Komunismus končil, StB ale hledala amerického agenta. Rok a půl sledovala důchodce z Poděbrad

Pozorovatelna komunistické Státní bezpečnosti (StB) ve věži chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně (ČTK/Pellar Štěpán)

Pozorovatelna komunistické Státní bezpečnosti (StB) ve věži chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně | FOTO: ČTK/Pellar Štěpán

V polovině 80. let během šestnácti měsíců shromáždila Státní bezpečnost tisíce stran hlášení o sedmdesátiletém důchodci z Poděbrad. Nasadila na něj desítky agentů, kteří ho sledovali takřka na každém kroku, četli mu poštu, odposlouchávali telefon. Každodenně hlásili i bezvýznamnosti typu: „Objekt se celý den zdržoval doma a na zahradě.“

StB tak do detailů zdokumentovala každodenní život starého penzisty, československého hrdiny z 2. světové války, parašutisty, generálmajora Rudolfa Krzáka. Proč?

(Týdeník FORUM)

KGB: U Milovic slídí agent

Státní bezpečnost zahájila v roce 1985 rozsáhlou pátrací akci s krycím názvem VOSA. Sovětská KGB soudruhům v Československu sdělila, že kolem vojenských letišť u Milovic a Mimoně nejspíš slídí americký takzvaný poziční agent CIA, tedy že se jedná zřejmě o nějakého nenápadného místního občana, který má údajně řídícího důstojníka v Itálii.

StB spustila prověřování tisíců občanů. Z 1609 vytipovaných, co někdy vyjeli do Itálie, nakonec zvláštní pozornost získal právě sedmdesátiletý Rudolf Krzák, vyznamenaný za chrabrost a nositel několika válečných křížů, bývalý politický vězeň z 50. let.

V roce 1950 ho komunistický soud poslal za údajné podvracení republiky na devět let do vězení, odseděl si ale jen rok, odvolací soud trest revokoval a snížil na 18 měsíců a propustil ho.

Životní příběh generálmajora Rudolfa Krzáka by vydal na mnohasvazkový román. Jen stručně a životopisně: Narodil se 6. dubna 1914 v Bernarticích nedaleko Klatov. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání.

Už v Budějovicích se přátelil se spolužáky, ze kterých se později stali významní soudruzi, a ti mu pravděpodobně nejednou za války i komunismu zachránili život. Například Bohumír Štěpán Lenc. Za války se přejmenoval na Bohumíra Lomského, na východní frontě se stal náčelníkem štábu 1. československého armádního sboru, zástupcem generála Ludvíka Svobody, v 50. letech ministrem národní obrany.

Krzák mu neřekl jinak než jeho studentskou přezdívkou – Bába Lenců: „Pamatuju si ho, jak si jednou na gymnáziu vzal šátek na ten svůj kulatý obličej a vypadal jako stará bába, tak jsme mu začali říkat Bába Lenců,“ směje se Krzák na nahrávce Paměti národa.

Nechtěl šlapat stejnou zem jako nacisté

Před válkou vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Během nacistické okupace v březnu 1939 sloužil jako pobočník velitele pěšího pluku v Českých Budějovicích v hodnosti poručíka. „Nemůžu šlapat jednu půdu s německými botami, které zaplavily náš stát,“ vysvětluje v rozhovoru Krzák, proč se vypravil přes hranice.

Se čtyřmi důstojníky ilegálně přešel česko-polské hranice na severní Moravě. V Polsku se zdržel jen krátce a zámořským parníkem Chrobry odcestoval již se stovkami dalších československých vojáků do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie.

Jako seržant legie se u 11. pluku Senegalských střelců nezdržel ani měsíc. Vznikající exilové ministerstvo národní obrany v Londýně ho vyzvalo, aby s dalšími důstojníky vytvořili československý pluk ve francouzském stanovém táboru Agde.

Týdeník FORUM (FORUM 24)

Po napadení Francie nacistickým Německem v květnu 1940 se účastnil ústupových bojů jako velitel motorizované jednotky. Velel padesáti převážně francouzským šoférům s vojenskými kamiony. Právě těchto čtrnáct dní ve Francii prý pro Krzáka představovalo jeho největší výkon v životě.

„Můj kůň zahynul hladem na náklaďáku, protože nebylo čím ho nakrmit. Neměl jsem ani mapu. Doptával jsem se na cestu místních a žádal je o jídlo pro naše vojáky. Nikdo se neptal, máš, nemáš. Ne, opatři si, udělej to, dělej zázraky! Těch čtrnáct dní byl největší výkon v mém životě. Nejedl jsem, nespal, musel jsem ta auta hlídat, protože byla životně důležitá pro naše přesuny. Náš úkol bylo převážet naše ustupující vojáky, ale já ani nevěděl, kde náš pluk vlastně je,“ vypráví Krzák.

