Skotský demonstrant se šátkem "Svoboda pro Palestinu" na londýnské demonstraci solidarity s Palestinci v roce 2018 FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 2.0 / Alisdare Hickson
FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 2.0 / Alisdare Hickson
NÁZOR / Oleksij Arestovič, bývalý poradce vedoucího Kanceláře prezidenta Ukrajiny Andrije Jermaka a nyní bloger a komentátor, charakterizoval postoj některých levicových sil ohledně světových konfliktů. Podle něj stačí, když se někdo prohlásí za utiskovaného a oběť kolonialismu, a oni to berou za hotovou věc. A to i v případě, že údajná „oběť“ je sama útočníkem. Takhle to probíhá už desítky let.
Arestovič se na Telegramu odkazuje na rozhovor, který s ním vedla novinářka Julia Latynina. Tématem bylo také rozdělení lidstva podle víry ve lži a o formování světových center moci.
Komentátor soudí, že jsme svědkem formování pěti center moci ve světě: Pekingu, Washingtonu, Dillí, Moskvy a Bruselu. Složitost situace spočívá v tom, že tato centra jsou současně v protikladných vztazích: mohou být spojenci i konkurenty nebo partnery i nepřáteli zároveň.
„Proti Západu se zformovala osa zla (Rusko, Sýrie, Írán, Severní Korea a za nimi se rýsující Čína), která dobře nahrává antikoloniálnímu diskursu, což je levičákům na samotném Západě velmi jasné,“ říká Arestovič. „Levičáci mají naopak jednoduchou ontologii, kde je veškerá realita strukturou útlaku, a žijí podle zásady ‚jsem to, co říkám, že jsem‘. A levičáci jsou proti násilí, ale požadují, aby ti, s nimiž nesouhlasí, byli potrestáni.“
Pokud někdo tvrdí, že je utlačován, levice okamžitě požaduje, aby zmínění utlačovatelé byli potrestáni, a to i v případě, že na „utlačovatele“ zaútočí s cílem ho zničit.
„To se nyní děje v případě Izraele, zatímco my na Ukrajině jsme opakovaně slyšeli rady, že je třeba čelit nepříteli nenásilnou cestou, pokořit se a vzdát se území. Osa zla se sázkou na levici se postavila západnímu světu, nyní se hraje hra: kdo v této válce zvítězí,“ říká Arestovič.
Tento jev není nový. Robert P. Hager Jr., který v letech 1977 až 1980 byl poručíkem americké armády v Západním Berlíně, byl svědkem řady útoků na americké vojáky, které provedla ultralevicová teroristická organizace RAF. Skupině se podle jejích vůdčích postav říká „Baader-Meinhof gang“. (Oba teroristé patřili k zatčeným. Ulrike Meinhofová pak byla ve vězení nalezena ve své cele oběšená, Andreas Baader, který prošel výcvikem v palestinském táboře hnutí Fatah, se zastřelil propašovanou zbraní.)
Zvláštní citové zaujetí pro organizátory vražd Hager popisuje dále.
„Později jsem se během výkonu služby dostal do východního Berlína nebo projížděl dalšími částmi zcela chybně pojmenované ‚Německé demokratické republiky‘ (NDR). Viděl jsem zblízka policejní stát, kterému Meinhofová řadu let sloužila a který občas pomáhal organizaci, jejíž byla klíčovou součástí. Navzdory její službě totalitě se dodnes najde někdo, dokonce i nositel Nobelovy ceny, kdo mluví o Meinhofové jako o ‚tragické‘ postavě, od níž se ‚společnost‘ měla ‚něco‘ smysluplného ‚naučit‘. Já ne,“ psal autor v sedmém čísle časopisu Democracy and Security v roce 2011.
„V pozdějším věku jsem byl instruktorem politologie na komunitní vysoké škole v jižní Kalifornii. Vzpomínám si, jak v týdnech těsně po útocích na Spojené státy z 11. září jeden z mých kolegů z fakulty napomínal jednoho ze svých studentů, aby pochopil, že existují ‚základní příčiny‘ protiamerického terorismu. Stručně řečeno, pokud se USA staly terčem útoku, bylo to proto, že jejich vlastní činy pochopitelně rozzuřily lidi v zahraničí. Nebylo však jasné, jak můj kolega mohl vědět, že nějaká akce byla skutečně ‚prvotní příčinou‘,“ píše Robert P. Hager.
List The New York Times zveřejnil názory některých představitelů levicově smýšlející části politického spektra.
