HISTORIE / Do mozaiky předních komunistických činitelů musíme zařadit také Antonína Zápotockého. Tento komunista, odborář a „táta pracujících“ se smutně zapsal do historie především tím, že lhal o měnové reformě. V roce 1953 slíbil, že žádná měnová reforma nebude, ale hned následující den se stal pravý opak. Ke konci života však začal pochybovat o svých schopnostech a upadl v nemilost Moskvy.

Zápotocký se narodil v roce 1884 v Zákolanech otci Ladislavu, který patřil k zakladatelům sociálně demokratické strany v českých zemích. Jeho syn se vyučil kameníkem, brzy jej ale zlákala politika. Působil v sociálnědemokratickém hnutí, nejprve v mládežnických organizacích, poté v odborech. Dnes bychom o Zápotockém řekli, že byl workoholik, což později potvrdila i jeho žena. Četl, psal, organizoval a řečnil. Neměl sice formální vzdělání, ale doplňoval si je samostudiem. Poté, co vypukla první světová válka, musel narukovat. Do civilu se vrátil v listopadu 1918. Na XII. sjezdu sociálnědemokratické strany začal plamenně horovat pro uskutečnění bolševické revoluce.

Radikálem z povolání

Zápotocký organizoval v roce 1919 tzv. dělnické rady, které měly postupně přebírat moc. Budoucí prezident se zapojil do činnosti marxistické levice, která chtěla přetvořit sociální demokracii na komunistickou stranu. V roce 1920 navštívil Sovětský svaz a měl možnost hovořit s Leninem. Ten na něj udělal velký dojem, stejně jako země, kde „zítra znamená včera“. Vrátil se ještě více utvrzen ve přesvědčení, že je třeba v Československu nastolit bolševickou diktaturu po sovětském vzoru.

Komunistická strana však byla založena až v roce 1921. O rok později se Zápotocký stal jejím generálním tajemníkem. Často si stěžoval na nedisciplinovanost straníků, neplacení příspěvků a malou angažovanost ve veřejném životě. Sám se stal terčem kritiky za to, že se přimykal ke Šmeralovu křídlu, které bylo považováno za centristické. I Moskva na něj nahlížela jako na málo rozhodného.

Zprvu v Gottwaldově nemilosti

V roce 1929 se konal V. sjezd KSČ a vedení převzala Gottwaldova skupina, která hodlala stranu zbolševizovat. Zápotocký to měl v této době nahnuté a hrozilo mu vyloučení ze strany, jeho kariéra však nakonec pokračovala dál. Byl zvolen členem politbyra a stal se také členem sekretariátu strany. Zviditelnil se mimo jiné podílem na organizaci Velké mostecké stávky v rámci rudých odborů, která měla ohlas i v zahraničí. Po přijetí Mnichovské dohody v září 1938 byla v prosinci KSČ rozpuštěna. Čelní komunističtí představitelé se uchýlili do Moskvy, Zápotocký tam chtěl odejít také, ale nepodařilo se mu to.

Při pokusu o překročení hranic byl zadržen a v roce 1940 odeslán do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Později se objevily teorie, že jako „kápo“ týral vězně, a Nizozemsko jej chtělo obvinit z válečných zločinů. Tyto spekulace však byly vyvráceny mimo jiné historikem Michalem Stehlíkem. Útrapy koncentračního tábora Zápotocký přežil a po válce se stal předsedou Ústřední rady odborů. Poválečné odbory měly velkou moc a byly pod dominantním vlivem komunistů.

Nelítostný soupeř

Poté, co se Klement Gottwald stal v červnu 1948 prezidentem republiky, zastával Zápotocký funkci předsedy vlády až do roku 1953. Po Gottwaldově smrti v březnu 1953 převzal prezidentský úřad. Sám pěstoval kult dělníka, nicméně po měnové reformě, o níž ještě předtím tvrdil, že nebude, označil revoltující dělníky — kteří přišli stejně jako ostatní o značnou část úspor — za nepřátele. V tomto ohledu byl nekompromisní. Komunistický režim ostatně dělníky i popravoval, pokud se proti němu postavili.

Zápotocký se podílel na nezákonných politických procesech a aktivně se angažoval v odstranění Rudolfa Slánského, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy. Jeho hlavním soupeřem se stal Antonín Novotný, jejich spor musela vyřešit až Moskva, která dala za pravdu Novotnému. Již dříve však Stalin Zápotockého kritizoval za to, že místo hledání vnitrostranických „zrádců“ raději píše romány. Prezident začal pochybovat o svých schopnostech i o tom, zda na svěřené úkoly stačí.

Když Nikita Sergejevič Chruščov v roce 1956 odsoudil kult osobnosti Josifa Stalina, oslabilo to Zápotockého i další stalinisty. To už se však blížil konec jeho života. Dne 13. listopadu 1957 zemřel na infarkt. Zanechal po sobě neblahý odkaz, stejně jako další vrcholní komunističtí činitelé té doby.