Česká republika vplouvá do nelehkých časů, které budou spojené s nemalými a dost možná vleklými ekonomickými problémy. Někteří komunisté se z toho ale, zdá se, bezmála radují zřejmě ve jménu hesla „čím hůře, tím lépe“. Také mají hned po ruce různé obvyklé podezřelé, které se současným stavem a neveselými vyhlídkými okamžitě a zcela automaticky spojují, a přetřásají jejich podíl na tom špatném, co se u nás po listopadu 1989 podle jejich mínění událo. V první řadě je to především kapitalismus, který nás údajně i nadále zbídačuje. Jedna jistota ovšem existuje: komunisté stále stojí za pracujícím lidem.
Pokud jsou komunisté v něčem dobří, je to schopnost využít jakoukoli společenskou krizi a potíže ve svůj prospěch a k realizaci svých vlastních cílů a záměrů. V tom jsou mistry nad mistry a stěží v tom mají konkurenci. Krásně to ve svém článku v Haló novinách s názvem Kecy o šťastné budoucnosti skončily! předvádí předseda Plzeňského krajského výboru KSČM Miroslav Kavij.
„Tatam jsou ujištění a omílání politiků, která zaznívala v době oslav 100. výročí vzniku našeho samostatného státu. Honosné kecy o tom, kterak se naši občané mají nejlépe v celé stoleté historii republiky. Uměle vyvolaná krize v podobě zákeřné »netopýří« koronavirové pandemie vše mění,“ píše komunistický funkcionář.
Zřejmě tím chce říct, že konečně vychází najevo nepříjemná pravda o tom, že se občané ve skutečnosti v polistopadovém období vůbec neměli tak dobře, jak politici tvrdili, a že zkrátka ve stoleté historii republiky byly doby, kdy se měli lépe. Těžko říct, co to má společného se současnou nákazou koronavirem a se špatnou ekomickou situaci, která s tím souvisí.
Šéf plzeňského KV KSČM samozřemě ví, kdo z nastalé krize bude mít prospěch. Není to podle něj nikdo jiný než globální kapitál: „K potěšení představitelů globálního finančního kapitálu roste zadlužení občanů a především státní dluh, kdy ke změně nedojde ani v nejbližších letech. Po obřím schodku státních financí v letošním roce plánuje současná vláda navýšení zadlužení země v dalších letech přibližně o další bilion Kč.“
Otroci ve vlastní zemi
U slovního spojení „globální finanční kapitál“ je vždycky dobré se zarazit a zamyslet se nad tím, co se pod ním vlastně skrývá. Lidé, kteří mají své peníze uložené v bankách? Zástupy občanů, kteří mají důchodové připojištění, stavební spoření, podílové fondy a tak dále a tak podobně? Jejich prostředky jsou přece taky kapitál.
Nebo se tím globálním finančním kapitálem myslí něco jiného a co tedy? Peníze lidí, kteří si spoří na důchod třeba v Kanadě? A kdo jsou jeho představitelé? Ředitelé finančních institucí? A proč se vlastně radují? Není to tak, že úroky z těchto dluhů jsou dnes velmi malé, protože úrokové sazby obecně jsou velmi nízké, někdy dokonce záporné?
Hlavní sdělení Miroslava Kavije ale spočívá v něčem jiném, a to už opravdu s koronavirem a s ekomickými dopady přijatých opatřeních nemá vůbec co dělat: „Představy o spokojené budoucnosti pro mnohé občany skončily před třiceti roky. S návratem kapitalismu, rozkradením a rozprodáním majetku státu, se vznikem společnosti, kde pravidla určuje mafie a nastupující finanční oligarchové,“ zdůrazňuje Kavij.
A pokračuje: „Další zbídačení našeho státu nastalo se vstupem do EU. Roční stamiliardové částky odtékající na dividendách z ČR nadnárodním společnostem jsou toho dokladem. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi, ve které nám po odeznění současné krize nezbude již vůbec nic. Stále je ještě čas na vystoupení ČR z EU. Zamezit tak napodobení řeckého scénáře, znamenajícího dokončení výprodeje republiky a další zbídačování sociálně nejslabších vrstev společnosti.“
Jeden z největších polistopadových úspěchů
Podobné názory ukazují, jak špatně na tom komunistická strana je, když se její představitel nezmůže na nic jiného než na nadávání na globální finanční kapitál, kapitalismus, nadnárodní společnosti, finanční oligarchy (proč tedy KSČM podporuje vládu jednoho z nich?) a Evropskou unii.
V čem by nám asi pomohlo vystoupení z Evropské unie? Naopak ta nám dneska pomáhá s průšvihem, do kterého jsme se dostali, a dodá nám například ventilátory. A co se týče odtékajících dividend, například u bank můžeme být rádi, že byly zprivatizovány, protože, než se tak stalo, dopláceli jsme na to špatnými a nesplácenými úvěry. A to, že se podařilo zprivatizovat Škodu Auto Volkswagenu, byl jeden z největších polistopadových úspěchů. Ne že by Kavij neměl v ničem pravdu, ale to, jak jednoznačně to staví a hlavně při jaké příležitosti, je krajně účelové a manipulativní.
Také Helena Kočová si v Haló novinách ve svém článku stěžuje na to, že „čisté zisky z velké části továren u nás nezůstávají, ale odcházejí za hranice. Jediné, co zde zůstává, jsou zaměstnanci se svými platy. Tedy pracující.“ A v tom je podle ní problém. Už si ale neklade otázku, proč tomu tak je a jak přesně se to přihodilo.
V některých případech to přitom není vůbec špatně a v jiných si za to zase můžeme sami. Navíc mnoho společností u nás platí daň z příjmu právnických osob (například Škoda Auto za loňských rok více než 3,6 miliardy korun a rovněž největší banky zde odvádějí nemalé částky na daních), takže není pravda, že by zde zůstávali jen zaměstanci se svými platy.
Jenže to, co Kočovou zajímá, jsou právě zaměstnanci a jejich práce: „Práce jako základní zdroj obživy i rozvoje člověka je nosným mottem i pro komunisty, kteří v historii vždy stáli za pracujícím lidem. To, co ještě před měsíci znělo jako zastaralé klišé, by se nyní mělo stát opět realitou. Pracovní trh se změní stejně jako ekosystém, ale může fungovat. Třeba tak, jako fungoval dříve. Chceme vrátit českou potravinovou soběstačnost a naše doma vypěstované potraviny. Co vrátit i pracovní soběstačnost a doma vyrobené hodnoty?“
Moc hezká otázka na závěr. Bylo by to nakonec pěkné, jen kdyby to nebylo jen populistické lákání voličů na vějičku soběstačnosti. Ve skutečnosti jsou to jen prázdné řeči bez konkrétního obsahu a bez znalosti věci a vědomí toho, že vyrábět „hodnoty doma“ se sice snadno řekne, ale hůře provede. Například v takové Poldi Kladno by mohli vyprávět. A jak by asi dopadla Škoda Auto, kdyby zůstala v českých rukou?
