HISTORIE / Bohumil Laušman byl výraznou tváří poválečné sociální demokracie. Po roce 1945 zastával důležitou funkci ministra průmyslu. O tři roky později se však jeho politická pozice velmi rychle zhroutila. Uchýlil se do exilu, jenže Státní bezpečnost StB (StB) ho vypátrala a unesla zpět do Československa.

Byl poslancem, ministrem, předsedou sociální demokracie, nakonec zemřel za ne zcela vyjasněných okolností. Bohumil Laušman se po roce 1945 ocitl ve víru vysoké politiky, kde však pobyl jen krátce. Na podzim 1947 převzal vedení sociální demokracie po Zdeňku Fierlingerovi, prokomunistickém agentovi, který se už v roce 1941 sám nabízel Sovětům.

Za Fierlingera proti Laušmanovi

Taková personální rošáda se ovšem vůbec nezamlouvala komunistům, kteří dělali vše pro to, aby se Fierlinger na post předsedy zase vrátil. Budoucí hrobník sociální demokracie byl podle nich jako jediný spolehlivou zárukou spolupráce obou těchto stran. Naopak pod Laušmanem by se sociální demokraté mohli spojit s demokratickým blokem a komunisty na politické scéně izolovat. Mocenský zvrat v únoru 1948 přinesl i nové pořádky v sociální demokracii. Nerozhodný Laušman byl odstaven a stranické otěže znovu převzal zrádný Fierlinger.

Nicméně Laušman za to, že vyklidil pozice, se dostal do vlády, kdy byl jedním z náměstků. Později se stal ředitelem Slovenských elektráren v Bratislavě. Zatím nepřemýšlel o emigraci, nicméně po pohlcení sociální demokracie komunistickou stranou a politických procesech s komunistickými oponenty, se začala smyčka kolem něho utahovat. Poté, co byl zatčen jeho zeť Jaromír Nechanský a v roce 1950 popraven, emigroval do Jugoslávie. Později se uchýlil do Rakouska. Byl tam sám a bez rodiny. Začal osobně strádat a hodně pil. Komunisté jej považovali za bezpečnostní riziko, protože měl poměrně rozsáhlé kontakty a patřil k „pravicovým“ sociálním demokratům, s nimiž se v 50. letech konaly politické procesy.

Únos z Rakouska

Odhodlali se tak k riskantní akci – únosu Laušmana z Rakouska. Akci plánovali dlouho, nakonec byla schválená ministrem vnitra Rudolfem Barákem v roce 1953. Na Laušmana nasadili komunisté spolehlivého agenta, který se dokázal vetřít do jeho přízně a využil toho, že byl v exilu osamělý, citově zranitelný a psychicky strádal. Dokázal si získat jeho důvěru.

Těsně před Vánoci měla nevratně sklapnout past. Dne 16. prosince 1953 agenti StB navštívili bývalého čelného sociálnědemokratického předáka pod záminkou důležitého politického jednání. V nestřežený okamžik mu do alkoholického nápoje nasypali omamnou látku. Laušman vypil skleničku a následně omdlel. Další agenti pak naložili Laušmana do připraveného auta a odvezli do sovětské zóny Rakouska, kde byly agentům zapůjčeny další vozy. Odtud se vydali příslušníci StB na cestu do Prahy. Rakouské úřady nic nevěděly, nebo lépe řečeno netušily. Pokud by zasáhly včas, mohlo to skončit pro Československo a komunisty mezinárodní blamáží. Pro Laušmana bylo probuzení šokem, nemohl věřit, co se stalo, nicméně na něho čekaly prakticky ihned výslechy. Ocitl se náhle pod velkým tlakem.

V usnesení politbyra ÚV KSČ z prosince 1955 se můžeme dočíst, že se schvaluje nástin žaloby proti Laušmanovi pro trestný čin velezrady a vyzvědačství, přičemž bude „zdůrazněno, že se po květnu 1945 i po únoru 1948 hlásil k lidově demokratickému zřízení, že předstíral svůj levicový charakter, aby více vynikla jeho zrada a bezcharakternost.“ V žalobě generálního prokurátora je v rozporu se skutečností uvedeno, že byl v roce 1953 na území Rakouska zatčen. Laušman byl unesen v době, kdy probíhaly politické procesy s významnými sociálními demokraty, on sám měl stanout v čele jednoho monstrprocesu.

Vězněm totalitního režimu

Nicméně komunisté přišli s „velkorysou“ nabídkou: Laušman měl veřejně na tiskové konferenci pohanit vůdčí představitele československého exilu. Potom by byla na stole i možnost jeho propuštění na svobodu. Byla to ale ze strany komunistů pouze zástěrka. Laušman skutečně na tiskové konferenci v květnu 1954 nebývale ostře zaútočil proti svým někdejším kolegům z vlády, jenomže žádné milosti se nedočkal. Ještě předtím, v březnu, pod nátlakem doznal, že „…jsem za hranicemi pomáhal připravovat novou válku, a proto jsem v ČSR svou illegální prací pomáhal organisovat nepřátelské a protistátní živly.“

Laušman se už nikdy nepodíval na svobodu. V roce 1957 byl odsouzen k 17 letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Bývalý vrcholný politik se změnil k nepoznání, výrazně zhubl a začal psychicky strádat, držel několikrát i hladovku. Dožadoval se znovuotevření svého případu, kontaktů s vysokými funkcionáři ministerstva vnitra a dalšími, nicméně všechny snahy vyzněly do ztracena, komunisté dokonali svou politickou mstu, jak to dělali i v ostatních případech. Jen zde připomeňme případ bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, kterého komunisté osobně nesnášeli, a jenž byl po neúspěšném pokusu o sebevraždu (skok z okna) těsně po únorových událostech odsouzen v prosinci 1953 k 15 letům vězení.

Tragická dohra

Politický proces Laušmana definitivně zlomil. Trest si odpykával v ruzyňské věznici, kde také v roce 1963 za záhadných okolností umírá. Podle některých zdrojů na něm StB zkoušela drogu, jejíž požití však Laušmanovo srdce nevydrželo. Podle dalších zpráv mu měla být dána otrávená cigareta. Je možné, že se ho chtěli komunisté jednou provždy zbavit, což by ve světle informací a činů, které víme dnes, asi nikoho nepřekvapilo. S jistotou ale nevíme, co stálo za smrtí muže, který se komunistům znelíbil. Laušman představuje tragickou postavu poválečných politických dějin. O jeho osudech vydal zdařilou knihu historik Pavel Horák s názvem Bohumil Laušman – politický životopis.