Příroda je v našich rukou - Hostětín v Bílých Karpatech FOTO: Pravý břeh
FOTO: Pravý břeh
V ekologii neexistují pravicová či levicová témata, jsou jen dobrá či špatná řešení. Pravý břeh – Institut Petra Fialy se problematice spojené s životním prostředím věnuje dlouhodobě a ve svých textech předkládá jak základní premisy, tak i možná řešení. Následující seriál představuje priority konzervativní zelené politiky, místní i globální environmentální výzvy, vizi péče o krajinu, správně zvolený energetický mix, jadernou energii, očekávatelné inovace a další témata.
Nejen české politické strany a instituce hlásící se ke konzervativnímu pohledu na svět „zelenou politiku“ dlouho spíše přehlížely. Trestuhodně tím vyklidily pole různým levicovým stranám a hnutím, které se chopily nabízené příležitosti a přišly s vlastními idejemi. Ty se nám někdy mohou jevit jako naivní, nedomyšlené a potenciálně nebezpečné. Je to ale kritika i do vlastních řad – kde chybí rozumný korektiv, odborná debata a hledání schůdných kompromisů, přichází logicky ke slovu radikalizace a extremizace.
V posledních letech se karta obrací, význam problematiky životního prostředí výrazně vzrůstá a konzervativní strany si uvědomují, že tato témata jsou nikoliv levicová, ale naopak jim bytostně vlastní. Už není možné nečinně přihlížet. Například evropský Green Deal, to není jen poněkud rozporuplná uhlíková neutralita, ale také investice do špičkového výzkumu a inovací spojená s možností ekonomické transformace. Jinými slovy, je to příležitost, kterou můžeme buď využít, nebo propásnout.
Proč vlastně?
Takřka celý svět se obrací k zeleným technologiím. Pařížskou výzvu podepsalo 189 států, světové korporace se předhánějí ve snižování emisí (např. iniciativa Science Based Targets) a ve využívání obnovitelných energií (např. iniciativa RE100). V zemích OECD dnes pozorujeme významný růst zelených sektorů. Podíl zelené ekonomiky za poslední roky vzrostl až o desítky procent. Stejně tak dlouhodobě rostou investice do nových technologií (nepočítáme-li kolísání po hospodářské krizi v roce 2008). Jedním z nejvýznamnějších trhů pro tyto investice je Čína, mezi další patří Spojené státy, Izrael nebo Finsko. Nejvíce peněz plyne do solární energie, biopaliv, dopravních systémů a větrné energie.
Rizika plynoucí z neodpovědného nakládání s životním prostředím jsou realita, přičemž politika řešení často odkládá, neboť jde o typický NIMTO problém (Not In My Term of Office, tedy „ne v mém volebním období“). Zcela jasně však na ně reagují trhy.
Před vypuknutím pandemie koronaviru převládal v rámci Světového ekonomického fóra názor, že v roce 2020 vůbec poprvé nastane situace, kdy pět nejpravděpodobnějších rizik pro globální obchod bude mít environmentální povahu (1. extrémní výkyvy počasí, 2. selhání v řešení klimatických změn, 3. přírodní katastrofy, 4. pokles biodiverzity a 5. katastrofy v životním prostředí způsobené člověkem).
V předchozích letech se přitom do žebříčku největších rizik vždy více promítaly faktory z jiných oblastí – geopolitické, společenské, technologické nebo ekonomické, které v materiálech Světového ekonomického fóra ještě před deseti lety převládaly.
Environmentální rizika jsou ze své podstaty komplexně propojena s ekonomikou, zemědělstvím a dalšími oblastmi, a proto mají potenciál zásadně ovlivnit lidské životy, ať už jde o riziko masivní migrace, společenské a politické nestability v Evropě i v jejím sousedství, tlak na infrastrukturu, ekonomickou krizi apod. Lidé i firmy si na takovou situaci začínají postupně zvykat. Fakt, že do budoucna plošně počítáme s nestabilitou a nevypočitatelným počasím, je dobře vidět například v pojišťovnictví. Pojišťovny i jejich regulátoři otevřeně počítají s tím, že environmentální výzvy otřesou základy celého trhu.
