Ilustrační foto FOTO: pixabay
FOTO: pixabay
Když propukla naplno epidemie koronaviru a v zemi byl vyhlášen nouzový stav, rozdělil jsem na svém pracovišti (výzkumný ústav poměrně značné velikosti) činnosti do tří kategorií. Do první kategorie spadá vyrovnat se s omezeními nouzového stavu tak, abychom byli schopni zajistit nezbytné činnosti a zejména nepřerušit dělání vědy. Do druhé kategorie spadá vytváření podpůrných kapacit na pomoc společnosti a zdravotnickému systému (přístrojové vybavení a know-how lidí v našem ústavu nám umožňuje podstatným způsobem navýšit kapacity testování na koronavirus v našem regionu). A do třetí kategorie spadá analýza dopadů celé situace a příprava na dlouhodobé zvládání těchto dopadů.
Jsem přesvědčen, že stejná metoda práce by měla být využívána na všech úrovních státu, a to včetně rozměru stranické politiky. Na tomto místě bych proto rád provedl úvahu o tom, jaké dopady epidemie koronaviru a nutné kroky k jejímu zvládání mohou mít na pravicovou politiku. V této úvaze vycházím z očekávání tří fází zvládání epidemie a jejích důsledků. Očekávám, že nejtvrdší opatření tohoto typu, jaká jsou nyní uplatňována, budou v platnosti řádově týdny; nějaký rozsah nouzového stavu potrvá řádově měsíce; v důsledku obojího nevyhnutelně dojde k podstatnému omezení chodu ekonomiky i celé společnosti a budeme se tím následně vyrovnávat roky. Některé světové vědecké studie navíc naznačují, že rozsáhlá epidemiologická opatření budou – možná ve vlnách, mezi nimiž nastane určitá forma uvolnění režimu – nutná až do zajištění dostupnosti vakcíny, což může trvat až rok a půl.
Zkušenost s epidemií tohoto rozsahu nepochybně změní mnohé v naší společnosti včetně vnímání určitých priorit. Ekonomické důsledky však zcela jistě povedou k oslabení možnosti čistě tržních řešení. Otázky nízkých a jednoduchých daní se dostanou do pozadí. Důležitější se stane efektivita využívání veřejných prostředků, a to včetně státních intervencí na pomoc podnikatelům. Už jen při trvání současných krizových opatření bude brzy na stole, jak vůbec udržet ekonomiku v chodu. Zatímco dnes krizová opatření řeší, jak předejít zhroucení zdravotnictví, pokud by došlo k obrovskému skokovému nárůstu počtu nemocných včetně těžkých případů, v řádu týdnů až měsíců můžeme stát před otázkou, jak předejít zhroucení sociálního systému.
Proto nabízím několik bodů, o kterých bychom měli uvažovat:
1. Důležitější než celková výše veřejných výdajů a nakonec i než výše deficitu veřejných rozpočtů bude ve střednědobém horizontu efektivita jejich vynakládání. Tlak mimořádné změny celospolečenské situace na veřejné rozpočty bude vyžadovat nový konsensus na přeskládání priorit. Bude důležité v tomto kontextu prosadit dostatečný prostor zejména pro obnovu základních funkcí státu, které byly v posledních desetiletích zatlačovány do pozadí.
2. Efektivita vynakládání veřejných prostředků v příštích letech bude především vyžadovat jasný a ucelený plán. K jeho reálnosti a funkčnosti bude potřeba přejít místo bezzubého a spíše formálního střednědobého výhledu k víceletému státnímu rozpočtu, jak to má již celá řada zemí. V první fázi potřebujeme ihned krizová finanční opatření, po nichž bude do několika měsíců následovat opravdu ucelený plán.
3. Krize odhalí – ve veřejném sektoru stejně jako v soukromém – činnosti podstatné a nepodstatné. Debyrokratizace, odstranění formalit, zjednodušení komunikace musí být zachovány i po skončení současné krize a dotaženy do systémových řešení. Bylo by naivní očekávat, že vše bude možné digitalizovat, a někde by to v plném rozsahu způsobilo spíš další problémy – například výuku lze sice dělat on-line, ale to není jediný smysl chození do školy. Přechod většího množství aktivit do digitálního prostředí také bude mít dopady na životní prostředí; celková uhlíková stopa IT je významně vyšší než například veškeré letecké dopravy na světě. Zejména ve veřejném sektoru i proto nesmí jít jen o změnu formy, ale hlavně o redukci rozsahu.
4. Mimořádná opatření v krizi vyjadřují mimořádné prostředky. A sama zkušenost s nutností zvládnout epidemii tohoto rozsahu nepochybně posune diskusi o používání digitálních technologií ke sledování pohybu lidí a možnosti cíleně zasahovat v případě ohrožení veřejného zájmu hrozbou typu šíření epidemie. Pro uchování západního způsobu života, který je možný pouze v podmínkách demokratické a svobodné společnosti, bude zcela zásadním úkolem zachovat podstatu osobních svobod a co nejširší prostor soukromí lidí. Jinak řečeno, nevyhnutelným úkolem bude zajistit návrat našeho politického a právního systému k normálu a bránit koncept demokracie a svobody proti těm, kdo začnou říkat, v rámci extrémně pojaté předběžné opatrnosti před všemi možnými riziky by mohlo být lepší svobodu lidí drasticky omezit trvale.
5. Krize také odhalila, že žádný evropský superstát není a není ani na obzoru. Ukázalo se, že tato otázka, roky fascinující, rozdělující a tím paralyzující středopravý politický prostor, je v podstatě fiktivní. Když jde opravdu do tuhého, všechna řešení jsou národní, což je také jediný prostor, kde lze výjimečná opatření srozumitelně komunikovat lidem. Suverénem je národní stát. Evropská unie se v podstatě jen mohla připojit k již zavedeným opatřením suverénních států, aby si zachovala tvář. To však neznamená, že Evropská unie je zbytečná. Byla by obrovská chyba, kdyby někdo začal šířit tento dojem. Mimo jiné právě v časech ekonomických dopadů nynější krize budeme více než kdy jindy potřebovat globální sílu jednotného trhu Evropské unie. Navíc právě i v návaznosti na poučení ze současné koronavirové krize nepochybně zjistíme, že velké množství činností, které dává smysl v rámci Unie dělat společně. Dá to snad i proto úvahám, že možná naopak některé jiné činnosti typu politik mládeže a podobných spíše deklaratorních záležitostí prostě v celoevropském měřítku nutné nejsou. Jak národní stát, tak i Evropská unie si budou muset lépe srovnat priority.
Autor je ředitel Středoevropského technologického institutu Masarykovy univerzity, člen ODS.
