Královskou bránu v Kaliningradu zdobí i socha Přemysla Otakara II. a český znak se lvem FOTO: A. Savin / WikiCommons / volné dílo
FOTO: A. Savin / WikiCommons / volné dílo
Na sociálních sítích a s nimi spojených diskusních fórech to vypadá tak, jako by ožil jakýsi český imperialismus a expanzionismus. Internetové hashtagy a memy hlásají, že ruský Kaliningrad, dříve známý jako pruský Königsberg a česky označovaný jako Královec, založil český král Přemysl Otakar II., takže je vlastně náš. A pokud použijeme zvrácenou ruskou optiku, tak by měl být připojen k České republice. Je to docela příhodné zesměšnění ruské politiky zmanipulovaných referend a anexí. Ovšem Královec český král nezaložil a k českému státu ani nikdy nepatřil, byť to v tomto kontextu není důležité.
Přesto si kauza „Královec“ zaslouží naši zevrubnější pozornost, poněvadž ona dávná historie nám připomíná starobylé tendence české zahraniční politiky i existenci českého imperiálního programu. Ve 13. století se totiž objevuje zvláštní stylizace českých panovníků do role nového „christianizovaného“ Alexandra Velikého, který brání Západ a křesťanstvo proti barbarům a pohanům z Východu. Právě za Přemysla Otakara II. se na pražském dvoře začalo vážně hovořit o možnosti, že by se český král stal i římským císařem, neboť situace tomu nahrávala.
Český křižák na Baltu
Když koncem roku 1250 zemřel v Castel Fiorentino na Sicílii římský císař Friedrich II. Štaufský, jinak též král sicilský a titulární král jeruzalémský, nastal ve Svaté říši římské chaos. Kurfiřtům, tj. sedmi volitelům, k nimž patřil i český král, se nedařilo nalézt silného panovníka této významné evropské konfederace. Jako vhodný kandidát se jevil Přemysl Otakar II., který tehdy patřil k nejmocnějším vladařům střední Evropy a celé Říše. Také proto se v jeho zahraniční politice stále více objevoval i výrazný imperiální tón – však byl také po svojí matce Kunhutě Švábské poloviční Štaufovec, a tudíž pravnuk římského císaře a křižáka Fridricha Barbarossy.
K imperiální sebeprezentaci patřilo v těchto časech i organizování křížových výprav do Svaté země, jejichž cílem bylo osvobození Jeruzaléma, klíčového místa dějin spásy, z rukou „pohanů“. Jenže na severovýchodním okraji křesťanského Západu žili na Baltu rovněž „pohané“, zejména Prusové a Litevci, což bylo mnohem blíže. Byl to patrně olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, králův nejbližší rádce, kdo přišel s ideou kruciáty proti Prusům v součinnosti s řádem německých rytířů. V roce 1253 pobýval na Moravě varmijský biskup Anselm z Míšně, sám člen řádu, a roku 1254 se přímo v Čechách objevil Poppo z Osterny, řádový velmistr. Dohodnutá kruciáta, do jejíhož čela jmenoval papež Innocenc IV. českého krále Přemysla Otakara II., se uskutečnila v letech 1254–1255 a směřovala na Sambijský poloostrov.
Chronologie i průběh křížové výpravy zůstávají nejasné. Tažení se prý zúčastnilo na 60 tisíc křesťanských rytířů, což je jistě nadsazené, kteří pocházeli z Čech, Moravy a Rakous, z Porýní a Míšeňska, přičemž velkou část tvořil kontingent řádu německých rytířů. Symbolicky významné bylo i to, že Sambie byla krajem, kde v roce 997 našel mučednickou smrt svatý Vojtěch, významný Evropan a Zápaďan, jinak též patron Čech, Polska i Uher.
