Redaktor Haló novin Roman Blaško (druhý zprava) s Vojtěchem Filipem, Petrem Šimůnkem, Martou Semelovou, Stanislavem Grospičem, Václavem Ortem, Milanem Krajčou a Arnoldem Gregou FOTO: KSČM
FOTO: KSČM
Haló noviny tento týden oslavily třicet let od svého vzniku. Jde svým způsobem o pozoruhodný fenomén, proto stojí za to se mu při této příležitosti věnovat trochu podrobněji a zastavit se nad některými jeho zvláštnostmi. Nakonec žádné politické uskupení v České republice kromě Komunistické strany Čech a Moravy dnes nemá své noviny, které by vycházely každý den a které by se k ní otevřeně hlásily. Byť například hnutí ANO Andreje Babiše má svůj stranický tisk ve skutečnosti také.
Haló noviny jsou zajímavé i tím, že představují úplně jiný svět, než na jaký jsme dnes zvyklý. Odlišují se jazykem, ale především způsobem uvažování a tím, jak se vymezují vůči okolnímu světu. Je jim vlastní značná zahleděnost do sebe a vytváření svého druhu paralelního vesmíru, který s tím našim nemá mnoho společného. Je to vidět i na tom, jak si v tomto listu připomněli třicáté výročí svého založení.
Redaktor Haló novin a kandidát za KSČM na všech možných úrovních od senátu přes Evropský parlament až po poslaneckou sněmovnu Roman Blaško zde k jejich třicátému výročí napsal: „Jestli je zrovna dnes něco pro naše komunistické a levicové hnutí zásadní, tak je důležité mít nezávislý alternativní informační prostor. Ten v současnosti představují Haló noviny. Určitě bychom našli něco, co bychom mohli vylepšit a podobně, ale v podmínkách, v jakých Haló noviny pracují, jsou nesrovnatelné s ostatními deníky, závislými na zahraničních investorech a majícími 180 až 360 zaměstnanců, placených určitě na jiné úrovni,“ zdůrazňuje Blaško.
Ten posléze pokračuje v líčení toho, jak unikátní tento plátek je: „Je nutno si uvědomit, že Haló noviny jsou totiž jediný levicový deník nejen u nás v České republice, ve střední, ale možná i v celé Evropě. Jsou zcela nezávislé, nemají žádného zahraničního investora na rozdíl od jiných. Je zde konkurence masových česko-zahraničních sdělovacích prostředků, které jsou ze všech stran živeny antikomunismem a předsudky vůči našim předkům, naší minulosti i tomu, co vybudovali. Prostě na růžích Haló noviny ustláno nemají a myslím, že ani do budoucna mít nebudou.“
Spaní na růžích s ostrými trny
Jednak bylo by zajímavé zjistit, jako to Blaško myslí se zahraničními investory ostatních českých deníků. Když se podíváme na české deníky, tak jsou dnes už všechny v rukou českých majitelů: je to případ Mladé fronty DNES, Lidových novin, Hospodářských novin, Práva, Deníku nebo i Blesku, takže o závislosti na zahraničních investorech nemůže být řeč.
Z řádek, které Blaško píše, ale především čiší představa jakési výlučnosti, která je umocněná tím, že Haló noviny jsou podle něj určitým ostrůvkem uprostřed nepřátelského území. Redaktoři tohoto listu mu však hrdinně vzdorují a hájí svůj levicový prapor jako jediný deník v celé Evropě. To je panečku něco. To už stojí za trochu toho spaní na růžích s ostrými trny a za všechny ty antikomunistické ústrky.
Druhá věc je, jak je to s tou naprostou nezávislostí Haló noviny, kterou Roman Blaško rovněž vyzdvihuje. Zdá se, že redaktor komunistických novin a politik Blaško závislost pojímá jako závislost na zahraničních investorech. Opomíjí však to, že i deník, ve kterém on sám pracuje, je samozřejmě také na někom závislý.
Stačí si přitom přečíst rozhovor, který Blaško rovněž pořídil u příležitosti třicátého výročí vzniku Haló novin s někdejším šéfredaktorem listu v letech 2001-2002 Jaroslavem Lemákem. Ten zde mimo jiné popisuje jeden dramtický okamžik, který v deníku zažil.
„Snad nejhůře mi bylo, už si nevybavuji přesný rok, kdy jsem na zasedání ÚV KSČM musel přesvědčovat přítomné, že vydávat Haló noviny jako čtrnáctideník, či je úplně zrušit, je krok a hodně dlouhý krok zpátky, k ještě rychlejšímu odcizení členské základny. Haló noviny každé ráno připomínaly, že organizace stále žije, mohly veřejnost pohotově informovat, co se děje, ale i ji organizovat, když to bylo zapotřebí, třeba ji pozvat na demonstraci. Nakonec se potřebná vůle i peníze našly,“ vzpomíná Lemák.
Závilost na Ústředním výboru KSČM
Tohle snad není závislost? Stačilo, aby se na zasedání Ústředního výboru KSČM potřebná vůle nenašla, a bylo by po novinách. Blaško to ale asi jako závislost nevnímá, protože soudruzi z ÚV KSČM jsou soudruzi z ÚV KSČM, kdežto zahraniční investoři jsou slovy premiéra Andreje Babiše prostě cizáci.
Až na to, že v oblasti médií tady těch zahraničních investorů moc nezůstalo, což je nakonec velká škoda. Protože lepší německý majitel, kterému jde primárně o zisk, než český oligarcha, kterému jde v první řadě o prosazování svých zájmů a využívá k tomu média.
To ale samozřejmě není případ komunistických Haló novin, těm jde o něco úplně jiného. V souvislosti se zmíněným výročím to shrnul jejich šéfredaktor, předseda představenstva a generální ředitel a. s. Futura v jedné osobě Petr Kojzar.
„Nepřestaneme usilovat o spravedlivější svět a o vizi světa, která je neslučitelná s postoji pražské kavárny a rádoby demokratů, co považují za demokratické jen to, co koresponduje s jejich názorem. Budeme bojovat proti válkám, nespravedlnostem a asociálnímu světu. Jsem si jistý, že Haló noviny budou takové dalších třicet let. I díky všem věrným čtenářům,“ napsal Kojzar.
Tak hlavně že komunisté z Haló novin jsou skutečnými demokraty, kteří s postoji pražské kavárny (Co to vlastně je? A není těch pražských kaváren přeci jen trochu více než jen jedna jediná?) sice třeba nesouhlasí, ale až do roztrhání těla budou hájit právo kavárníků hlásat jejich názory. Takoví jsou to demokraté. A že se v tom komunisté v minulosti právě neosvědčili? Inu, chybička se vloudila, ale teď už to s tou demokracií myslí opravdu vážně. A že se stále jezdí učit do Ruska a Číny? No, jezdí.
