Bývalý policista Jiří Komárek nebude potrestán za to, že nařkl policejního prezidenta Tomáše Tuhého z brutálního úniku informací. Krajský soud v Praze ho zprostil obžaloby, neboť prý jednal ve veřejném zájmu.
Podle soudu Komárek svým jednáním naplnil znaky žalovaného přečinu a porušil právo povinnosti mlčenlivosti a nestrannosti a tím porušil povinnosti, které měl jako policista. Soud také uvedl, že zasáhl do osobnostních práv policejního prezidenta. Podle soudu ale hrála nejdůležitější roli subjektivní stránka případu, protože expolicista sledoval jiný hlavní cíl, a to zvrátit reorganizaci policie, aby nedošlo k ohrožení vyšetřování.
Rozsudek je pozoruhodný zejména argumentací veřejným zájmem ve vztahu k subjektivní stránce přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Rozsudek vlastně říká, že pravomoc úřední osoby je možno zneužívat, pokud se tak děje ve veřejném zájmu. V daném případě tedy říká, že je možno někoho křivě obviňovat ze spáchání trestného činu a že takové křivé obviňování je omluvitelné veřejným zájmem.
Zneužití pravomoci úřední osoby se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, pokud vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, nebo překročí svou pravomoc, anebo nesplní svou povinnost.
Pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, spočívá v pohnutce pachatele. Veřejný zájem není jeho pojmovým znakem a z tohoto důvodu ani není možno zneužití pravomoci úřední osoby veřejným zájmem omlouvat.
Podstatné je, že policejnímu prezidentovi Tuhému byla způsobena závažná újma spočívající v jeho nařčení hraničícím s křivým obviněním, čehož si musel být Jiří Komárek alespoň vědom, a jednalo se u něj tudíž minimálně o nepřímý úmysl. Subjektivní stránka trestného činu tedy byla naplněna, jakož i jeho další znaky, což koneckonců konstatoval i soud.
Další otázkou, která se nabízí je, co bylo v daném případě oním veřejným zájmem. Veřejnost, ve smyslu lidské pospolitosti, nemá právní subjektivitu a není osobou, která by se mohla nějak chovat, něco hodnotit a mít nějaké preference nebo zájmy.
Zájem veřejnosti je pouze umělou konstrukcí, protože společnost nemá průměr, z něhož by bylo možno toto chování a přání dovodit. Veřejnost je souhrnem jednotlivců, kteří mají své zájmy, ale součet těchto zájmů není zájmem veřejným. Veřejný zájem je to, co by lidé preferovali, kdyby jednali racionálně a v dobré vůli.
Podle soudu bylo veřejným zájmem zabránit reformě policie. To je ale v rozporu se závěry parlamentní vyšetřovací komise i Generální inspekce bezpečnostních sborů, které na reformě policie nic podezřelého neshledaly. V daném případě je tedy alarmující, že závěry příslušných vyšetřovacích orgánů jsou v takovém hrubém kontrastu s údajnými preferencemi racionálních a dobrověrných lidí. Bude zajímavé vyčkat, zda písemné odůvodnění rozsudku tuto kontradikci vysvětlí.
Závěr soudu je však jednoznačný. Všichni občané musí být ještě více na pozoru před zneužíváním pravomocí úředních osob, a to například ve formě křivého obviňování z trestné činnosti, protože pokud se tak děje v zájmu, kterou soud označí bez dalšího jako veřejný, není takové zneužívání pravomocí trestné a občané ho budou muset snášet.
Občané tedy zákony dodržovat musí, policisté, pokud se zaštítí veřejným zájmem, který ale jako veřejný považuje pouze část represivních složek státu, zákony dodržovat nemusí. Takový stát ale není státem právním, ale policejním.
