Předseda KSČM Vojtěch Filip a místopředseda strany Stanislav Grospič FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KSČM zveřejnila výzvu k obnově demokratických hodnot. Komunisté se tváří jako největší demokraté, kteří se zároveň stávají terčem útoků neofašistů. Taková figura není vkusná ani věrohodná. Je z ní patrné účelové zacházení s demokracií, ke které se hlásí, jen když se jim to hodí.
V pátečních Haló novinách vyšel celostránkový inzerát KSČM s krásnou ve větru vlající českou vlajkou a textem: „Komunistická strana Čech a Moravy se důrazně a jednoznačně ohrazuje proti rostoucím antikomunistickým útokům a fašizaci společnosti. Ty rozbíjejí jednotu naší země, devastují její ekonomiku a společenskou morálku“. Pod tím byl v rudém poli vyvedený ještě větším písmem a kapitálkami nápis: „KSČM vyzývá všechny občany k obnově české ekonomiky, sociálních jistot a demokratických hodnot“.
Působí to skoro neuvěřitelně. Komunisté se, zdá se, chtějí pasovat do role obránců demokratických hodnot, což je spojení, které vyvolává minimálně rozpaky, ale u velkého množství lidí mnohem spíše hněv a pocit nestoudnosti a drzosti. Proč zrovna KSČM má co vyzývat k obnově demokratických hodnot? Je snad nějakým jejich patronem a ochráncem? Nejsou součástí komunistické tradice a historie hodnoty právě opačné?
A proč KSČM vyzývá k jejich obnově? Co se s nimi stalo? Byly snad oslabené či ztracené a teď se mají začít obnovovat? A kdy k tomu došlo? A z čeho komunisté čerpají legitimitu a oprávnění k tomu, že by to měli být právě oni, kdo stojí v čele této obnovy?
V minulosti lidé, kteří se nazývali komunisty, prováděli spíše destrukci demokratických hodnot než jejich obnovu. Nebo je klíčem k pochopení této záhady to, že si komunisté pod demokratickými hodnotami představují něco jiného než „nekomunisté“?
Anebo KSČM jen mlží a demokracií se zaštiťuje jenom na oko, ale ve skutečnosti demokratické hodnoty pouze účelově využívá, kdy se jí to zrovna hodí a plyne jí z toho užitek, a až se jí to hodit přestane, s radostí je zase zahodí jako nepotřebné závaží?
Neofašisté a ideologické centrum
Zvláštní je i to, že se Komunistická strana Čech a Moravy ohrazuje proti antikomunistickým útokům a fašizaci společnosti, jako kdyby mezi tím bylo nějaké spojení. A hlavně je podivné, jak právě komunisté poukazují na to, že tyto dva fenomény rozbíjejí jednotu naší země, jako kdyby komunisté byli naopak jejím zdrojem a velkým společenským smiřovatelem, který svou činností k této jednotě nadmíru přispívá.
Jak to komunisté s fašizací společnosti myslí, ale naštěstí tento týden v jiném vydání Haló novin vysvětlil Roman Blaško, který v minulosti za KSČM kandidoval v evropských či senátních volbách. Jeho článek nese příznačný název: „Neofašisté věší Horákovou“.
Blaško píše: „Na jedné tiskové konferenci ve sněmovně padl dotaz České televize jakoby »úplnou náhodou«, zda Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nepředloží nějaký návrh zákona o zákazu propagace fašismu. Ale tady pozor, všichni víme, že Evropská unie loni v září přijala rezoluci o Paměti Evropy, kde tato rezoluce má za účel nejen přepsat minulost, ale kde je také rovnítko mezi fašisty a komunisty. Zde nastává moment, když začnou zakazovat propagaci fašismu, tak v předloženém zákoně bude také zákaz propagace komunismu.“
Zní to velmi krkolomně a ještě spíše konspiračně, ale komunisté to zřejmě vnímají přesně tímto způsobem, a proto se i ve zmiňovaném inzerátu vymezují současně proti antikomunistickým útokům i fašizaci společnosti. Odmítají rovnou oboje a tím se snaží bojovat za uchování své existence.
Ještě hůře potom vyznívá zbytek článku. Prizmatem toho totiž Blaško nahlíží i na nedávné vyvěšování fotografií Milady Horákové s nápisem „zavražděna komunisty“ na různé veřejné instituce: „Podívejme se, kde všude vyvěsili fotografii Horákové na svou budovu. Ukazuje se totiž, kdo tyto instituce ovládá, kdo na ně má tak zásadní vliv, že může dovolit i na školy zavěsit její portrét! Jednotná grafika pak ukazuje na ideologické centrum řízení celé této akce, ale i jiných.“
Tohle úplně nezní jako slovník obnovitelů demokratických hodnot a sjednotitelů společnosti. A Blaško tímto stylem dále pokračuje: „Každá vyvěšená fotografie Horákové prozrazuje pozici těchto pro nás nepřátelských skupin, které mají za úkol v tomto procesu mimo jiné vytvořit podmínky tak, aby spolu s fašismem byli zakázaní komunisti v jakékoli formě. Řada lidí, kteří to možná myslí i dobře, se tak stává nástrojem zájmu neoliberálních sil v těchto procesech a chovají se jako fašistické.“
Vypadá to, že komunisté si o sobě skutečně myslí, že jsou demokraty, a naopak ty, kteří vyvěšovali zmíněný plakát, si troufají nazývat „neofašisty“, jak napovídá i název uvedeného článku. Je to drzé a nehorázné už jen z toho důvodu, že dnešní komunisté přeci jen mají s těmi, kdo popravili Miladu Horákovou, společný stejný prapor a ideologii, pod které si sami a dobrovolně rozhodli stoupnout. Kdežto ti, kteří vyvěsili plakát Horákové, nemají s fašisty či neofašisty společného nic.