Komplexní, složitě propojené ekosystémy zajišťují nejen to, zda máme na trhu dost potravin, ale také celou řadu méně viditelných ekosystémových služeb, na kterých závisí náš život a jeho kvalita – zdravý vzduch, pitná voda, nejrůznější suroviny apod. Narušování ekosystémů může ohrozit genetickou pestrost nebo navždy uzavřít cestu ke klíčovým látkám, které nám mohou v mnohém pomoci – třeba porazit těžké choroby, na které dosud nemáme léky.
Nemusíme ale teoretizovat o přínosech neobjevených genů při léčbě rakoviny, environmentální problémy se nás přímo týkají každý den a všude tam, kde žijeme.
Způsob hospodaření na polích má vliv na téměř 90 % naší krajiny a je úzce spojen se schopností hospodařit s vodou, s větrnou i vodní erozí, s kvalitou ovzduší. Například vysoké koncentrace pevných částic, dlouhodobý problém českého životního prostředí, u nás podle SZÚ způsobují téměř 6 000 předčasných úmrtí ročně.
Environmentální situace je zdrojem celé řady zásadních hrozeb pro stát, společnost i jednotlivce. Životní prostředí má jasný bezpečnostní a geopolitický rozměr. Spory o suroviny, typicky o vodu, podle OSN jen v roce 2017 významně přispěly ke konfliktům ve 45 různých státech světa. I když celková prosperita lidstva postupně roste, přírodní ztráty dopadají nerovnoměrně a nelineárně – chudší země na ně doplatí mnohem více a nedokážou se tak dobře adaptovat, což prohlubuje globální nestabilitu.
Můžeme očekávat výskyt ohnisek nejrůznějších krizí, od nedostatku potravin a kolapsu dodavatelských řetězců až po cenovou nestabilitu nebo neschopnost splácet. Všechny tyto problémy se navíc mohou stát rozbuškami v dlouhodobých latentních konfliktech.
Je nutné počítat s rizikem masové migrace a společenské nestability. Odolnost a udržitelnost společnosti je přímo závislá na odolnosti a udržitelnosti ekosystémů. Jak píše Jared Diamond, americký vědec, profesor geografie a fyziologie, ve své knize Collapse: How Societies Choose to Fail or Succeed (Kolaps: Jak se společnosti rozhodnou selhat, nebo uspět): „Když jsou lidé zoufalí, nemají dostatek jídla a ztratí naději, obrátí se proti vládě, jíž za své životní problémy a neschopnost je řešit dávají zodpovědnost. Snaží se za každou cenu emigrovat, bojují mezi sebou o půdu, vraždí se, rozpoutávají občanské války. Dojde jim, že nemají co ztratit, takže se z nich stávají teroristé nebo terorismus alespoň podporují či tolerují.“
Přispět k dlouhodobé globální rovnováze je proto v našem prvořadém zájmu. Vzpomeňme, jak evropskou politikou zahýbala relativně slabá epizodická vlna masové migrace v roce 2015.
Environmentální bezpečnost úzce souvisí s bezpečností energetickou a surovinovou. Příklady najdeme téměř ve všech částech světa. S případným vyostřením klimatických změn a/nebo související bezpečnostní situací se zvyšuje riziko, že se některá země příliš zbrkle a jednostranně pustí do systémových zásahů z kategorie geoinženýringu (chemické zásahy do oceánů, rozprašování aerosolů do atmosféry). Zvrácení rovnováhy může přivodit kontraproduktivní důsledky pro celé lidstvo.
Velmi významné jsou i geopolitické souvislosti environmentální politiky, které sice zatím nehrozí spuštěním otevřeného konfliktu, nicméně dlouhodobě oslabují pozici západních zemí a ženou je do slepé uličky. Tím, že Evropa překotně opouští fosilní zdroje energie, a zároveň programově odmítá energii z jádra v době, kdy obnovitelné zdroje energie za přijatelných podmínek (cena, připravenost infrastruktury) zatím nedokážou pokrýt její potřeby, se dostává do strategicky slabé pozice a zvyšuje svou závislost na importech energií ze zahraničí.
Evropa zůstává zdaleka největším importérem ropy a zemního plynu na světě, jak připomíná Victor Davis Hanson, americký konzervativní historik a politický komentátor. Evropskou realitou se tak stává závislost na Putinově Rusku (30 % evropské spotřeby) a na Íránu, v jehož moci je blokovat dodávky ropných produktů z oblasti Blízkého východu.