Podařilo se mu zachránit stovky našich vojáků a dovést je až do přístavu. Zde předal francouzskému důstojníkovi polovinu roty – 25 aut, ostatní šoféři dezertovali i s vozy. Společně s dalšími uprchlíky se nalodil na loď Rod el Farag do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazil 12. července 1940.

Mezi parašutisty

Rudolf Krzák v Anglii během následujících čtyř let prošel bojovým i zpravodajským výcvikem. Vyznamenali ho za boj ve Francii válečným křížem, povýšili do hodnosti nadporučíka. Krátký čas strávil v kanceláři jako šifrant 1. oddělení II. odboru MNO v Londýně. Kromě toho absolvoval řadu kurzů včetně parašutistického ve Zvláštní skupině D.

Prošel stejným výcvikem jako třeba Jan Kubiš a Jozef Gabčík, seznámil se tu se skvělými vojáky – jako byli Josef Šandera nebo Adolf Opálka. Ani jeden z nich válku nepřežil, padli v protektorátu buď přímo v boji s gestapem a SS, nebo podlehli v nemocnici svým zraněním. I Rudolfa Krzáka v roce 1944 vyslali do bojové akce v tříčlenné skupině SILICA I.

Seskočil kdesi v přímořských Alpách v severní Itálii. Měl zajistit hromadnou dezerci československých vojáků z takzvaného vládního vojska k partyzánům. „Vladaři“ tady v Itálii sloužili po boku italských fašistů. Krzák dva měsíce operoval mezi italskými partyzány. Účastnil se různých diverzních akcí. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu organizoval a s pomocí radiomajáku Eureka i přijímal zásoby leteckou cestou, tlumočil při výsleších zajatců.

Za dramatických okolností Krzák v poslední chvíli utekl z obklíčení italských a německých vojáků. Podařilo se mu radiosignalizací navést záchranný třímístný průzkumný letoun na malé, jím vybudované letiště v horách v Cortemilii. Po dalších peripetiích se nakonec dostal zpátky do Anglie, kde tři měsíce vedl výcvik výsadkářů. Potom zažádal, aby ho poslali do bojů na východní frontu.

Když se o jeho touze poznat, jak se válčí pod sovětským velením na východní frontě, dozvěděli jeho přátelé z vojenské akademie, toho času u jednotek na východní frontě, okamžitě o tom podali zprávu Bohumíru Lomskému, zástupci velitele armádního sboru, aby zajistil, že Krzák již v hodnosti kapitána nepadne hned první den.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Lomský Krzáka jmenoval na místo zástupce velitele 5. praporu 3. samostatné brigády. Krzák nastoupil k demoralizované hrstce frontových vojáků. Místo tisíce vojáků měl k dispozici jen asi 70 zmrzlých bojovníků, kteří v posledních bitvách na severní Moravě měli jediný zájem – přežít.

Jak to vypadalo, když vydal pokyn k útoku: „Po čtyřech lezli asi 40 metrů porostem. A Němci udělali samopaly – trrrr trrrr. A naši zase po čtyřech couvali pozadu zpátky,“ popisuje Rudolf Krzák, který byl vojáky respektován pro své bojové zkušenosti z Itálie, vyznamenání za chrabrost a několik válečných křížů.

Gestapo se pomstilo, zavraždilo rodinu

Těsně před koncem války se Rudolf Krzák dozvěděl strašnou zprávu – nacisté povraždili celou jeho rodinu. Historik Tomek uvádí ve své studii podrobnosti:

„V roce 1942 zjistilo gestapo, že Rudolf Krzák se účastní zahraničního odboje. Stalo se tak kvůli parašutistům z Anglie, konkrétně Václavu Kindlovi z výsadku INTRANSITIVE, který přinesl Krzákovým do Bernartic od syna dopis. V Bernarticích našli parašutisté roku 1942 ochotnou pomoc a zázemí. Dostali totiž od Rudolfa Hrubce, přítele Rudolfa Krzáka, záchytnou adresu jeho strýce Františka Lukeše z Bernartic.“

„Po atentátu na Heydricha byly kontakty parašutistů s občany z Bernartic prozrazeny a došlo k rozsáhlému zatýkání. Krzákovi rodiče Severín a Antonie byli za pomoc, kterou poskytli parašutistům, dne 2. července 1942 v Lubech u Klatov zastřeleni. Gestapo zastřelilo i jejich dvě dcery, Jiřinu a Zdenku. V koncentračním táboře Mauthausen byl v lednu 1943 zastřelen i jejich syn Severín. Kromě Rudolfa tak válku z rodiny přežil jen syn Bohumil.“

Po válce Rudolf Krzák pracoval na Hlavním štábu ve zvláštní skupině, která prošetřovala působení parašutistů v protektorátu. Skupinu ale soudruzi asi po půl roce rozpustili.

