Ilustrační foto FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Již více než čtyři roky žiji v Izraeli. Zároveň pozorně sleduji situaci v České republice, kde mám část rodiny. Už i do českých médií pronikla informace, že Izrael jako první země na světě přistoupil k opětovnému uzavření všech lidí v jejich domovech (lockdown). Toto opatření vstoupilo v platnost v pátek ve dvě hodiny odpoledne. Jaké to pro Izraelce je?
Na začátku pandemie patřil Izrael mezi státy, které šíření koronavirové nákazy zvládaly nejlépe. Byl dáván za vzor ostatním zemím. Byl mezi prvními, kteří přistoupili k zákazu vstupu cizinců do země a k radikálnímu uzavření. Už v dubnu byly uzavřeny téměř všechny obchody a provozovny a byl vyhlášen zákaz vycházení na vzdálenost větší než 500 metrů od domu. Toto drastické opatření, v jehož důsledku vyskočila nezaměstnanost z necelých tří procent na cca 25 procent, poměrně rychle zabralo a počet nakažených prudce klesl. Proto se země již v červnu vrátila k téměř normálnímu provozu, s výjimkou zákazu vstupu cizinců, který je v platnosti nepřetržitě až do dnešního dne.
Co se tedy stalo, že se Izrael během několika měsíců posunul z této přední pozice mezi státy s nejvyšší mírou nákazy na počet obyvatel? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď.
Ke zvýšení počtu nakažených pravděpodobně přispělo několik různých faktorů. Jedním z hlavních je struktura izraelského obyvatelstva. Zhruba 75 procent obyvatel tvoří Židé, přes 20 % procent Arabové, zbytek jsou různé minority.
Mezi Židy je přibližně 20 procent tzv. charedim neboli ultraortodoxních. Jsou dvě skupiny obyvatelstva, kde se nákaza koronavirem šíří rychleji. Jsou to jednak ultraortodoxní Židé a jednak Arabové. Proč? Protože způsob jejich života je výrazně odlišný od způsobu života zbytku izraelské populace. Žijí komunitním způsobem, v jejich městech je větší hustota obyvatelstva, mají také více dětí. Základem jejich života je náboženství a společná modlitba. A mnohem méně věří vládě. Ultraortodoxní Židé v mnoha případech nepoužívají internet nebo ve velmi omezené míře. Nemají tedy přístup k informacím tak, jak jsme na to zvyklí. Věří více svým rabínům než nařízením vlády. Když rabín řekne, že ješivy (náboženské školy) se uzavírat nemají, je jim zatěžko uposlechnout vládní nařízení. Nejít se modlit do synagogy je pro ně zcela zásadní narušení života.
Podobné je to u arabské populace, která má ztížený přístup k informacím vzhledem k tomu, že ne všichni hovoří hebrejsky a arabská média prezentují situaci často odlišně. Modlitba v mešitě je pro ně zásadní, stejně jako obrovské svatby, a podrobit se instrukcím židovské vlády je pro ně obtížné.
Tyto faktory přispěly k tomu, že ve městech obývaných převážně ultraortodoxními Židy a Araby se koronavirus rozšířil v mnohem větší míře. Vláda se pokoušela již před měsícem uzavřít pouze města s vysokým počtem nakažených, pod tlakem dvou ultraortodoxních stran od toho ale ustoupila. Tyto strany vyhrožovaly vystoupením z vládní koalice, což by pravděpodobně způsobilo pád vlády a již čtvrté volby za poslední rok a půl. Arabské strany protestovaly také, ale vzhledem k tomu, že nejsou součástí vládní koalice, neměly jak na vládu zatlačit.
Dalším faktorem jsou nepochybně mohutné protivládní demonstrace, probíhající už několik měsíců pravidelně každý týden. Izrael je demokratická země a právo demonstrovat je považováno za nenapadnutelné. Proto byla učiněna výjimka a je možno demonstrovat v jakémkoliv počtu (s rouškami a rozestupy, což se ne vždy dodržuje), i když jinak je shromažďování lidí kvůli koronaviru omezeno na několik desítek osob, včetně svateb a pohřbů. Na těchto demonstracích se však scházejí stovky, a v Jeruzalémě i tisíce nebo desetisíce lidí.
Velmi často se zmiňuje i obecně izraelská nedisciplinovanost, kdy např. v Tel Avivu se zákazy shromažďování velmi obcházely. Na internetu kolují fotografie lidí na plážích nebo v parcích v době, kdy to bylo zakázáno. Nemyslím si však, že by to byl zásadní faktor; děje se to evidentně i v mnoha jiných zemích a jednalo se spíše o akce jednotlivců nebo menších skupin. Ani armádu nepovažuji za zásadní faktor při šíření koronaviru, přestože tam stále přibývají nové případy nákazy. Situace v armádě je však pod kontrolou a nejde o vysoké počty nakažených.
