Předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Už poslední volby do sněmovny a do senátu ukázaly, že na tom komunisté nejsou ani rudě, ani růžově, ale bledě. Ve svém sídle seděli po sněmovních volbách tehdy jako slepice nikoli zmoklé, ale přímo pokropené Husákovým vodním dělem. Teď to nevypadá, že by na tom byli o moc lépe.
V době, kdy se zdá, že místo Internacionály se trvale přejde na Pochod padlých revolucionářů, dal rozhovor Haló novinám (28. 12.) Pavel Kováčik, předseda poslaneckého klubu KSČM. Jedna z otázek zněla: „Kde vidíte příčiny slabé podpory KSČM?“
Odpověď začíná důkladně: „Tvrdím, že je to především v celkové situaci.“
Tak to nepochybně. Na tom se shodnou příznivci vědeckého světového názoru i všech nevědeckých světových názorů. Pak to pokračuje: „Já na rozdíl od jiných nemám zkratkovité uvažování, že celá politika strany je špatná, je třeba postřílet vedení atp. Prostě situace je taková, že není poptávka po levicové politice. Mzdy rostou, nezaměstnanost byla dosud velmi nízká, nejnižší v historii ČR, takže plošná sociální témata – pracovní místa, mzdy apod. jsou až na druhém, třetím, pátém místě za jinými zájmy občanů.“
S tím střílením jistě trochu přehání. Nějaké střílení, ani mezi komunisty navzájem, by současná buržoazní republika nedovolila. Je to sice taková stará osvědčená komunistická tradice, že když se soudruh pomýlí, nebo se na tom aspoň všichni usnesou, tak soudruha zastřelí, pověsí, mučí, uvězní a podobně a pak se zas třeba rehabilituje, ale do čítanek a učebnic dějepisu se stejně už nedostane. Pokud jde o onu „celkovou situaci“ (asi na rozdíl od částečných situací a situačního humoru), vypadá to tak, že i za poměrně neschopné vlády dokázal vykořisťující kapitalistický systém lidi udržet v relativní spokojenosti. Lidé v exekucích by to takhle asi neformulovali, ale revoluční nálada pořád nikde.
Některé okolnosti ovšem obecnější jsou a něco z toho poslanec Kováčik poměrně trefil. Říká: „Strana z popřevratového směřování daného kladenským sjezdem do značné míry ustoupila. Osobně si myslím, že lidé věřili – členové strany i voliči-nestraníci – že KSČM chce být skutečnou moderní levicovou stranou, že to není jen klišé, které má na čas odvést pozornost, a pak se zase vrátíme ke své staré osvědčené komunistické ‚nejsprávnější‘ cestě. A potom se z těch principů, respektu, ustoupilo. Myslím si také, že zejména v posledních letech se položil – a nebudu hodnotit, proč a kdo, abych nepřiléval oleje do ohně – přece jen větší důraz na nostalgii než na směřování dopředu. I mediálně. Na situace, které většinu lidí bezprostředně nezajímaly, nedotýkaly se jich. Ztratili jsme puvoár strany, která především hájí zájmy pracujících lidí, důchodců a studentů. Do značné míry tyto zájmy i mediálně převzalo hnutí ANO, Piráti, a tím se také otočily voličské preference.“
Takže je podle něj dobře hájit Koněvův pomník, ale „všechny ostatní ušlechtilé zájmy a programové cíle KSČM jako by vymizely“. „Volby se odehrály v době pro KSČM, pro levici jako celek, v té nejhorší době. Ale na rozdíl od jiných si myslím, že rozhodnutí, že jsme tolerovali vládu a nedrželi ji jenom pod krkem, přispělo ne k tomu, že výsledky byly špatné, ale k tomu, že vůbec nějaké byly. Kdybychom nešli do tohoto angažmá, podle mého názoru bychom už byli hluboko pod hranicí volitelnosti.“
Ono se spíš zdá, že komunisté se pod hranici volitelnosti (nebo k mizernému výsledku) dopracují v každém případě. Sociální témata jim (slovně) ukradl jejich bývalý spolustraník Babiš, něco odebere i skomírající ČSSD a třeba to bude nějaké to rozhodující procento. Komunismus je prostě mrtvý a pokud někdo působí nějak nově a „revolučně“ (nebo aspoň nějak „kyber-revolučně“), tahle naftalínová parta to skutečně není. To by bylo, jako kdyby se někdo v rámci perestrojky pokoušel pohraničníkova psa naučit mňoukat. Ona ale není velká poptávka po žádné revoluci, leda tak po změně. Jestli je ale někdo symbolem neměnnosti, tak jsou to komunisté, kteří jsou sto let pořád dost stejní.
Každá rada drahá – a některé k nezaplacení, protože neexistují.
