NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „U Friče byla práce hrou,“ napsal o režiséru Martinu Fričovi (29. 3. 1902 – 26. 8. 1968) Jiří Sovák. „Frič vlastně točil bez klapky a my na place ani nevěděli, kdy se jede naostro, kdy se která scéna natočila. U něj vládla pohoda, klid, volnost – a práce se stihlo dost. Jakoby mimochodem.“ U filmu začínal Frič jako návrhář plakátů a prošel pak u něj prakticky všemi profesemi, jeho stěžejním žánrem se staly komedie – ne náhodou nese střihový dokument o něm název Muž, který rozdával smích (Vladimír Sís, 1972). Do stejné kategorie patří i politická groteska Král Králů (1963).

Pozoruhodné je už složení autorského triumvirátu, který za snímkem stojí. Kromě Friče jej tvořil autor námětu Jiří Weiss (1913–2004), sám také úspěšný režisér, za války dokumentarista ve službách čs. exilové vlády, pak autor například dramat Vlčí jáma (1957) či Romeo, Julie a tma (1959). S Fričem se znal od svých režijních počátků krátkým filmem Lidé na slunci (1935). A třetím do hry byl autor scénáře Jiří Mucha (12. 3. 1915 – 5. 4. 1991), někdejší válečný zpravodaj britského rozhlasu, po válce novinář a rychle se etablující spisovatel, v letech 1951–1954 politický vězeň za údajné vyzvědačství.

Komedie záměn

Prolog příběhu je exotický a odehrává se kdesi na poušti. Muž na oslu objeví uprostřed širých pouštních dun havarované auto a vedle něj jeho bezvládného řidiče. Naloží muže na osla, doveze do oázy, předá do lékařské péče a v němém dialogu nechá na sebe písemný kontakt: Alois Králů, Praha – Libeň, Sedlecká 3. Jak se ukáže, zachráncem byl montážník ČKD Lojza Králů (Jiří Sovák), sdílející po návratu do české metropole společný byt s přítelem Edou Brabcem (Vlastimil Brodský), trpícím zjevně hypersomnií čili nadměrnou spavostí.

Poněkud náměsíčná komunikace spolubydlícího jako by pak pokračovala plánovanou Lojzovou koupí auta na inzerát za pouhých 15 tisíc korun. K údivu osazenstva továrny, kde pracuje, je však k vrátnici přistavena luxusní limuzína. Teprve posléze se ukáže, že její řidič Izmail el Šarif (Miloš Kopecký) není očekávaným prodejcem, ale vyslancem krále ostrovního státu Tamánie kdesi v Rudém moři, který byl oním zachráněným. Teď, po dvou letech, odešel na věčnost definitivně, stačil však Lojzu z vděčnosti jmenovat králem regentem, protože jeho syn je ještě nezletilý.

Bílý mercedes

Po úspěchu své amatérsky stvořené prvotiny se Weiss dostal k Fričovi na stáž. A právě Frič při natáčení filmu s tehdejší hereckou a pěveckou star Trudou Grosslichtovou Weissovi po dotazu, proč takový škvár točí, poradil, aby se podíval do hledáčku kamery a řekl, co vidí. Když Weiss pravil, že stěnu ateliéru, Frič opáčil, že on tam vidí bílý mercedes. A stejně, Bílý mercedes (1995), nazval pak Weiss po více než půlstoletí své memoáry – jako metaforu rozdílu mezi komerční a nekomerční kinematografií.

Weiss podle svého domnění točil filmy nekomerční a „přišlo mě to zatraceně draho, ale aspoň jsem se nenudil; nejsem si však jistý, zda bych jej v příštím životě přece jen nezahlédl“. Myslel ten mercedes, ale kdo ví, zda se jeho vidina přece jen nezhmotnila v Králi Králů aspoň v Izmailově exkluzivním bělostném fordu. Na druhé straně, jaký je rozdíl mezi komercí tvořenou vědomě ve službách peněz a propagandou tvořenou stejně vědomě ve službách moci? Takovou Weiss chtě nechtě prezentoval například filmem Vstanou noví bojovníci (1950), natočeném podle stejnojmenného románu tehdejšího komunistického předsedy vlády Antonína Zápotockého. A nepřišel zkrátka, obdržel za něj Státní filmovou cenu I. stupně dotovanou sto tisíci korunami.

Zavřou nás do blázince

Hmotné statky hrají svou roli i v ději Krále Králů. „Peníze vedlejší,“ praví Izmail a Lojza se ptá: „Pustili vás na reverz, nebo jste utek… z Bohnic?“ Když si arabsky psaný dopis, který Izmail Lojzovi nechá, přečtou Lojzovi arabští spoludělníci, jen se chechtají, ale při další schůzce s Izmailem se pravda vyjeví naplno. Jenže jak praví Lojza, jsme v Československé socialistické republice, a „kdyby nás někdo poslouchal, tak nás zavřou do blázince“. Socialistické zřízení a absolutní monarchie se jeví jako neslučitelné entity, i když zmínka o popravách, kterými se lid v Tamánii tak rád baví, může divákovi evokovat zas ne tak dávné popravy československé.  