V nejbližší králově družině bychom nalezli Bruna ze Schauenburku, Otu z Hardeggu, Albera z Kuerringu, Vítka z Hradce, Boreše z Rýzmburka, Jaroše ze Slivna a Poděhus, jenž byl purkrabím Pražského hradu, Voka z Rožmberka, Smila z Lichtenburka, Bočka z Jaroslavic či Smila z Bílkova. Kruciáta se neobešla bez krvavých bitev a násilného křtu zajatých pruských předáků. Král připisoval zdar výpravy přímluvě svatého Stanislava, někdejšího krakovského biskupa, mučedníka a nově kanonizovaného světce polského. Hlavním strategickým cílem bylo ovšem založení opěrného bodu řádu nad řekou Pregolou. Řádový kronikář Petr z Dusburgu sice roku 1326 popisuje, že místo k založení řádového hradu prý vybral sám český král, ale to je pouhá legenda. Přemysl Otakar II. je navíc už v únoru 1255 doložen v Opavě a Brně.
Český král jako Alexandr Veliký
Výpravy se nejspíše osobně zúčastnil i Meister Sigeher, básník působící na pražském dvoře, který veršovanou modlitbou vylíčil, jak křesťanské vojsko strádalo v bojích s pohany, ale přesto křižáci statečně nesli pro svou víru meč, stejně jako jej nesli za moře, do Svaté země, aby osvobodili Boží hrob. Přemysl Otakar II. je Sigeherem představen jako zachránce ohroženého křesťanstva a jeho výprava do pohanského Pruska postavena naroveň kruciátám do Svaté země. V letech 1267–1268 uspořádal český král druhou křížovou výpravu k Baltu proti Prusům a Litevcům. I tehdy měl dalekosáhlé církevně-politické plány, v nichž hrál stěžejní úlohu jeho rádce Bruno ze Schauenburku, biskup olomoucký.
Původně chtěl tuto část Evropy integrovat do křesťanstva a podřídit ji Českému království. Plánoval zřídit samostatnou církevní provincii s centrem v Olomouci, což považoval za obnovení arcibiskupského stolce svatého Metoděje, jemuž měla být podřízena i nově zakládaná biskupství na Litvě. V čele nové církevní provincie měl stanout právě Bruno.
Boje v Prusku se nesly i v duchu svatovojtěšských reminiscencí, avšak dle přání papeže Urbana IV. byl králův výboj nově nasměrován proti pohanským Litevcům. Jenže úspěch se nedostavil, Litevci se ubránili. A (znovu)založení arcibiskupského stolce svatého Metoděje v Olomouci se mimo jiné kvůli odporu nového papeže Klementa IV. nezdařilo.
Křížové tažení proti pohanským Prusům a Litevcům značně přispělo společně s dalšími církevně-politickými a ekonomickými úspěchy Českého království k nové imagi českého krále Přemysla Otakara II. jakožto ústřední osobnosti osudového konfliktu křesťanstva a pohanstva, tj. Evropy a Asie či Západu a Východu. Český král, který byl i součástí papežských plánů na kruciátu do Svaté země a takřka již sahal po císařské koruně, byl svými současníky stylizován do role nového Alexandra, vládce světa.
V jedné z pozdějších básní velebí Sigeher českého krále tak, že mu přiznává „alexandrovského ducha“ a vidí v něm štít křesťanstva a budoucího vládce Svaté říše římské a celého Západu. Jenže roku 1273 byl zvolen novým římským králem stejně ambiciózní Rudolf Habsburský, jehož volbu ovšem Přemysl Otakar II. neuznal. Dlouholetý konflikt skončil roku 1278 tragickou bitvou na Moravském poli, v níž byl český král poražen a zabit, byť mnozí věřili, že jen podobně jako kdysi král Artuš zmizel a jednou se opět objeví v plné slávě.
Kdo založil Královec?