Poslední kapkou však bylo nepochybně znovuotevření škol na začátku září. Přestože výuka byla bez výjimky v tzv. kapsulích po 15–18 žácích, od otevření škol se prudce zvýšil počet nakažených žáků, studentů i učitelů a šíření nemoci pokračovalo dále přes jejich rodinné příslušníky. Některé školy byly zavřeny již po týdnu výuky a přešly na online vyučování. Jiné se snažily držet déle a na online výuku přešly jen třídy, kde se vyskytla nákaza.
Všechny tyto faktory, spolu s politickým tlakem nerozlišovat mezi místy s větším a menším počtem nakažených, vedly k rozhodnutí uzavřít znovu celou zemi, a to na nejvýznamnější židovské svátky, tzv. Vysoké svátky. Vycházení bylo tentokrát omezeno na jeden kilometr od bydliště. Trvání: dva až tři týdny s možností prodloužení a zpřísnění opatření již po týdnu. Představte si, že by se Česko uzavřelo ráno na Štědrý den. Dospělé děti nesmí navštívit maminku, a ta bude na Vánoce sama. Páry, které mají jiné trvalé bydliště, musí trávit svátky odděleně. Na silnicích jsou zátarasy a policie spolu s vojáky kontroluje projíždějící auta, zda mají výjimku, např. kvůli návštěvě lékaře nebo péči o nemocného. Všichni majitelé firem i malí živnostníci, již tak těžce postižení dubnovými opatřeními, jsou opět nuceni zavřít. Mnoho lidí znovu ztratí práci nebo jsou vráceni na neplacenou dovolenou, ze které se teprve relativně nedávno vrátili do práce. Na kompenzaci a podporu má nárok jen část lidí, mnozí za celého půl roku bez práce nedostali nic. Psychický stav mnoha lidí se zhoršuje, psychiatři nestíhají. Tak to nyní vypadá zde v Izraeli.
Atmosféra je značně odlišná od situace v dubnu. Zatímco tehdy mnoho lidí opatření schvalovalo, i když jim přinesla řadu problémů, nyní je většina lidí proti. Navíc je proti i řada lékařů, byla dokonce sepsána petice proti lockdownu, pod kterou se podepsalo mnoho odborníků a významných lidí. Celkově je toto opatření vnímáno více jako politické a méně jako opatření na záchranu životů lidí. Panuje velká skepse ohledně jeho účinnosti.
Velice také zesílily hlasy z řad lékařů, kteří tvrdí, že koronavirus není zdaleka tak nebezpečný. Od března jsou vedeny statistiky, podle kterých se nezvýšila meziročně úmrtnost, a to ani celková, ani na respirační choroby, a dokonce ani úmrtnost mezi nejstarší populací. Jsou lékaři, kteří tvrdí, že stejné množství chronicky nemocných lidí, kteří nyní zemřeli na koronavirus, by za jiných okolností zemřelo na chřipku nebo jinou respirační chorobu. Počet zemřelých na koronu je v Izraeli relativně nízký, stejně jako počet hospitalizovaných. Pokud mluvíme o vysokých počtech nakažených, mluvíme o lidech s pozitivním testem, ne o těžce nemocných. Naprostá většina lidí má mírný průběh onemocnění.
Počty nově nakažených se v posledním týdnu pohybují každý den kolem 5000 při každodenním počtu testů nad 50 000. Vzhledem k populaci čítající lehce přes devět milionů obyvatel jsou to vysoká čísla. Ale pokud provedeme srovnání s Českou republikou, která má srovnatelný počet obyvatel (deset milionů), ale provádí mnohem méně testů, vidíme, že procento nakažených v populaci je zřejmě podobné, přestože demografická situace České republiky je zcela odlišná. Česko také není tak radikální a k opatřením přistupuje velmi váhavě.
V Izraeli se nacházíme teprve na začátku druhého lockdownu. Zda toto drastické opatření něčemu pomůže, lze nyní těžko předpovědět. Nepochybně to bude další těžký zásah do ekonomiky státu i jednotlivých rodin. Přechodný pokles počtu nakažených zřejmě nastane, ale zda se udrží i po případném uvolnění, je velmi nejisté. A lockdown nelze udržovat déle než několik týdnů. Izrael opět vstoupil na neprobádanou půdu a na výsledku tohoto experimentu bude možná záviset i to, zda se i další státy se stoupajícími počty nakažených vydají touto drastickou cestou.
