Děkan Pullmann šokoval veřejnost svým pojetím údajné legitimity komunistického režimu. Co je tedy legitimita, kde vzniká a jak ji poznáme? Zdá se, že hlava Filozofické fakulty Karlovy univerzity buď nezná základní pojem z oblasti práva a politologie, anebo vychází z marxistického konceptu.

Demokratické školy politického myšlení, jak liberálně pravicového, tak i liberálně levicového, chápou pod pojmem „legitimita“ soulad státního uspořádání s ústavou a s ústavním způsobem vyjádření vůle lidu. Podstatná je přitom správnost procedury, kterou státní moc legitimitu získává. Klasičtí konzervativci odvozují legitimitu od starobylého ustáleného pořádku a od souladu moci a zákonů s vírou v Boha. Klasičtí liberálové zase viděli legitimitu ve vládě zákona, která dává průchod spravedlnosti. Legitimní státní moc se jistě pozná podle respektu a uznání občanů, ale takové uznání nesmí být vynucované. Tam, kde v moderních společnostech probíhá masívní a cílené vynucování poddajnosti obyvatel vůči státní moci, jež vzbuzuje v široké míře strach z represe a existenční obavy, nelze mluvit o legitimitě.

Slovo legitimita vychází ze spojení slov legem (zákon) a timere (bázeň). Není nic legitimního, co neodpovídá ústavnímu pořádku, jaký vznikl legitimní procedurou nebo dlouhodobým a obecným souhlasem politicky aktivní části společnosti. V tom se shodují všechny školy demokratického myšlení. Liší se tím, zda legitimitu vztahují k pravdě, morálce či k jinému modelu absolutní instance, nebo vidí kritérium pro legitimitu uvnitř daného právního systému ve správnosti procedur a jeho celkové soudržnosti, která vylučuje manipulaci.

Revizionističtí historici stojí svými četnými výroky za hranicemi této liberálně demokratické konvence a posouvají pojem legitimity směrem k socialismu. V radikálním socialismu marxistického střihu je zrušena legitimita v našem slova smyslu, jako soulad moci se zákonem a široký respekt napříč celou společností. Zdrojem legitimity je zde totiž údajný pokrok a souhlas pouze pokrokových tříd obyvatelstva. I ten je ale v diktatuře zcela vágní, o nesmyslu pokrokovosti jakékoli třídy ani nemluvě.

Radikální levice a radikální pravice chápou legitimitu paradoxně podobně a hlavně v naprostém rozporu s liberální demokracií, umírněnou sociální demokracií a nebo i s liberálním konzervatismem. Vztahují ji výhradně k účelu státního systému, protože se orientují na silný stát a kolektivistický systém.

Pro radikální levici plyne legitimita z pokroku lidstva, ze schopnosti státu zabezpečit sociální rovnost či sociální výdobytky, které část společnosti oceňuje, a tím režim legitimizuje. Nepřátelé takového pojetí pokroku a okradení vlastníci jsou jakožto reakce postaveni mimo hru a nemají právo se podílet na hodnocení legitimity státní moci. Děsivý pojem „reakce“ ukazuje bezednou hloubku zvrácenosti marxistického myšlení.

Reakce je pro radikální levici od podstaty nelegitimní účastník společenské hry. Reakce navíc odporuje „vědě“. Věda je pro radikální levici doplňkovým zdrojem legitimity, protože má charismatickou moc stanovit cestu pokroku. Samozřejmě to předpokládá marxistický přístup k určení toho, co je a co není vědecké. Jedná se o zcela iracionální víru a nálepkou reakce je možné označit libovolného odpůrce této fanatické víry.

Radikální pravice zase čerpá svoji představu o legitimitě z kolektivní identity. Dříve to byl zejména národ a rasa, ale může to být i celá řada jiných identitních charakteristik, třeba konzervativní náboženská víra, držení zbraní, příslušnost ke generační, regionální či stavovské komunitě, či k heterosexualitě nebo jiné formě „normality“. V Česku se jedná zejména o příslušnost k maloměstu a tzv. střediskové vesnici, kde čerpají své voliče Miloš Zeman a Andrej Babiš, a hnědé zabarvení politiky je ukázkově vidět na Okamurově SPD. Příslušníci radikální pravice i radikální levice jsou v ostrém sporu s liberálními demokraty všech odstínů.

Liberální demokraté naopak nahlížejí na radikály zleva i zprava v principu stejně jako na nebezpečné extremisty.

Akademici, kteří reprezentují revizionistický směr v historiografii, vidí legitimitu v tom, že si režim získal podporu části společnosti, jakkoli nejsou schopni doložit jak velkou, a že se režim soustředil na sociální pokrok. Přitom pomíjejí jak protiprávnost celého režimu, tak i holý fakt, že právě v zajištění sociálního vzestupu a civilizačního pokroku byl komunismus neschopný. I kdyby ale byl schopnější, nečiní ho to pro liberální demokraty ani trochu legitimnějším. Už proto, že se dostal k moci nelegální cestou a jeho působení znemožnilo další fungování právního státu, vládu zákona a průchod spravedlnosti. Reálná platnost mnoha dílčích zákonů nic nemění na tom, že komunistický systém byl od podstaty protiprávní.

Vysvětlení Pullmannových výroků o legitimitě komunistického režimu je tedy dvojí. Buď neví, o čem mluví, anebo jeho myšlení tkví hluboko v marxismu. Marxismus je přitom děsivá a hanebná ideologie třídní nenávisti, která způsobila lidstvu velké neštěstí.