Komunista si stěžuje, že málo chválíme Fučíka, který oslavoval zločinný režim

Julius Fučík. (commons.wikimedia.org/volné dílo)

Julius Fučík. | FOTO: commons.wikimedia.org/volné dílo

Komunisté pořád nemohou pochopit, proč u nás některým lidem vadí, aby tady stály všelijaké památníky osob z jejich mytologie. Přinejmenším aby stály na nějakých konkrétních místech.

Sami členové kdysi mocné strany neměli o sochách a pomnících a názvech ulic moc mluvit. Pečlivě odstranili po uchopení moci všechny T. G. Masaryky. Nejen to. Kdyby si chtěl někdo Masaryka postavit na své vlastní zahrádce vedle králíkárny, zřejmě by hned zakročily příslušné orgány. Ale ne, oni žádné špatné svědomí nemají, strhávali přece ty špatné sochy a nahradili je těmi nejlepšími Gottwaldy.

()

Teď třeba Josef Nesvadba, předseda KSČM Otrokovice, psal 28. 5. v Haló novinách: „Jak již byla naše veřejnost informována, 18. května došlo ve městě Vsetíně k odhalení dlouho ukrývané sochy národního hrdiny, spisovatele, pokračovatele F. X Šaldy, redaktora časopisu Tvorba a Rudého práva, levicového intelektuála, člověka milujícího život a bojovníka proti zlu kapitalismu a fašismu Julia Fučíka… A nyní jsou pánové a dámy znepokojeni konáním zdejších komunistů, kdy je údajně ohrožen výhled na památkově chráněný objekt zdejšího zámku na Horním Městě, a navíc jim nedodá ke klidu, že Fučík byl komunista a jeho odkaz je údajně zneužíván pro komunistickou propagandu.“

Aby to bylo ještě dokonalejší, šéf strany v Otrokovicích dá ještě najevo nechuť k něčemu tak nepokrokovému, jako je zámek: „Zámek, symbol feudálního bohatství, je kulturní památkou, tvrdí radnice, a socha Julia Fučíka ztělesňuje člověka milujícího život, bojujícího proti bídě prvorepublikového kapitalismu, levicového intelektuála své doby, literáta, redaktora listu Tvorba, který mu svěřil sám F. X. Šalda, účastníka národního odboje proti fašistické okupaci republiky, za který byl odsouzen a popraven v německé věznici Plötzensee u Berlína.“

To byla hodně dlouhá věta, skoro se v tom jeden ztrácí. Ale autor nic neponechá náhodě a dovysvětlí: „Co tolik vadí pomazaným radním města Vsetína? To, že byl komunista, člověk, co viděl naději v Sovětském svazu, který nakonec přinesl nejvíce obětí v boji s německým fašismem, a přinesl tak osvobození nám i všem ostatním porobeným národům východní Evropy? To vše má být kvůli ideologické předpojatosti několika pánů radních vymazáno z paměti vsetínských na pokyn mocipánů shora? Ano, Fučíkova socha musí stát tak, jako jsou neotřesitelné ideály, za které bojoval a položil s mnoha jinými své doby svůj život.“

Tu poslední větu s. Nesvadba snad ani neměl psát, vypadá to jako ironie. Neotřesitelné ideály dopadly bledě. SSSR neexistuje a zbylo brutálně kapitalistické Rusko, kde se s lidmi tak nepárají jako na prohnilém Západě. Pak je tu ještě podle názvu komunistická Čína, země stranických miliardářských kapitalistů. V podstatě východní despocie jako každá jiná. Rudé vlajky se nechaly, kapitalismus přidal a trochu se to ochutilo Konfuciem. Takže neotřesitelné ideály se ještě třesou v KLDR a na Kubě.

Ale dobře, za to Julius Fučík nemůže. Ostatně nevíme, jestli – kdyby přežil válku – by ho spolusoudruzi třeba do počtu nepřidali v 50. letech do nějakého monstrprocesu a nepověsili. Nebo by přežil i tohle a v roce 1968 by budoval socialismus s lidskou tváří a oni by ho z KSČ vyhodili a on by pak zrádně emigroval.

Co vadí, není jeho účast na odboji. Nikdo nepopírá, že za to byl popraven. Ani to, že Reportáž psaná na oprátce je dobře napsaná. Problém je v tom, že Julius Fučík musel vědět o stalinistických zločinech, které stály životy milionů lidí, a nikde se o tom nezmiňuje. Pokud to nevěděl, nebo to bylo „pod jeho rozlišovací schopnosti“, nebyl zrovna novinářským vzorem.