Evropa poučuje svět o skleníkových plynech, zároveň ale zoufale hledá dodávky fosilních paliv odjinud. Tón v Evropě obvykle udává Německo, které je ve vztahu k fosilním palivům vůbec největším pokrytcem – na jedné straně je kritizuje, na druhé straně si je zajišťuje z pochybných zdrojů. Být zároveň největším importérem plynu a ropy i jejich nejhlasitějším kritikem, je celkem obtížná pozice, ale Evropě se to podařilo.
Nelze opomenout ani fakt, že Evropskou unii obklopují země, pro které je Green Deal zásadní bezpečnostní hrozbou. Ekonomiky těchto zemí závisí na těžbě a prodeji fosilních surovin a se ztrátou odbytu se jistě jen tak nesmíří. Znamená spotřeba importované ropy a závislost na nedemokratických režimech skutečně čistší řešení než spolehnout se na jádro nebo v nejhorším případě zpomalit vypínání uhelných elektráren, dokud nepokročíme ve vývoji alternativní energie?
Neméně znepokojivá je i faktická závislost evropských ekonomik na importu know-how a klíčových technologií. Unie zaostává ve vědě a výzkumu, Green Deal stojí na „technologiích, které vyvine Amerika a vyrobí Čína“. Lze předpokládat, že vzhledem k rozdrobenosti evropské vědy a větší cílevědomosti konkurentů to budou nejspíš Spojené státy, odkud přijde průlom v technologiích akumulátorů, na nichž závisí úspěšné překonání energie z fosilních paliv.
Pro jejich výrobu pak budou nutné vzácné kovy z Afriky (kde jejich těžba často souvisí s udržováním konfliktů, dětskou prací a dalšími nepříjemnostmi, před kterými Evropa zavírá oči), nebo z Číny.
Příklady environmentálních hrozeb ve světě
Nejčastěji dnes skloňovaným konfliktem, jehož primárním spouštěčem byly environmentální problémy, je válka v Sýrii. Dlouhotrvající sucho a s tím spojená neúroda vyhnaly venkovské obyvatelstvo do měst, kde tito lidé hledali alespoň nějakou obživu. Překotný nárůst převážně mladé populace na malém prostoru spolu s neutěšenými ekonomickými podmínkami a nejistými vyhlídkami do budoucnosti na zlepšení způsobily revoluci, nástup radikalismu, islamismu a následné de facto zhroucení státu, který se stal kolbištěm globálních, ale i regionálních mocností.
Etiopie loni dokončila stavbu obří přehrady na Modrém Nilu a začala s jejím napouštěním, takže se má stát cenným zdrojem energie a hlavně rezervoárem vody. Na vodních zdrojích z Modrého Nilu je však životně závislý Súdán a níže po proudu i Egypt. Ten už dříve prohlásil, že bude-li významně omezen průtok řeky kvůli napouštění přehrady, nebude váhat s ozbrojenou akcí. V regionu i vzdáleném zahraničí všichni s napětím sledují, jak se situace vyvine a zda omezení průtoku opravdu poskytne Káhiře důvod pro zahájení útoku.
Celá oblast Blízkého východu a severní Afriky je už dnes značně nestabilní a do budoucna se vlivem narůstajícího globálního oteplování a překotným nárůstem tamních populací budou problémy jen prohlubovat.
Tato oblast je a kvůli prohlubujícím se problémům bude ještě více pro Evropskou unii a tím i Českou republiku zdrojem mnoha hrozeb. Opět hrozí masová ilegální migrace, terorismus, rozšiřování nestability a nárůst humanitních krizí.
Příklady environmentálních hrozeb v Evropě
Západní státy tlačí na východní křídlo EU ve věci přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku. Postkomunistické státy však nemají tolik prostředků na státní dotace a subvence obnovitelných zdrojů, přechod taktéž brzdí větší závislost ekonomik na průmyslové výrobě. Varšava dokonce plánuje rozšiřování uhelných dolů. Konkrétně rozšiřování polského dolu Turów u česko-německých hranic již spustilo mezinárodní spor, který dost možná skončí až u soudu. Polské rozšíření těžby ohrožuje spodní vody na českém a německém území.
