„Zavražděna komunisty.“ Tato dvě slova stojí na plachtě u fotografie doktorky Milady Horákové, kterou vyvěšují některé veřejné instituce a další místa u příležitosti sedmdesáti let od oné události: od komunistické justiční vraždy jedné statečné ženy (a samozřejmě mnoha dalších lidí). Letošní výročí bude sice jistě velkolepě připomínáno, vzhledem ke společenské situaci v České republice bude ovšem přece jen trochu jiné. Jak ostatně dokázala i Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, která plachtu, na rozdíl například od Právnické fakulty UK nebo od budovy Karolina, nevyvěsí.
Rozhodnutí Filozofické fakulty, o němž informoval server iRozhlas.cz, není tak docela nepřekvapivé. Jeden z organizátorů vzpomínkové akce v rozhovoru vysvětlil, že se nápis na plachtě zástupcům fakulty nelíbil a že šlo o „bázeň z Filozofické fakulty“.
Děkan FF UK Michal Pullmann se ostatně dlouhodobě zabývá relativizací zločinnosti tohoto režimu zejména za normalizace. Už v roce 2011 pro Deník například uvedl, že v 70. letech došlo k „souznění obyvatelstva s režimem“ a že lidé ten „svět přijali za svůj“. Možná to tak měli rodiče pana Pullmanna v době, kdy se narodil, těžko říct, rodina autorky tohoto textu ale zločinný režim, který vraždil, okrádal a zavíral lidi do vězení v jejich vlastní zemi, ten odporný svět normalizace, rozhodně „za svůj“ nepřijala nikdy.
Vizuál, který (ne)vyvěšují veřejné instituce.
Problém je, že takhle zrelativizovat (a vydávat to za vědu) je možné všechno, nakonec se díky tomu ještě stanete děkanem, a pak se logicky nepřipojíte k jasnému a pravdivému sdělení, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty, ač skutečně byla. Musíte prostě vydat prohlášení, v němž odcitujete zákony České republiky a sdělíte, že připravujete dva texty, které představí život a odkaz Horákové. A co ty texty změní na jasném a nezměnitelném faktu, že ti, kdo poslali doktorku Horákovou na smrt, byli zločinci a vrazi? Nic. Jen by na těch našich vědcích nejspíš ulpěl černobílý, primitivní antikomunismus.
Primitivní antikomunismus a dojaté vzpomínání ale budou v příštích dnech předstírat i jiní lidé. V první řadě bude samozřejmě předseda vlády Andrej Babiš, někdejší spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti, který, jak říká pan Pullmann, režim rozhodně přijal za svůj a byla to opravdová, fungující symbióza. Beze studu ale bude klást věnce a spolu s ním jeho další straničtí kolegové, tedy zaměstnanci estébáka, kteří všichni sedí ve vládě podporované KSČM. Tou stranou, která přímo navazuje na tradice zlodějů a vrahů minulého režimu. Tedy i těch, kteří zavraždili Miladu Horákovou.
Sedmdesát let po smrti Milady Horákové máme v Česku na vysokých postech na jedné straně spolupracovníky zločinného režimu, ba přímo jeho podporovatele, a na druhé straně zase zástup relativizátorů, kteří nejsou schopni jasně říci: Horákovou zavraždili komunisté. Jenže zavraždili. A my ostatní na to v žádném případě nezapomeneme.
