Komentátor Jaromír Bosák: Rusko nebo Čína používají sport jako navoněnou záclonu

Komentátor Jaromír Bosák je známý tím, že se neostýchá pojmenovávat věci napřímo a pravým jménem. Když se při závěrečném ceremoniálu fotbalového mistrovství světa v Rusku (2018) nechal slyšet, že v zemi, která porušuje všechny možné normy a nevládne jí prezident, nýbrž car, se mistrovství světa nikdy nemělo konat, vysloužil si tvrdou kritiku Jiřího Ovčáčka nebo Jaroslava Foldyny. Nyní jsme mluvili o tom, jak politika ovlivňuje právě probíhající mistrovství Evropy.

Politika zasahuje do fotbalu více než v minulosti. Je to zdání, nebo fakt? 

Bohužel je to fakt. Politici měli a mají zálusk na sport odpradávna. Rádi se nechají vidět na zaplněných stadionech, při hojně sledovaných akcích, i když je třeba ten který sport vůbec nezajímá. Politikou je rozhodování o pořadatelích velkých akcí typu olympijských her nebo světových šampionátů v populárních sportovních odvětvích. Přitom se ale sportovní asociace tváří, že jim politika nesmí přes práh. Sportovcům je zapovídáno vyjadřovat se k čemukoli, i kdyby jejich vlast byla napadena agresorem. Ostudná je pro mě tzv. kauza vlčích máků, kdy UEFA zakázala tuto připomínku padlých vojáků ve světových válkách. Přitom si šéfové FIFA nebo MOV podávají ruku a označují za své přátele autokraty typu Putina nebo čínského prezidenta. Což souvisí s tím, že megalomanské akce typu olympijských her se v posledních letech často stěhují do Ruska nebo Číny, o plánovaném a naštěstí neuskutečněném mistrovství světa v hokeji v Bělorusku ani nemluvě. Tyto země používají sport jako navoněnou záclonu, která má ošálit okolní svět.

Momentálně se nejvíc řeší pokleknutí před zápasem…

Naštěstí už leckteré týmy ono poklekávání vyškrtly z programu. Gesto se velmi rychle vyprázdnilo. Upřímně, ani já nevím, proč bych měl klečet před utkáním. Neklečel jsem ani před vlastní manželkou při žádosti o ruku, tak s tím nehodlám začínat ke stáru. Nechci se rouhat, ale když se jede někdo podívat do Osvětimi, také nemá nařízeno klečet u vchodu, je čistě na něm, jak projeví to, co cítí. Pochopitelně, pokud zachová dané normy chování. Respekt k čemukoli a komukoli mohu přece vyjádřit sto a jedním způsobem a mělo by to být na mně. Není potřeba někoho k podobným gestům nutit a pranýřovat ho, pokud se rozhodne pro jinou formu vyjádření. Zvlášť ve spojitosti s tím, jak jsou trestány sportovními federacemi jakékoli jiné politické či kvazipolitické projevy.

Rusko si pro změnu stěžovalo na ukrajinské dresy. Ty UEFA nejprve schválila, ale pak si vše rozmyslela.

Aspoň že Ukrajincům dovolila nechat na dresech mapu obsahující i Ruskem anektované oblasti, zmizet měl nápis Sláva Ukrajině!, který prý pochází od Banderovců. Tohle je totiž o dost jednodušší než veřejně odsoudit ruské útoky na Ukrajinu. To se nenosí, protože UEFA zase může Vladimíra Putina potřebovat.

Mnohého také překvapí, že se závěrečný turnaj mistrovství Evropy hraje i v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, který ještě nedávno vedl válku s Arménií.

Je fakt úsměvné, že se mistrovství Evropy hraje v Baku. Navíc situace mezi Ázerbájdžánem a Arménií je stále vyhrocená a obě země jsou de facto ve válečném stavu. Pro normálně uvažujícího člověka je to naprosto nepřijatelné, a to pomíjím šílené cestování třeba z Říma. Ale tady platí to, o čem jsem mluvil – vyhrává politika a tvrdý byznys. Tak jako při volbě pořadatelství mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice, Rusku, Kataru, olympijských her v Číně. Marná sláva, FIFA, UEFA, MOV a další zastřešující sportovní organizace už jsou dnes více politickými než sportovními subjekty. A chovají se podle toho.