Krzák dokončil studia na Vysoké škole válečné a nastoupil na ministerstvo obrany, měl vybudovat výsadkové vojsko. Stal se podřízeným svého nejmilejšího, o generaci staršího velitele z Anglie zpravodajce plukovníka Karla Palečka. Měli mezi sebou podobný vztah jako otec se synem. Historik Tomek uvádí, že Krzák si v této době zažádal o členství v KSČ. Ani to, ani jeho přátelství s Lomským ho však neuchránilo od vězení.

Palečka a Krzáka zatkli agenti vojenského OBZ 15. listopadu 1949 a rok byli zřejmě velmi surově vyslýcháni v takzvaném loretánském Domečku v Praze: „Chtěli, abych usvědčoval Palečka z velezrady, abych mu dopomohl dát hlavu do šibenice. Tak to jsem odmítl,“ lakonicky vypráví na nahrávce pro Paměť národa generál Rudolf Krzák.

Historik Tomek objevil z té doby archivní dokumentaci. Citujeme z hodnocení výslechu Krzáka z noci z 22. na 23. listopadu 1949, tak jak ho zapsal vojenský vyšetřovatel:

Starosta Kyjeva Vitalij Kličko (European People's Party / Wikimedia Commons/ CC BY 2.0)

„Zatvrzele trvá na původní výpovědi. Krzák je zatvrzelý, na nic si nepamatuje, stále se snaží opatrnicky a stereotypně odpovídat výrazy ‚myslím, nevím, nepamatuji se, nevylučuji‘ atd. … I když navenek občas projeví nervositu, je uvnitř rozvážný a číhavý,“ čteme v protokolu, který mimo jiné uvádí, že jen při „energickém zásahu“ cosi připouští, ale tyto pasáže výpovědi bude prý u soudu nejspíš překrucovat. Krzák se prý pokusil před soudem obhájit, ale předsedající jen zařval „odvést!“. Oba důstojníky poslal na 9 let do vězení.

Pro StB byl riziko bez ohledu na věk

Oba zavření důstojníci Paleček a Krzák si podali odvolání v době procesů s komunisty Rudolfem Slánským a někdejším velitelem OBZ Bedřichem Reicinem. Na pokyn komunistického vojenského zpravodajství odvolací soud důstojníkům trest revokoval a propustil je domů. Paleček po 10 letech zemřel v ústraní.

Rudolf Krzák nastoupil jako dělník k zámečníkům, do továrny na výrobu laku, jako dělník k pozemním vrtům. S manželkou vychoval dvě děti a za normalizace již žili v domku se zahradou v Poděbradech.

Patřil mezi členy Československého svazu protifašistických bojovníků a zúčastňoval se jejich společenských akcí i za normalizace. Podle historika Prokopa Tomka bylo i pro komunisty těžké ho přehlížet:

„Respektovali ho i kvůli tomu, že přišel za války o celou rodinu, byla to neopomenutelná osoba. Pak je tam ale i ta druhá rovina – Státní bezpečnost. Pro ni ti, kteří v zahraničí prodělali nějaký zahraniční parašutistický výcvik, představovali rizikové osoby bez ohledu na jejich věk.“

„Byl, či nebyl Rudolf Krzák v roce 1985 tím americkým pozičním agentem?“ zeptal jsem se historika Tomka. „Určitě nebyl,“ zněla odpověď. Historik připouští, že celá estébácká rozsáhlá sledovací akce trvající skoro dva roky není ani na tehdejší poměry obvyklá.

„Vzniklo to na základě informací z KGB. A StB pak jakoby pseudovědeckým způsobem vylučovací metodou třeba – kdo jezdí do Itálie a podle dalších a dalších kritérií – určovala, kdo by to tak asi mohl být. No a nakonec se v tom sítu ocitli nejpodezřelejší a jeden z nich byl Rudolf Krzák. Podle estébáků k němu došli nějakou vědou, takovou pokřivenou,“ směje se historik Prokop Tomek, který příběh Rudolfa Krzáka detailně zmapoval a publikoval v odborném časopise Paměť a dějiny. Rudolf Krzák zemřel 22. dubna 2004.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]