KOMENTÁŘ / Pieta má být tichá. Má v sobě nést cosi z kostelního šera, zadrženého dechu a vědomí, že některé věci prostě nejsou na prodej. Jenže dnes to vypadá, že si někteří lidé pletou pietu s výdělečným byznysem a snaží se ji přesunout do e-shopu. A tak se velká jména naší historie, na která bychom měli vzpomínat s neskonalou úctou, protože i díky nim můžeme být tím, čím jsme, pro někoho stávají vyprázdněným pojmem. Smutné je, že se tito lidé sami nazývají vlastenci.

Je to zvláštní, i když asi ne úplně překvapivé. Sociální sítě slouží jako moderní tržiště, kde určití lidé, kteří se poplácávají po ramenou, jací jsou patrioti, sdílejí nejen historická fakta (často notně upravená) či příšerná videa vytvořená pomocí AI, ale trumfují se, kdo z nich má větší sbírku cetek se jménem Gabčík, Kubiš, Morávek…

Hrdinství se míchá s marketingem tak důkladně, že už nejde poznat, kde končí vzpomínka a kde začíná byznys. Každý nový produkt je prezentován jako služba památce, i když připomíná spíš výprodej sezónního zboží.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Oni kdysi riskovali všechno, dnes stačí dobře nastavit marži. Pieta se překládá jako „limitovaná edice“ a úcta k oběti se měří počtem prodaných kusů. Čím víc podobných cetek někdo koupí, tím se cítí větším Čechem.

Zákazníci často nehledají souvislosti, netouží po pietě, po vzpomínce na hrdiny. Chtějí jen další artefakt do sbírky, aby si mohli pochvalně zabroukat, jak milují svoji zemi, a pochlubit se na „sockách“ dalším úlovkem. Jenže ono vlastenectví je redukováno jen na jakousi pochybnou estetiku – čím drsnější motiv, tím hlubší vztah k vlasti. Je to pohodlné, protože místo studia historie stačí nosit její pokřivený otisk. Ti odvážnější a „vlastenečtější“ si podobné motivy nechávají dokonce tetovat na různé části těla.

Když se dnes rozhlédneme po hlubinách internetu, musíme žasnout, co všechno si lze pořídit. Z hrdinů, kteří šli takřka na jistou smrt, se stává sortiment. Gabčík na hrníčku, Kubiš na tričku, Morávek jako figurka do vitríny vedle gumových dinosaurů. K tomu vlastenecký rum, gravírovaný nůž, otvírák na lahve, pivo s odkazem na odboj a nálepky, které statečně vzdorují nepřízni počasí na zadním skle. Historie se smrskla na merchandising, odvaha na designový motiv a jména hrdinů na kšeft.

Proč se tedy ale zastavovat jen na půli cesty. Když už jsme dokázali proměnit hrdinství v kulisu, tak to dotáhněme do konce. Štábní kapitán Václav Morávek? Ideální motiv na hrnek s nápisem „Ranní odvaha“. Gabčík a Kubiš? Limitovaná edice klíčenek, co se budou houpat hned vedle plyšové opičky na gumě z Matějské pouti. A jeden z minimálně šesti „originálních“ Heydrichových mercedesů? Skvělá atrakce, kde si děti mohou za drobný poplatek zatroubit a rodiče si u toho koupí popcorn.

Logickým vyústěním by už byl jen toaletní papír s portréty hrdinů či s Morávkovým heslem „Věřím v Boha a své pistole“. Konečně by si kupčíci mohli odškrtnout i poslední zbytky studu.

Svého času bylo mezi těmito lidmi populární heslo „Nenechme je tam“. Myšleni byli parašutisté, kteří měli být zakopáni na Ďáblickém hřbitově. Sice se už dlouho ví, že tam prostě nejsou, ale což, heslo jede dál. Nenechme je tam, ne? Ale kde vlastně? Ve vitríně mezi suvenýry, kde se historie smrskne na cenovku a lesklý obal? Nebo snad v regále vedle rumu, piva či třeba akční paštiky „Chuť vítězství“?

Dále čtěte

Češi nejsou kolaboranti, stojíme za Ukrajinou! Pojďte to s námi ukázat Okamurovi a kupte si plakát

Nehoráznosti, jaké vypouští z úst předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura a další představitelé vládní koalice Andreje Babiše, překročily už všechny…

Nevkus, nevkus, nevkus… hlavně že se to prodává. Skutečná pieta totiž není určena k monetizování, zatímco kýč jde na dračku. Stačí přidat vlaječku, trochu patosu a cenovku s příběhem, který se dá zredukovat na tři slogany a jeden hashtag.

Nějaké vlastenectví? To už dávno není o paměti nebo respektu. Stalo se značkou. A značky se přece musí točit. Ideálně rychle, dokud je o ně zájem. Pak se vymění za jinou. Protože v tomhle pouťovém stánku není hrdinství posvátné. Je to jen další položka v ceníku.

Možná by nakonec stálo za to si připomenout, že některé příběhy opravdu nepotřebují brand. Že odvaha nemusí mít etiketu a oběť se nevyjímá lépe na plechovce než v tichu vzpomínky.

Jenže to by se špatně prodávalo.