V otázce přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku hraje roli složení energetického mixu a postavení jaderné energetiky. Rakousko tradičně nesouhlasí s jejím rozvíjením, jaderné elektrárny vnímá jako hrozbu a dlouhodobě se snaží jejich výstavbu blokovat, přičemž volá po uzavření i těch stávajících. Státy jako Francie a Belgie však naopak většinu své elektřiny získávají z jaderných bloků. Země Visegrádu dávají jasně najevo, že mají-li se zbavit uhelných elektráren a neohrozit tím svou energetickou bezpečnost, tak se bez jaderných zdrojů neobejdou.
Evropským státům se nevyhýbají ani spory o přírodní zdroje. Britští a francouzští rybáři se již mnoho let sváří kvůli lovu v Lamanšském průlivu. I když je konkrétní důvod sporu zdánlivě marginální, vyvolal zásadní překážku v uzavření dohody o brexitu mezi Velkou Británií a Evropskou unii.
Česká republika se nachází na „střeše Evropy“, veškerá voda od nás odtéká, ale dopady sucha tíží i okolní státy. Polsko čelí výraznému úbytku srážek, což má neblahý vliv mimo jiné na zemědělství, které zaměstnává kolem tří milionu Poláků a tvoří tak jedno z nejvýznamnějších odvětví polské ekonomiky. Nelze sice hledat analogii mezi situací ve středoevropských podmínkách s tou v Severní Africe, ale i tak otázka vodních zdrojů může být (a v případě dolu Turow již je) semeništěm vzájemných animozit.
Jak na to?
Přimlouváme se za to, abychom dlouhodobě studovali přírodní procesy, maximálně se jimi inspirovali a aplikovali to, díky čemu fungují, i v našich zákonech, v pravidlech hospodaření s půdou, při plánování staveb a v běžném životě. Jedním z konceptů, který se snaží o co nejvýhodnější symbiózu či alespoň soužití lidí v rámci ekosystémů, je „reconciliation ecology“, tj. harmonická ekologie či ekologie smíření.
Její proponent Michael Rosenzweig, americký profesor ekologie a evoluční biologie, ve své knize příznačně nazvané Win-Win Ecology (Ekologie bez poražených) uvádí: „Ekologie smíření je věda, která vynalézá, zakládá a udržuje prostředí, ve kterých se zachová druhová rozmanitost – a to na místech, kde žijí, pracují nebo si hrají i lidé. Nechci, abychom budovali nové umělé lokality v chráněných oblastech nebo tam, kde už probíhá nějaké obnovování přírody. Tvrdím to, že lidé teď využívají většinu povrchu země a mohou to dělat lépe – takovým způsobem, který umožní soulad mezi našimi požadavky a potřebami přirozených druhů.“
Americký specialista na environmentální právo Jonathan Adler jmenuje pět základních principů konzervativní zelené politiky, které nepodporují strategii centrálního řízení, univerzálních řešení a vnucených omezení. Tato strategie sice již dříve pomohla vyřešit část problémů, ale na ty složitější byla dosud krátká. (I pro Česko platí, že dobře viditelné a srozumitelné metriky – kvalita ovzduší, plocha rezervací – se díky veřejné politice zlepšují, zatímco ty komplexnější, méně nápadné – voda v krajině, biologická kvalita půdy – spíše nikoliv.)
1/ Neuškoď
Když se vlády v různých částech světa snaží co nejjednodušeji vyřešit určitý problém, často si tím „naběhnou“ a způsobí více škody než užitku. Jasným příkladem jsou protipovodňová opatření, která přeměnila přirozené vodní toky na svého druhu inženýrské sítě. Ty však na mnoha úrovních nejen poškodily ekosystémy, ale ve svém důsledku bezpečnost krajiny ještě zhoršily.
Dále sem patří všechny příklady lobbování pro masivní podporu technologií, u kterých se časem ukáže, že problém je složitější a že protežované řešení podporuje další nerovnováhu, například když firmy motivuje k plýtvání a nejrůznějšímu ohýbání pravidel (stará generace biopaliv, špatně nastavené zemědělské dotace atd.) Konzervativec, vědom si komplexnosti naší civilizace, by proto měl usilovat o co největší pestrost v environmentální politice, aby minimalizoval riziko, že se případné obtížně změnitelné, univerzálně platné špatné rozhodnutí „propíše“ do mnoha problémů jinde.