Nicméně si Lojza vezme čas na rozmyšlenou a během něho zjistí, že bratranec zemřelého Mohameda VIII. Abdulah už začal kšeftovat s tamanskými ropnými zdroji, a to mu nedá. Zkazí tím plány Izmailovi, který zjevně dostal úkol přimět ho rovnou k abdikaci. Nastává tedy plán č. 2, donutit Lojzu k odjezdu do Tamánie „a uvidíte, jak s ním zdejší úřady zatočí“, rozhoduje konspirativně na hotelových záchodech hlas tajemného Izmailova řídicího orgánu (Jiří Šrámek). Náležitě využita má být i Lojzova snoubenka, trochu jednoduchá kadeřnice Lenka (Jiřina Bohdalová).

Dvojitý agent

Životopis Jolany Šopovové Jiří Mucha (2011) uvádí, že Mucha byl od podzimu 1950 jako scenárista zaměstnancem Čs. státního filmu. Poté, co mu byl prominut zbytek původního trestu šesti let odnětí svobody, se tak k filmu mohl vrátit. Když jsem s ním 2. 9. 1987 dělal rozhovor do Svobodného slova (vyšel tam 19. 9.), řekl mi na okraj, že co do úspěšnosti připadají na jeden jeho natočený scénář asi dva nerealizované. Já těch uskutečněných napočítal osm, což by se skoro blížilo údaji Muchovy manželky Geraldiny, že jich celkem napsal ke třiceti, některé prý anonymně.

Ponechávám tu stranou případ Muchova slibu už z 20. 11. 1950 „dobrovolně spolupracovat s československou státně bezpečnostní službou“, který obšírně rozebírá Šopovová a jehož následky analyzuje i publikace Brita Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha (2012). „Spolupracovat museli všichni. Jedině tak se dalo přežít,“ hájí tu manžela i po jeho smrti Geraldina, ale člověk si jen těžko představí paranoiu Muchova dvojího životního i tvůrčího angažmá. Ale není třeba právě ten Lojza Králů se svým našeptávačem Izmailem jakýmsi pokusem, jak v sobě tohle všechno vylehčit a odreagovat?

Ropný kšeft

Právě Izmail sám se totiž vůči Lence projeví jako zkušený „společenský agent“. Zahraje na strunku její žárlivosti, když jí naznačí, že v Tamánii čeká Lojzu harém 36 žen, zatímco ona je stále jeho pouhou snoubenkou. Tady jsou všude na úřadech fotografie Marxe a Lenina, u nich budou vévodit její portréty jako královny. Lenka tedy spřádá královské sny, Lojza ale zatím na pionýru objíždí úřady, protože už ho nechtějí pustit ani do továrny. Až informovaný náměstek ministra zahraničí (Eduard Kohout) pochopí, že Králů může překazit ropný kšeft Američanům a získat zakázku na čerpadla pro vlastní továrnu.

Na základě toho dostane Izmail pokyny ještě více vytěžit Lenčin vliv. Ta vzápětí Lojzovi představí jeho rezidenci od ministerstva zahraničí, naplánuje královskou výuku i svatbu, Lojzův odjezd však vázne v labyrintu administrativních úskalí. Nakonec pas ale dostane a to je pro Izmaila pohroma. Lojza se učí monarchickou ústavu a přitom zároveň plánuje v Tamánii sociální převrat, Izmail ho však vyláká z domu a Lojza se málem stane obětí Abdulahova perverzního nájemného vraha (Valtr Taub). Abdikaci poté podepíše, ale už je to jedno, v Tamánii mezitím stejně vypukla lidová revoluce, je vyhlášena republika a naftové (správně by bylo ropné) prameny jsou znárodněny.

V cizích službách

To zas připomene někdejší představy o úloze mas ve filmech Martina Friče s Voskovcem a Werichem (Hej-Rup!, 1934; Svět patří nám, 1937) nebo v Císařově pekaři – Pekařově císaři (1951), tady ale už notně poznamenané konkrétními prožitky reálného socialismu. Úřednická byrokracie, názorový alibismus, přízemnost obyčejných životů a zároveň snobská funkcionářská nadutost a pokrytectví tu nalézají za uvolňujících se politických poměrů vtipný odraz. Navíc na exotickém kosmopolitním pozadí, jaké svými bizarními komentáři zpatlanou češtinou poskytuje divákovi zejména Kopeckého Izmail.

Také Martin Frič měl svou už předchozí zkušenost z práce v cizích službách, jak na to nad jeho budovatelskou veselohrou Bylo to v máji (1950) upozornil Josef Škvorecký v „osobní historii českého filmu“ Všichni ti bystří mladí muži a ženy (česky 1991). „…od protifašistických komedií s Voskovcem a Werichem za války klidně přešel k natáčení německých filmů pro nacistickou společnost UFA – například Der Zweite Schuss (Druhý výstřel, 1943) nebo Dir Zuliebe (Z lásky k tobě, 1944).“ Škvoreckého poznámka, že tento aspekt Fričovy dráhy nebyl „uspokojivě vysvětlen“, dnes už neplatí. Jak dokládají dobová svědectví v knize Lukáše Kašpara Český hraný film a filmaři za protektorátu (2007), Frič (pod jménem Fritsch) byl k práci pro Prag-Film, pražskou filiálku UFA, přinucen a natočil politicky indiferentní, leč veleúspěšné melodrama a komedii, aniž by si s Němci zadal.

