V pátek 1. února ohlásil americký prezident dlouho očekávaný krok své země, odstoupení od smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního doletu (INF). Spojené státy tento úmysl ohlásily již na podzim minulého roku a obvinění Ruska z porušování této smlouvy se v americkém Kongresu objevují pravidelně již od roku 2014, kdy země poprvé v oficiální zprávě oznámila, že Rusové smlouvu porušují. Rusko reagovalo prohlášením, že smlouvu neporušuje, je připraveno jednat a pokud USA nerozmístí své rakety do Evropy, neučiní tak ani ono. To může působit jako vstřícný krok, ale při bližším pohledu to tak není.
Zaprvé totiž ruští politici již dlouho tvrdí, že rakety SM 3 používané v americkém systému obrany proti balistickým raketám jsou v rozporu s INF, protože se jedná o pozemní verzi nosiče odpalovaného z lodí. Jedno silo budoucího protiraketového systému AEGIS se staví v Polsku a po dvouletém zpoždění by tam od roku 2020 měly být i příslušné nosiče. Rusku stačí nadále tvrdit, že v jejich rozmístění spatřuje porušení smlouvy a své rakety může rozmístit bez okolků. Konec konců už v roce 2007 tvrdil velitel generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace Jurij Balujevski, že jeho země od smlouvy jednostranně ustoupí právě v reakci na protiraketovou obranu NATO.
Druhá potíž je v tom, že smlouva zapovídá rakety s doletem od 500 do 5500 km a Rusové nespecifikovali, co myslí tím, že je nebudou rozmísťovat v Evropě. Pokud by to znamenalo jen v jiných evropských zemích, pak pro ně není problém vybudovat základny na svém území klidně i východně od Moskvy a nosiče odpálené z nich by mohly ohrozit jakékoliv místo v Evropě.
Tanečky kolem INF jsou ukázkou rozpadu důvěry mezi dvěma supervelmocemi, ale v celku se nejedná o nijak nový a překvapivý vývoj. Rusku se už od počátku nelíbilo, že země jako Čína a Indie účastníky smlouvy nejsou a rakety tak mohou vyvíjet bez potíží. To byl další z důvodů pro jednostranné vystoupení, které Balujevski citoval už v roce 2007. Ministr obrany RF pak smlouvu v roce 2017 označil za relikt studené války. Ano, tím je, ale v tom nejlepším slova smyslu. V úvodu zprávy vypracované Congressional Research Service v lednu 2019 se naprosto správně píše, že samotné vyjednávání o smlouvě bylo výsledkem dvojkolejné strategie přijaté NATO. V reakci na rozmístěný sovětských nosičů jaderných zbraní členské země souhlasily s rozmístěním raket amerických a zároveň podpořily snahu USA vyjednat se SSSR jejich omezení.
Zrušení této smlouvy tedy není něčím, nad čím bychom měli jásat. Na druhou stranu to ale ani nepředstavuje bezprostřední tragédii. Návrat amerických raket do Evropy je nepravděpodobný, protože s ním mnohé země nebudou souhlasit. Rusko pak nosiče odporující ustanovením INF vyvíjelo už delší dobu. Od prvního oficiálního obvinění v roce 2014 sice naprosto popíralo, že by nějaký takový zbraňový systém ve vývoji vůbec byl, ale při jeho postupném zavádění v roce 2017 jeho existenci přiznalo. Nadále ale tvrdí, že raketa „nebyla vyvíjena ani testována pro dolet odporující smlouvě.“ To je ovšem kouzelná formulka, která nic neříká o tom, zda je nosič takového doletu schopen.
Vypadá to, že jsme zatím ve druhé fázi ruské maskírovky v krymském stylu. V první fázi popřeme, že by na Krymu byly uniformované ozbrojené složky, tzv. zelení mužíčci. Když už to nejde udržet, protože ne každý věří ruskému ministrovi zahraničí tak, jako náš prezident, přiznáme, že tam jsou a že jsou to možná i Rusové, ale jsou to dobrovolníci. Ve třetí fázi pak dostanou profesionální ruští vojáci vyznamenání od Putina za osvobození Krymu. Analogicky lze tedy očekávat, že Rusko po uplynutí stoosmdesátidenní lhůty pro vypršení platnosti smlouvy bombasticky oznámí úspěch ve vývoji „nové“ rakety s doletem někde mezi 500 a 5500 kilometry.