2/ Zelený růst
Ke zlepšení stavu životního prostředí je obvykle výhodné využít tržní principy – konkurenci a přirozenou snahu o růst. Konkurence firmy nutí k tomu, aby se zdroji nakládaly efektivně a investovaly do inovací – z jejich vlastního zájmu tím pádem vzniká i zájem obecný. Růst bohatství ve společnosti vede k růstu post-materiálních preferencí na trhu a k přísnějším požadavkům na kvalitu životního prostředí. Ekonomický růst je podmínkou technologického pokroku, včetně používání čistších technologií.
3/ Ochrana a podpora soukromého vlastnictví
Posvátnost soukromého vlastnictví byla kdysi stěžejním zájmem prvních ochránců přírody, zejména tam, kde politická vůle ochranu prostředí nepovažovala za důležité téma, než ji časem překryla tendence k univerzálním pravidlům a centrálnímu řízení. Zákony nesmějí „trestat“ ty, kdo vlastní něco ekologicky hodnotného. Dobře zajištěné soukromé vlastnictví motivuje vlastníky k investicím do zlepšování životního prostředí. Je to nutná podmínka principu dobré správy (stewardship), na níž konzervativní environmentální politika stojí.
4/ Zaplatí ten, kdo znečišťuje
Jedním z důležitých principů konzervativní zelené politiky je důraz na jasně definovanou zodpovědnost za environmentální náklady. Újmu na životním prostředí musí patřičně napravit původce znečištění, což je výhodnější než uvalit plošné poplatky nebo pevné preskriptivní normy na celá průmyslová odvětví. Princip zodpovědnosti za kontaminaci je vlastně rozšířením principu ochrany soukromého vlastnictví – kdokoli vlastní půdu, smí ji využívat, pokud svou aktivitou neumenší využitelnost toho, co patří někomu jinému. Pravidlo je nicméně často obtížně aplikovatelné. Environmentální výzvy jsou totiž obtížně ohraničitelné a řešení nakonec typicky končí u nějaké podoby sdílené odpovědnosti a vzájemné závislosti.
5/ Subsidiarita čili decentralizace rozhodování
I když je řada nejzávažnějších environmentálních výzev globální, většinu z nich je vhodnější řešit na nižších úrovních. Evropský kontinent a s ním i Česká republika jsou zatíženy nerovnoměrně, čelí různým problémům, které se vyvíjejí různou rychlostí. Kvalitní environmentální politika by to měla reflektovat, část environmentální agendy se vůbec nemusí dostat na státní úroveň. Není důvod, aby si jednotlivé regiony nemohly přizpůsobovat parametry celostátních nebo unijních regulací. V důsledku to umožní soutěž o kvalitu života na jednotlivých místech a maximální využití principu komparativních výhod. V neposlední řadě se díky experimentování lépe dozvíme, jaká řešení opravdu fungují.
Konzervativní politika se musí všemi výše vyjmenovanými problémy a hrozbami zabývat, umět jim co nejlépe předcházet či alespoň snižovat jejich rizika a případný škodlivý potenciál. Máme-li se vyhnout sporům či konfliktům, které mají základ v environmentálních otázkách, je třeba udělat si především pořádek doma. V první řadě zrušit státní podporu již překonaným a prokazatelně škodlivým biopalivům první generace, nevyplácet dotace obřím agrofirmám na úkor malých farem, chránit půdu před dalšími zábory a degradací apod.
Musíme také budovat multilaterální spolupráci s potenciálními spojenci, spojit síly za rozumné zachování jaderné energie, co nejlépe využít příležitosti, jaké nám skýtá evropský Green Deal, a co nejvíce spolupracovat v oblasti špičkové vědy a vývoje.
Mgr. Petr Dvořák, Ph.D. je politolog a překladatel, hlavní politický analytik Pravého břehu – Institutu Petra Fialy; Mgr. Kateřina Hloušková, Ph.D. je historička, analytička a koordinátorka aktivit tamtéž. Seriál vznikl ve spolupráci s Institutem pro pravicovou politiku.
Pravý břeh – Institut Petra Fialy je konzervativně orientovaný think-tank (blízký ODS), jehož cílem je otevírat, promýšlet a zpracovávat témata moderní pravicové politiky a usilovat o její ideovou obnovu.
