S tou ústavností a legalitou komunistického převratu to nebylo tak slavné, jak komunisté tvrdili. Byla to kombinace využití pravidel a hrubého nátlaku. Už sám přístup byl vadný a nedemokratický.
V dopise předsednictva ÚV KSČ 24. února 1948 se píše: „Události poslední doby nezvratně prokázaly, že tyto tři strany přestaly zastupovat zájmy pracujícího lidu měst a venkově, že jejich vedení se zpronevěřila základním myšlenkám lidové demokracie a Národní fronty, byly vyjádřeny v košickém i budovatelském vládním programu, a že zaujala postoj podvratné oposice…“
Za normálních okolností by se konaly nové volby, ale těch se bolševici mohli obávat. Okolnosti nebyly normální, a tak si mohla KSČ vypomoci všemi možnými prostředky.
Pracovníci tiskárny Orbis odmítli 24. února vytisknout Svobodné noviny. Ústřední podniková rada ministerstva dopravy dala pokyn všem pražským nádražím, aby neexpedovala „reakční“ tisk. Takže se ke čtenářům nedostalo 478 tisíc výtisků Svobodného slova a 90 tisíc výtisků Svobodného zítřka. (Stejně už zítřek neměl být svobodný, tak co.) Odpoledne byla tiskárna Melantrich převzata akčním výborem.
Demokraté se moc nevyznamenali a třeba Prokop Drtina téhož dne 24. února ještě stačil na posledním svobodném jednání ústředního výboru národně socialistické strany říci, že „nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR“. Jistota určitě, ale tak to Drtina asi nemyslel.
Ve dvanáct hodin začala hodinová generální stávka a stávkovalo 2,5 milionu lidí. Pokud tehdy někdo náhodou nestávkoval, mohl se těšit. „Při generální stávce 24. února 1948 se našlo na střední Moravě jen několik jednotlivců a malých skupinek, kteří stávkokazectvím dokazovali svou zaostalost,“ uvádí Přehled dějin KSČ v Severomoravském kraji (1981). I tak ale splnil důl Fierlinger ve Vinařících u Kladna předepsaný těžební plán na únor, a to jako první z kladenských velkodolů.
Byl to perný den a o média bylo postaráno. Byli zatčeni funkcionáři národně socialistické strany, protože odmítli vytvoření akčního výboru. V lidové straně akční výbor vznikl a převzal kontrolu nad deníkem Lidová demokracie. V redakci Lidových novin v Praze byl komunisty sesazen šéfredaktor Ferdinand Peroutka a funkci po
něm převzal komunistický spisovatel Jan Drda.
Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a Lidový dům. Strana se pak rozhodla k účasti v nové Gottwaldově vládě.
Parlament už do ničeho nemohl zasáhnout, protože plenární schůze svolaná na 24. února byla bez odporu demokratických stran na návrh komunistů zrušena. Parlament se sešel až 10. března, kdy už to bylo jedno. Na jeho půdě byl stejně akční výbor, který by si to ohlídal, takže všechno mohlo skončit jako v Rusku, kde za revoluce Dumu prostě navždy rozpustili.
Výstižně charakter převratu popisuje v dubnu 1948 zahraniční výbor Kongresu USA: „Dokonalý státní převrat spočívá v uchopení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco jiné ochromí, a zmobilizuje část lidu na svou podporu, zatímco druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nikdy nebyl úplněji a úspěšněji rozřešen, jako v únoru 1948 v Československu. Hlavní úlohy byly sehrány ministerstvem vnitra, národní obrany a ministerstvem informací spolu s komunistickým vedením dělnických odborů. Nikdy od doby Machiavelliho většina nebyla vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potenciální síly opozice dokonaleji zneškodněny. Nikdy nebylo docíleno dokonalejší souhry všech sil, jichž mohla přijít menšina. Policie a dělnické odbory pracovaly jako písty parního stroje, zatímco Národní fronta a parlamentní systém fungovaly jako páky, jimiž opozice byla vytlačena z cesty a jimiž zbytky nekomunistických stran byly zpět přitaženy do obnovené vlády.“
To všechno se dalo čekat, ale demokraté byli komunisty fascinováni jako kobrou a nakonec se nechali pohltit.