Zprávy o šíření koronaviru v České republice zapůsobily na občany jako hrom z čistého nebe. Očekávaně se strhla nákupní hysterie, ale ukázaly se i daleko podstatnější věci. Například to, že v krizi se rozdělená společnost opět dokáže spojovat. Na druhou stranu je ale vidět, že hodně lidí je nezodpovědných a myslí pouze na sebe.

Informace o prvních nakažených a následné kroky vládly na mnoha místech zastavily život. Mnoho lidí se leklo. Každý začal přemítat, zda v poslední době nepotkal někoho, kdo se vrátil z Itálie nebo Číny. Někdo podnikl frontální útok na supermarkety a spižírnu naplnil zásobami mouky, rýže a těstovin.

Premiér sice stále vyzývá k tomu, aby veřejnost nepanikařila, protože zásob je dost, ale jeho slova vycházejí naprázdno. Jednak kvůli tomu, že po mnoha lžích, které v minulosti pronesl a pronáší, mu lidé nevěří. Navíc se sami přesvědčují, že fotografie Babiše z plného velkoskladu jsou jedna věc, ale situace v prodejnách druhá. Skupování potravin, jako by se schylovalo k válce, je každodenním koloritem. Prázdné regály najdeme v každém obchodě.

Situace se ovšem v tomto ohledu ustálila. O zboží se sice stále svádí „boj“, ale jako protipól se objevila velká vlna solidarity. Na sociálních sítích se šíří stejně rychle jako sám nebezpečný virus. Najednou jako by nebyla propast mezi lidmi, která vznikla za doby panování Zemana s Babišem. V takovém rozpoložení, jaké zažíváme a vidíme dnes, jsme bývali pouze ve chvílích, kdy hraje fotbalový nebo hokejový nároďák.

Stojíme při sobě, pomáháme si. O seniory, nejohroženější skupinu, se najednou starají i lidé, kteří je nikdy neviděli. Na nástěnkách v některých domech visí nabídky pomoci, sociální sítě jsou plné vzkazů ochotných lidí. Jednou je to nákup pro ty, kteří si na něj sami nedojdou, jindy nevěsta, která musela kvůli karanténě odložit svatbu, nabízí litry svíčkové, maso a knedlíky. I s dovozem.

Svépomocí dopadla i výroba a distribuce roušek. Po selhání vlády si totiž musí lidé ochranu dýchacích cest opatřit po svém. Objevila se tak spousta domácích výrobců roušek, které následně putují k potřebným. Za přinesenou látku nabízí jejich ušití například garderobiérky Divadla pod Palmovkou.

Problém je ovšem v tom, že hodně lidí stále odmítá roušku nosit. Sobectví pramení především z toho, že není povinnost chránit sebe i ostatní, a proto u někoho vítězí pocit, že vypadá s ochranou obličeje směšně. Rouška ovšem není módní záležitostí a ostudou naopak je ji dnes nenosit.

Příkladem by měli jít například i moderátoři, reportéři a redaktoři televizního zpravodajství. Když si totiž lidé zvyknou, že vidí roušky i na těchto osobnostech, třeba jim bude méně trapně si ji nasadit také. Paradoxně působí třeba reportáž s epidemiologem, který vyzývá k nošení roušky a sám ji nemá.

Koronavirus zkrátka ukázal, že česká společnost ještě nezaslouží odsouzení. Kdyby se podařilo nynější soudržnost přenést i do doby po zažehnání nákazy, mohli bychom si pogratulovat. Tak ideální to ale zřejmě nebude.