Evropskou unii už přes rok pohlcuje agenda pandemie. Stejně dlouho se však s větší či menší intenzitou debatuje o projektu, který nese honosný název Konference o budoucnosti Evropy. Impuls pro její uspořádání přišel na konci roku 2019 od Evropské komise a Evropského parlamentu, „obvyklých podezřelých“ iniciátorů nekonečného kolotoče reforem. Start konference se nedávno přiblížil, protože se všechny hlavní instituce EU dohodly na způsobu řízení, a dokonce počátkem března podepsaly slavnostní deklaraci.

V České republice tato aktivita zatím zapadla. Naši politiku okupují domácí témata, z nichž logicky vyčnívá to, jak se Babišův kabinet neuvěřitelně potácí pandemickou krizí. Evropská agenda je upozaděna a do pozornosti se dostává jen spolu s vakcínami a s nimi souvisejícími výkřiky českého premiéra směrem k Evropské komisi. Je to škoda – pandemie je sice hodna značné pozornosti, ale neměla by zahlušit vše.

Proč je vlastně plánovaná konference s honosným názvem tak důležitá? Za prvé jsou s ní spojována určitá očekávání. Už samotná skutečnost, že evropské instituce akci navzdory pandemii neodpískaly, o něčem svědčí. Původní iniciativu Komise a Parlamentu v prosinci 2019 dokonce zarámoval dokument, který společně vydaly nejtěžší váhy v EU – Německo a Francie. I když můžeme oponovat tím, že unijní instituce i státy se setrvačně pohybují ve vlastní bublině, konferenci nemůžeme jen tak přejít jako rituální splnění slíbeného závěru, z kterého nic nevyplyne. Kdyby šlo o pouhou formalitu, klíčoví aktéři by ji už dávno nechali vyšumět.

Za druhé, konference chce být inovativní a vtáhnout do hry především občany a další neorganizované aktéry. Co přesně snahu dostat se mimo bruselské mentální vzorce naplní, je v tuto chvíli nejasné. Hovoří se o konferencích, virtuálních setkáních, workshopech. To vše zní klasicky evropsky – zajímavé ale bude, kdo mimo Brusel na nich bude mít zájem vystupovat a s čím. Jinak řečeno, skladba nepolitických účastníků a obsah jejich sdělení řekne dost podstatného o tom, na koho se unijní mainstream může spoléhat a co od integrace vlastně chce.

Dále čtěte

Monika Hohlmeierová: Mám pochybnosti o vládě práva v Česku. Některé případy se nevyšetřují

Europoslankyně a předsedkyně Výboru pro rozpočtovou kontrolu (CONT) Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová téměř před rokem dorazila do České republiky na…

Za třetí, skutečnost, že konference nemá vést k revizi primárního práva, vůbec neznamená, že se tak nemůže stát. Kreativita a ambice evropským institucím nejsou cizí – stačí vzpomenout na slavný konvent o budoucnosti Evropy z let 2002–2003. Ten podle původního mandátu neměl stvořit žádnou evropskou ústavu, a přece se mu to povedlo a nakonec členské státy přinutil jednat o něčem, co samy určitě nechtěly. Nezamýšlené důsledky jsou nedílnou součástí téměř každého zásadnějšího politického aktu… Těžko se tomuto srovnání vyhnout.

Za čtvrté – a v přímé návaznosti na druhý a třetí bod – byť je konference (alespoň nyní) pouze a jen diskuzní, může v jejím rámci zaznít řada návrhů, které brzy mohou rezonovat reálnou evropskou politikou. Vědomí, že v danou chvíli o moc nejde, může fantazii a odvahu popustit k netušeným hranicím. Řada oznámených či diskutovaných záměrů mohou být čiré fantasmagorie, některé ale mohou představovat pokusné balónky toho, co by se v blízké budoucnosti mohlo v EU dít.

Celá akce by měla odstartovat 9. května, na Den Evropy, a skončit na jaře příštího roku. Za tuto dobu se může v evropské politice mnohé stát. Konference tedy může fungovat jako katalyzátor i transformátor tohoto dění. Klidně může skončit jako pouhý slepý výkřik (a pohlcení koronavirovou problematikou tomu dost nasvědčuje). Ale mohla by nás také (znovu) překvapit. Česká politika by ji tedy neměla ignorovat.

Vyšlo na webu Pravý břeh