuze, udělovat slovo, průběžně sumarizovat průběh. To by snad šlo, byť se skřípěním zubů a s pozvednutým obočím, zvládnout se simultánním tlumočením, které je při jednání Rady EU na ministerské úrovni běžně k dispozici. Jenže od ministrů se očekává také aktivní vyjednávání, hledání kompromisů mezi členskými státy či s Evropskou komisí a Evropským parlamentem. A tady již tlumočení moc nepomůže.
Ministři samozřejmě nevyjednávají vše – odborné studie se liší v odhadu toho, kolik odpovědnosti ve vyjednávání na nich vlastně leží. Většina sofistikovanějších analýz se kloní k závěru, že těžiště činnosti Rady EU je níže, zejména pak v diplomaticko-expertních pracovních skupinách, kde se diskutuje o podstatě legislativy či dalších položek, potažmo na úrovni Výboru stálých zástupců (velvyslanci a zástupci velvyslanců členských států při EU). Tyto dvě úrovně Rady EU tak dohodnou zhruba 2/3 projednávaných položek. Na ministry, kteří většinou níže dosažené dohody formálně posvěcují, zbývá přibližně 1/3 rozhodnutí. Což je stále relativně dost. Jinak řečeno, u přibližně každého třetího aktu, kterým se Rada EU zabývá, lze očekávat, že bude vyjednáván na nejvyšší ministerské úrovni. A to předsednictvím, které je v hledání kompromisu nezastupitelné a od nějž členské státy (ale také nadnárodní instituce) funkci nestranného vyjednavače očekávají snad nejvíce. Rozhodně více než nějaké prosazování národních zájmů – k němuž je ostatně aktivní znalost vlivného cizího jazyka potřeba rovněž.
Jazyková vybavenost nové vlády nicméně není problém jen z pohledu předsednictví, byť v tomto kontextu je nejpalčivější. Česko je součástí nejen Evropské unie, ale také dalších mezinárodních organizací. Chce-li se v nich chovat aktivně, musí jeho zástupci mluvit, musí být schopni navazovat neformální kontakty. A to politik, který dobře neovládá aspoň jeden světový jazyk, prostě nedokáže. S češtinou totiž sleduje jen svůj národní kontext. Ani náhodou nezavadí o jiný než domácí tisk, nevěnuje pozornost dění za hranicemi. Nemá šanci navázat ani náznak osobnějšího vztahu – na skleničku si v kuloárech zajde možná se svým tlumočníkem.
Jakkoliv je dnešní politika formalizovaná a zdánlivě transparentní, osobní vazby v ní hrají stále obrovskou roli. Jinak řečeno, nevyhnutelně bude takový politik či politička mít mentalitu možná dobrého, ale osamoceného starosty, který nedohlédne za ceduli s přeškrtnutým názvem své obce. Krátkodobě může fungovat, dlouhodobě však jeho obec bude zaostávat.
Je v zásadě smutným faktem, že valná většina dotčených političek a politiků, kteří jsou s jazykovým vybavením na štíru, není ve vysoké politice nováčky. Zejména v poslaneckých pozicích – parlamentní diplomacie také existuje, a to také na úrovni výborů – fungují zpravidla několik období. Nynější vládní koalice zájem na převzetí moci deklarovala dlouhodobě, o předsednictví a zahraničněpolitické dimenzi vládní odpovědnosti ví snad každý gymnazista. Nároky na jazyky a jejich znalost se tudíž daly čekat zcela samozřejmě.
Co tedy dělat v bezprostředním a krátkodobém výhledu? V kontextu předsednictví dotyčné ministryně a ministry intenzivně a systematicky dovzdělat. Aspoň na úroveň, kdy zvládnou odřídit své rady bez tlumočníků. A modlit se, aby toho na nejvyšší úroveň zbylo ve vyjednáváních z těžkých a komplikovaných položek co nejméně. Více se toho za necelých šest měsíců, jež do předsednictví zbývají, asi realisticky zvládnout nedá.
V dlouhodobé perspektivě by měla nynější vláda intenzivně pracovat na tom, aby se změnil vztah celé české společnosti k cizím jazykům. Jejich výuka by měla být posílena už od první třídy základní školy, mělo by se jednat o jednu z priorit celého vzdělávacího systému. Abychom se totiž při třetím českém předsednictví za dalších cirka 13 let zase nedivili…
