Místopředseda KSČM Stanislav Grospič znovu potvrdil, že se komunisté nemění. 25. únor 1948 považuje za konec pokusu o pravicový puč a začátek éry socialismu, kterou stále velebí. Takovou troufalost komunistům umožňuje současná atmosféra, kdy se podílejí na celostátní moci a mnohými je relativizována minulost.
Grospič se nedávno proslavil výrokem, že invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 neznamenala okupaci. 137 jejích obětí byly podle něj „vesměs oběti dopravních nehod“. Nešťastná prý byla hlavně proto, že diskreditovala myšlenku socialismu, jelikož „vedení tehdejší KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem danou situaci nezvládlo“.
O tomto představiteli tvrdého jádra KSČM se hovoří jako o jednom z možných nástupců předsedy Vojtěcha Filipa. Nyní Grospič sepsal úvahu k únorovému výročí do stranického deníku Haló noviny (25. 2. 2020). Znovu dává zapomenout, že jsou dnešní komunisté jiní než jejich předlistopadoví předchůdci. Jen přelakovali fazónu, zatímco vnitřek se liší jen v drobných detailech.
Puč se nekonal
„Dnes, 25. února, si připomínáme konec pokusu o puč pravicových stran ve vládě Národní fronty. (…) Tehdy prezident republiky Edvard Beneš v souhlase s Ústavou (…) podepsal demise revoltujících členů vlády, a umožnil tak rekonstrukci kabinetu Klementa Gottwalda,“ píše Grospič.
Skupina nekomunistických ministrů si podle něj vymyslela zástupný problém, jímž se stalo odvolání několika okresních velitelů SNB v Praze. „Cílem demise bylo ochromení práce vlády. Dokonce mělo dojít k jejímu pádu a jmenování úřednické vlády,“ pokračuje. „Pučisté“ však prý nesehnali nadpoloviční většinu ministrů a pohořeli.
„Puč se tedy nekonal. Špatně připravený pokus o rozbití Národní fronty pochopili i lidé v ulicích. (…) Také tam to pučisté prohráli,“ míní Grospič. „Dnes po sedmdesáti dvou letech se režimní ideologové pokoušejí obrátit pravdu naruby a z puče obviňují vedoucí sílu tehdejší vlády, tedy komunisty,“ dodává.
Pravda naruby
Pravdu naruby podává naopak Grospič, a to s dechberoucí neomaleností. Demokraticky smýšlející zástupci nekomunistických stran se začali obávat rostoucího vlivu komunistů v policii a Státní bezpečnosti, kam komunisté bez dohod a skrupulí dosazovali svoje lidi. Když si demokraté uvědomili hrozící nebezpečí, bylo už pozdě.
Demisi podali 20. února poté, co komunističtí členové vlády v čele s ministrem vnitra Noskem odmítali naplnit většinové usnesení vlády, aby se vyšetřila situace v resortech vnitra a spravedlnosti a byly pozastaveny personální změny. Tím začala vládní krize.
Prezident Beneš podle historiků naopak Ústavu porušil. Nakonec měl v rukou demise 14 ministrů z celkového počtu 26. Jelikož jich byla většina, měl vládu odvolat a jmenovat jinou nebo vypsat předčasné volby. To však neučinil a přistoupil na Gottwaldův diktát rekonstrukce vlády, kterou měli komunisté plně pod kontrolou.
Atmosféra teroru
Grospič přehlíží i skutečnost, že v té době panovala v zemi atmosféra teroru. Komunisté, kteří se připravovali na převzetí země od konce druhé světové války, uchvacovali moc nejen v bezpečnostních složkách a armádě. V rozporu s tehdejším právem zformovali Lidové milice, „ozbrojenou pěst dělnické třídy“.
Dne 25. února, kdy diktátor Klement Gottwald na Staroměstském náměstí vítězoslavně oznamoval, že Beneš všechny jeho návrhy přijal, bylo šest tisíc milicionářů vyzbrojených ministerstvem vnitra připraveno zasáhnout proti nepokojům.
To však nebyla jediná aktivita vedení KSČ, která neponechala nic náhodě a zneužívala stále zjitřené poválečné atmosféry. „Komunisté začali po celé zemi organizovat akční výbory, které začaly protiprávně vyhazovat nepohodlné lidi ze zaměstnání. Vznikaly ve všech státních úřadech, ve školách, v armádě, ministerstvech, různých společenských organizacích a dalších institucích,“ připomíná historik Petr Blažek.
Krátce po převratu došlo k zatýkání politických oponentů a nekomunistických poslanců. Řada dalších už tehdy v obavách emigrovala do zahraničí. Násilné převzetí moci umožňovala komunistům kolaborace silných prokomunistických křídel v ostatních stranách, zejména v sociální demokracii.
Vylhaná propaganda
Pokud dnes Grospič tvrdí, že vše proběhlo zákonnou cestou, pokračuje jen ve vylhané komunistické propagandě. Únor 1948 byl jednou z nejtragičtějších událostí v historii Československa. Na dlouhou dobu čtyřiceti let se země propadla do temna totality, což způsobilo její zaostávání za Západem.
Grospič ovšem i toto vidí jinak. „Únor se tedy stal začátkem éry zvané socialismus. Mnohé se v ní povedlo, ale byly i chyby, které dokázaly zpomalit či dokonce zastavit nemálo plánů. To později dokonce znamenalo ztrátu značné části důvěry v komunistickou stranu,“ připouští. Ale vzápětí už jen srší budovatelským optimismem:
„Hodnotíme-li však objektivně celou éru socialismu, musíme konstatovat, že nebýt jí, naše republika by se nikdy nestala jednou z nejprůmyslovějších zemí světa, státem s rozvinutým sociálním zabezpečením, které se polistopadový režim stále pokoušel nějak narušit, se zdravotnictvím, které nám dodnes může velká část světa závidět, nemohla by se chlubit bezplatným školstvím na všech úrovních, nízkým nájemným, rozvinutým zemědělstvím, které dokázalo zabezpečit z velké části výživu obyvatelstva…“
I to si podle místopředsedy KSČM připomínáme v době výročí únorových událostí. Dodnes nedá na minulý režim dopustit a stejně jako jeho soudruzi je přesvědčený, že byl lepší než ten současný. Nebýt těch chyb, které dokázaly zpomalit některé plány…
Zároveň si musíme připomenout, že Gottwaldovi pohrobci, reprezentovaní také Stanislavem Grospičem, dnes podpírají menšinovou vládu Andreje Babiše. A premiér, který považuje takto formovanou KSČM za demokratickou stranu, si jejich spolupráci velmi pochvaluje.