Výbuch se nekonal

Král Králů končí, jako začal. Lojza s Lenkou se stěhují z rezidence, zase s sebou berou i věčně spícího Edu, odváží je skutečný prodejce původně inzerované pragovky, snaživě hovorný pan Pšenička (Josef Kemr). A nájemný vrah se stane v autě obětí atentátu výbušným perem, které mu věnoval Izmail. Film sám divácky nevybouchl, i když se v roce 1963 dostal už do sousedství filmů nastupující nové vlny, jako byl Černý Petr, Konkurs (oba filmy Miloše Formana), Křik (Jaromil Jireš) či O něčem jiném (Věra Chytilová): do 90. let jej vidělo přes jeden milion diváků.

Matoucí je v úvodních titulcích datum výroby 1962, ve skutečnosti se film ve tvůrčí skupině Filmového studia Barrandov Karel Feix – Miloš Brož natáčel od 27. 9. 1962 do 20. 3. 1963 a premiéru měl 12. 7. 1963. Výrobní doba činila celkem 241 dní, v barrandovských ateliérech se natáčelo 24 dní, ve výhradně pražských exteriérech (hotely Esplanade, Jalta a International, terasa Adrie, restaurace Expo 58, Hradčany, Loretánské a Malostranské náměstí ad.) 31 dní, výrobní náklady činily 2,31 milionu Kčs. Film tedy vydělával už při pouhých třech korunách za vstupenku, prodán byl ale jen do socialistických zemí: NDR, Polska, SSSR, Bulharska, Rumunska a na Kubu.

Lenin i Machiavelli

Dramaturgem Krále Králů byl Jiří Brdečka, který v roce 1963 slavil úspěšný podíl na scénáři podobenství Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. A myslím, že v Králi Králů je znát zas jeho smysl pro paradoxy socialistického životního stylu a situací. Hudba Julia Kalaše stejně parodicky střídá arabskou melodiku a názvuky dobové pop music a jazzu, interiéry architekta Oldřicha Bosáka a kostýmy Ester Krumbachové odrážejí dobovou realitu i snahu privilegovaných stranických vrstev společnosti žít si na poněkud vyšší noze než plebs. Co to dělá s lidmi, jako je Lenka, je zřejmé, zatímco Lojza se drží svého vlastního skeptického rozumu. Kamera Václava Huňky slouží dobře herecky exponovaným dialogickým scénám, překvapuje civilistním laděním pražských exteriérových scén, které mají dnes fakticky dokumentární hodnotu.

Muchův literární scénář byl schválen 21. 5. 1962, Fričův technický 20. 8. 1962 a lze si představit, že se nad ním asi odehrávaly zajímavé schvalovací debaty. Například když Lojza v klementinské knihovně shání příručky o vládnutí a knihovník mu doporučuje Leninův spisek Stát a revoluce a Machiavelliho. V pozadí přitom vyžaduje klid ve studovně nerudný stařec, detailní záběr pak ukáže, že vyplňuje Sportku. A ten stařec sám? To je režisér Václav Wasserman (1898–1967), nestor a legenda české kinematografie a také její historik.

Skeptičtí optimisté

Ve filmu se ale objevila celá řada i dalších představitelů už nové herecké generace, než byla ta Fričova předválečná: Jiří Němeček, Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, Jan Skopeček, Radek Brzobohatý, Jitka Frantová, Lubomír Kostelka či Jana Werichová. Autorské trojhvězdí Weiss – Mucha – Frič si tedy i jejím prostřednictvím možná odreagovávalo své vzlety a pády, podmíněné přesvědčením, že „všude, za všech podmínek, lze uskutečnit to, co se jeví jako fantazie“.

Právě tak mi to v roce 1987 řekl Mucha nad svým románem Lloydova hlava (1987). Sám sebe charakterizoval jako „skeptického optimistu“ a dodal: „Možná že i to zní naivně, ale jak žít bez víry, že všechna ta snaha má smysl, dokud jsme tady, my lidé, na té malé modré planetě, která dříve nebo později bude mrtvá jako Mars?“

Vznik i toho nejpitomějšího filmu se takovým prizmatem stává na čas širším divadlem světa, se všemi světly a stíny. Během natáčení Krále Králů spáchala sebevraždu patnáctiletá dcera Stelly Zázvorkové a s ní už rozvedeného Miloše Kopeckého Jana Kateřina. Toho komického a směšného Izmaila. Ale život i film musí pokračovat a ani u Friče nebyla tedy práce jen hrou, jak se čte v memoárech Sovák potřetí (1997).