„Hamas systematicky a bez rozdílu znásilňuje, mučí, vraždí a unáší děti, babičky, ravery a mírové aktivisty, což je dost brutální. Zoufalství však umocňuje reakce některých liberálních kolegů, která přišla bezprostředně poté. Jsou to lidé, kteří reflexivně vidí všude ‚mikroagresi‘, ale jsou slepí k této makroagresi. Lidé, kteří trvají na tom, že ‚slova jsou násilí‘, a přitom oslavovali skutečné násilí na nevinných jako formu ‚odporu‘. Lidé, kteří rychle obviňují tolik institucí ze systémového rasismu, a přitom oslavují instituci (Hamás), která je již desítky let veřejně a bez obalu antisemitská,“ napsal publicista Mark Bessoudo. „Je možné, stejně jako já, podporovat a sympatizovat s obyčejnými Palestinci a usilovat o budoucnost mírového soužití a zároveň si uvědomovat jednoznačnou zvrácenost těchto teroristických útoků. Nebyla to těžká morální zkouška. Přesto liberálové v této zkoušce naprosto selhali,“ dodává k tomu.
Oproti tomu Chris Sinha, čestný profesor na Fakultě politiky, filozofie, jazyka a komunikace na University of East Anglia se drží názoru, že pokud jde o násilí, nemá se mezi oběma stranami rozlišovat.
„Izraelští představitelé dali jasně najevo, že při bombardování Gazy nebudou nijak zdrženliví, a izraelské činy tato slova naplnily. Ponechme stranou otázky ‚morální ekvivalence‘ mezi aktéry a zaměřme se na činy. Úmyslné zabíjení civilistů i úmyslné nezabránění zabíjení civilistů jsou podle mezinárodního práva válečnými zločiny. Zastavení zločinného zabíjení na všech stranách a propuštění rukojmích je nejen životně důležité pro udržení stále křehčího a široce opomíjeného rámce mezinárodního práva, ale také zásadním krokem k pokusu o nastolení spravedlivého míru na Blízkém východě,“ odpovídá Sinha pro The New York Times.
Nemá velký smysl se zapojit do světového argumentačního ping pongu a jako míčky triumfálně odpalovat počty mrtvých na obou stranách za několik desítek let, vytahovat události staré 140 let a 75 let, protože v tom se nedá vyhrát ani prohrát. Když má někdo pevně danou výchozí emoci, žádné argumenty ji nezviklají. Můžeme se ale soustředit na otázku přiměřenosti a to, proč někdo vášnivě od první vteřiny věří poměrně jasným lžím.
K tomu druhému, když bleskově po výbuchu u nemocnice v Gaze (nebo nad ní) Hamás oznámí, že viníkem jsou Izraelci a přesně napočítá počet mrtvých, zraněných a kolik je v tom dětí, měla by aspoň média mít soudnost. I kdyby to všechno byla pravda (jako že není), prostě to v tu chvíli nikdo nemohl vědět, a to ani přibližně. Izraelci po útoku na hudební festival a kibucy počítali několik dní a svá tvrzení o teroristických ukrutnostech postupně dokládali nesčetnými záběry.
Pokud jde o přiměřenost, na Ukrajině Rusko úmyslně rok a půl bombarduje nemocnice, školy a obytné čtvrti a dopustilo se mučení civilistů a plošné pobouření velké intenzity není v některých kruzích patrné. Jak někdo může brát emoce a argumenty těchto lidí vážně?
Tím se můžeme vrátit k Arestovičovi a jeho větě: „Proti Západu se zformovala osa zla (Rusko, Sýrie, Írán, Severní Korea a za nimi se rýsující Čína), která dobře nahrává antikoloniálnímu diskursu, což je levičákům na samotném Západě velmi jasné.“
To spojení s nejodpornějšími a vražednými diktaturami je podezřelé. Západ samozřejmě má za sebou koloniální minulost, ale ne přítomnost. Aby se to zamaskovalo, mluví se o „neokolonialismu“, což může znamenat cokoliv. Nakupování surovin, investice, rozšíření sítě McDonald´s, přítomnost americké základny. Kde jsou ale protesty proti čínskému kolonialismu, který spočívá v poskytování údajně výhodných půjček chudým zemím a pak skupováním jejich infrastruktury? Putinova válka na Ukrajině je – kromě osobního šílenství kremelského vůdce – mimo jiné také koloniální. Obsadit cizí zemi, nastolit tam potěmkinovský loutkový režim a pak ten stát vysávat.
Někomu stačí, když dostane fráze, které se mu líbí, a mozková činnost končí.