Třeba jedna ukázka. V reportáži V zemi, kde zítra znamená již včera píše:

„V únoru roku 1927 byl sovětskou vládou schválen projekt Dněprostroje.

V květnu 1927 byly zahájeny práce na Dněpru.

Byly rozpočteny na sedm let.

Pracovalo 47 000 dělníků.

Postavili přehradu, kilometr dlouhou (dosáhli přitom rekordu v betonování), která zvedla hladinu Dněpru o 38 metrů, zaplavila všechny peřeje a pomocí komor učinila Dněpr splavným v délce 2000 kilometrů.

Postavili elektrárnu s devíti turbinami. Každá turbina: 90 000 koňských sil.

Celková síla: 810 000 HP. Roční výroba: 3 miliardy kilowatthodin. Kilowatthodina za dvě a půl kopejky.

Na stepi, která kdysi ležela kolem rodiště Dněprostroje, vyrostlo město pro 30 000 obyvatel.

Dněprostroj dává život sedmi novým obrovským průmyslovým kombinátům.

Aluminium, cement, šamot, železo, ocel, ferromangan, chemický kombinát.

Dněprostroj se stává centrem zavodňování krajů Ukrajiny, trpících suchem. Jeho energií je zavodňováno půl druhého milionu hektarů půdy. Tam vzniká největší zemědělský kombinát světa.

Dněprostroj mění tvář kraje.

Dněprostroj mění podnebí kraje.

Dněprostroj mění tvář lidí.

Zahájil výrobu 1. máje 1932.“

To zní skutečně monumentálně. Ohromit masy čísly, to komunisté dělali za celou dobu své historie. Jen se pozapomínalo sdělit, co za těmi čísly je.

Paul R. Josephson píše v článku „Projects of the Century“ in Soviet History: Large-Scale Technologies from Lenin to Gorbachev:

„Zdálo se, že straničtí funkcionáři a inženýři ignorují vysoké náklady těchto projektů. Po lidské stránce se mnohé z nich týkaly vězňů a brutálních podmínek. Nechvalně proslulý Bělomořsko-baltský (Bělomorský) kanál stavěly na počátku 30. let 20. století statisíce otrockých dělníků s krumpáči, lopatami a trakaři. Desetitisíce mrtvých byly ospravedlněny úspěchem při přeměně nepřátel lidu v dobré socialisty. Heslem dělníků bylo ‚Prirodu naučim – svobodu polučim‘ (Poučíme přírodu a dostaneme svobodu).

V knize Belomorsko-baltijskij kanal podal dramatik Maxim Gorkij a jeho literární kolektiv svědectví ‚o pravdě socialismu, o genialitě Stalina‘ a oslavoval využívání otrocké práce. Bělomor symbolizoval „geniální vítězství kolektivně organizované energie lidu nad živly drsné přírody severu“. Bělomor sloužil jako příklad ‚masové přeměny bývalých nepřátel proletářské diktatury a sovětské společnosti v kvalifikované spolupracovníky dělnické třídy, a dokonce v nadšence práce potřebné vládě‘. Tyto projekty průplavů, přehrad a zavlažování měly také značné ekologické náklady: zvyšovaly výpar, slanost a znečištění vodních zdrojů a ničily úrodnou zemědělskou půdu, ponořovaly ji pod vodu. Celkem bylo sovětskými přehradami zatopeno 2 600 vesnic, 165 měst, téměř 30 000 čtverečních mil (rozloha Marylandu, Delaware, Massachusetts a New Jersey dohromady), včetně téměř 12 000 zemědělských a 12 000 lesních pozemků.“ (Technology and Culture, Vol. 36, No. 3, 1995)

Tohle všechno Fučík, ohromený čísly, neviděl. Nebo nechtěl vidět. Otrocká práce milionů lidí, která za monumentálními stavbami socialismu stála, se zřejmě nikdy nestala. Dnes se v Rusku objevuje názor, že to v lágrech Gulagu nebylo zas tak špatné, že se tam dokonce mnoha lidem žilo lépe, než když byli venku. Zřejmě proto se jich odtamtud tolik nikdy nevrátilo.

Komunisté rádi mluví o „přepisování historie“. Oni tak říkají tomu, když se do historie vracejí stránky, které vytrhali. Julia Fučíka si lze připomínat, protože jeho životní příběh se odehrál. Jenže natolik s úplností, jak je to možné. Aby ale nějaké jeho zpodobení vadilo ve výhledu na zámek, který měl tolik štěstí, že komunistickou dobu temna přečkal, by snad bylo méně vhodné.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]