To je otázka, která je diskutována od roku 1989. Existují hodní či slušní komunisté? Sami členové KSČM by jimi snad i být chtěli. Jenomže to neumí. I takový mudrlant, jako byl Miloslav Ransdorf,  v sobě měl hluboce zakořeněnou nenávist ke všemu demokratickému a ekonomicky tržnímu. Žonglovali s těmi termíny, ba dokonce tu a tam uráželi své oběti povykováním o svobodě. Ale ve skutečnosti zůstali vnitřně zcela na pozicích brežněvovského imperiálně totalitního myšlení.

Nicméně kdekdo se zaklíná tím, že on sám slušného a hodného komunistu zná, či spíše znával v dobách normalizace. Dílem je to zaviněno relativní pamětí, která uchovává to hezčí a mysl to hnusné vytěsňuje. A tak pořád slýcháváme o komunistech, kteří nikomu neublížili. Ale je to lež!

Už řadu let se takovým hodným komunistou chce na veřejnosti stát Jiří Dolejš. Kdysi mladý kádr s neměnným účesem typu mulet Jardy Jágra. Srozumitelně hovořící, na oko znalý ekonomiky, tu a tem se jemně vymezující proti stalinským názorům a projevům některých svých spolustraníků. 

Nyní vystoupil proti Martě Semelové, jednomu z nejodpudivějších tvorů v rudé partaji a v parlamentu. Tato žena, povoláním učitelka, se netají adorací Gottwalda a Stalina, veřejně lže, až se jí od huby práší a je schona do očí říci, že Milada Horáková se přiznala, takže se nejedná o justiční vraždu.

Jiří Dolejš se ohradil. Výroky Semelové a také místopředsedy KSČM Šimůnka jsou podle něj nesoudné a připomínají praxi z „nejtemnějších stalinských časů“. A Dolejš samozřejmě hned také připomene, že dnešní komunistická partaj takové věci deklarativně odmítá. Krásné. Je to hodný a slušný člověk, chtělo by se říct. A jako mladý komunista před rokem 89 jistě nikomu neublížil.

Ale já tvrdím, že ublížil. Každý komunista ubližoval. Starý, mladý, oportunista i fanatik, RSDr. i dělník. Problém je v tom, že si to ani neuvědomovali. A tak nelzte zapomínat na to, co mimo jiné „bytí“ u komunistů znamenalo.

On totiž vždy byl účastníkem nějakého toho „nevinného“ partajního projednávání ve výborech i na nejnižší úrovni. Tu se genossen a genossin vyjadřovali k tomu, zda nějaký vědec může vycestovat do kapitalistické ciziny. Nemůže, protože co kdyby utekl. Nebo řešili, zda nějaký středoškolák na blbě placené pozici může při zaměstnání studovat. Ne, nelze, protože celá jeho rodina jsou reakční živly. A také, zda se podnik postaví za svého zaměstnance, který jaksi uklouzl a má na triku v podstatě nevinný trestný čin. Ani náhodou, protože i když je v ROH, má dlouhé vlasy a hraje s nějakou kapelou prý feťáků. A tak dále, a tak pořád.

Ale jinak takoví prostí komunisté byli hodní. Tu pomohli tak, jinde onak. Co na tom, že pomáhali ve věcech, které by vůbec v normálním demokratickém systému nenastaly či byly lehce a okamžitě řešitelné. A také tedy zvedali ty poctivé a hodné ruce při kdejakém hlasování, jehož výsledkem pak byly zničené životy.

Takže i Dolejšové ubližovali. Mnohým a mnohdy. Aniž by to kdy pochopili. Už jen tím, že z titulu členství v organizaci gaunerů tyto poslouchali a ve své snad prostotě, nebo také ignorantství a necitelnosti jednali podle jejich přání a receptů. Tudíž slušní být nemohli. A takových neslušných, přesvědčených členů komunistické partaje byly mraky. Dnes se diví, že jsou řazeni do jedné party s prokázanými zločinci. Inu, kdo s ďáblem sedává u jednoho stolu, sám páchne sírou. Říkával dědeček.