Předsedkyně komunistů Kateřina Konečná FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
GLOSA / Žhář burcuje k prevenci požárů. Kateřina Konečná spustila nářek nad osudem vlasti. Ze strany komunistů tu najednou zaznívá dojemná starost o „pojistky“, „suverenitu“ a „národní majetek“. Až by se skoro zdálo, že to nemluví šéfka strany, která kdysi považovala stát za něco mezi kořistí a experimentálním hřištěm.
„Jen přemýšlím, jak moc musí člověk svou zemi nenávidět, když jí chce sebrat pojistku v podobě práva veta, vyměnit korunu za euro, dát moc nad zemí Ursule Leyenové a majetek Lichtenštejnům…“ povzdechla si na sociálních sítích rudá náčelnice.
Konečná se evidentně pohoršuje nad tím, že Petr Pavel údajně chce vzít Česku právo veta, zavést euro a „odevzdat moc“ Ursule von der Leyenové. V jejím podání to zní, jako by se republika měla zítra ráno probudit jako bezprávná kolonie s vlajkou EU místo okenních záclon. Jenže tenhle horor má drobnou trhlinu v ději. Přichází z úst představitelky ideologie, která kdysi odevzdala úplně všechno. A ještě u toho tleskala.
Ano, byli to právě komunisti, kdo zemi připoutal k Moskvě tak pevně, že by se i dnešní eurooptimisté mohli učit. Ti samí komunisté, kteří rozdávali uran „zadarmo“ Sovětskému svazu, jako by šlo o přebytky zavařenin. Ti samí, kteří místo debat o vetu rovnou všechno rušili, a místo diskuse o měně řešili, kdo půjde sedět. Nebo hůř, kdo půjde na šibenici. Suverenita tehdy znamenala jediné. Poslušnost.
A teď? Najednou se z někdejších správců totality stávají křehcí obránci demokracie, kteří se třesou o každý kousek státní pravomoci. Je to fascinující obrat, jako kdyby se vlk rozplakal nad právy ovcí, které předtím povečeřel.
Argument o „majetku Lichtenštejnů“ pak působí už jen jako poslední zoufalý pokus nahodit vlastenecký kabát, který komunistům nikdy pořádně neseděl. Když se totiž rozdávalo (rozuměj rozkrádalo) skutečné bohatství země, které nahospodařily generace předků, nebyli u toho žádní aristokraté z Lichtenštejnska, jen soudruzi s razítky a plánem na pět let dopředu.
Celá tahle tiráda tak nakonec neříká nic o Petru Pavlovi ani Evropské unii. Říká jen to, že paměť je v politice krátká. A že i ti, kdo kdysi zemi bez mrknutí oka odevzdali cizí brutální despotické moci, dnes dokážou s vážnou tváří varovat před jejím „zrazením“.
Zarážející je to, kde komunistka Konečná bere to sebevědomí, že se historie dá přepsat tak snadno, jak se kdysi psaly stranické životopisy.