Českou imperiální politiku 13. století měl alespoň symbolicky připomínat název hradu Königsbergu čili Královce. Kdo byl však jeho zakladatelem? Už roku 1242 zde hanzovní město Lübeck založilo nad řekou Pregolou obchodní osadu jako své budoucí dceřiné městské sídlo, jenže na území si činil nárok i řád německých rytířů. V souvislosti s křížovou výpravou byla řádovými rytíři nejprve vybudována na kopci Twangste dřevěná tvrz, v latinských pramenech zmiňovaná jako Castrum Kunigsbergk či Mons Regius, což znamená Králova hora. Název odkazoval na českého krále Přemysla Otakara II. jakožto vůdce křížové výpravy, nikoli ovšem zakladatele hradu (a později města). Tím byl Poppo z Osterny, velmistr řádu německých rytířů, rodák z Frank, významný politik a válečník.
Sambijský poloostrov byl ještě několik desetiletí sužován povstáními Prusů proti řádu německých rytířů a křesťanům, takže osídlení nad ústím řeky Pregoly do Baltského moře bylo opakovaně pustošeno. Teprve v letech 1283–1286 bylo založeno město Königsberg a v jeho bezprostředním sousedství pak města Löbenicht (1300) a Kneiphof (1327) – v jediné město byly sjednoceny až roku 1724. Hrad v Königsbergu byl rezidencí nejvyššího maršálka řádu, který byl zástupcem velmistra. Ve městě vznikla na přelomu 13. a 14. století katedrála zasvěcená Panně Marii a svatému Vojtěchu, jenž byl považován za patrona města a celé Sambie.
Christianizované Prusko představovalo až do 16. století samostatný řádový stát, který byl jen volně spojen se Svatou říší římskou. Roku 1525 přestoupil velmistr Albrecht Braniborsko-Ansbašský k luteránství a začal vládnout jako pruský vévoda s hlavním městem v Königsbergu. Pruské vévodství se roku 1701 stalo jádrem Pruského království, jež k sobě postupně připoutávalo další německé státy, aby se nakonec roku 1871 stalo základem sjednoceného Německa čili Německé říše.
S Königsbergem, jenž byl od roku 1544 univerzitním městem, je spojena řada významných osobností intelektuálního, uměleckého a politického života. Každý si asi vzpomene na osvícenského filosofa Immanuela Kanta (1724–1804), pocházeli odtud i romantický literát E. T. A Hoffmann (1776–1822) a expresionistická výtvarnice Käthe Kollwizt (1867–1945). Nemluvě o tom, že zdejšími rodáky byli také Otto Wallach, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1910, a Fritz Albert Lipmann, jenž roku 1953 obdržel Nobelovu cenu za medicínu.
Hanba jménem Kaliningrad
Jenže to už byl Königsberg několik let vytržen z ústrojí západní civilizace. Nejprve po Velké válce zůstalo Východní Prusko odděleno na základě versailleského míru od mateřského Německa, byť zůstalo německou exklávou. A posléze se stalo jevištěm poslední fáze brutální války mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, někdejšími spojenci neblaze proslulými zločiny proti lidskosti. Königsberg zažil bombardování, vraždění, znásilňování, útěk i vyhnání původního prusko-německého obyvatelstva.
Sovětský svaz už 17. října 1945 anektoval severní část Východního Pruska i s Königsbergem (jižní připadla Polsku) a 7. dubna 1946 ji oficiálně začlenil do Ruské sovětské federativní socialistické republiky. A když 3. června 1946 zemřel v Moskvě Michail Ivanovič Kalinin, předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, byl hned druhý den Königsberg po něm přejmenován na Kaliningrad. Jmenuje se tak dosud po nejbližším Stalinově spolupracovníku, který má na svých rukou krev obrovského množství obětí bolševického teroru včetně katyňského masakru.
Kaliningrad byl za sovětské éry zdevastován a z historického centra zbylo jen torzo. Záhy po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se objevila idea, že by se město mělo vrátit ke svému původnímu názvu, dokonce se hovořilo o vyhlášení samostatnosti Kaliningradské oblasti a jejím zapojení do evropského integračního procesu. Všechny diskuse rázně utnul Vladimir Putin, když se roku 2000 stal prezidentem Ruské federace.
Přesto ještě v roce 2005 vzniklo hnutí Republika požadující větší autonomii pro tuto ruskou exklávu. Právě v tomto roce, kdy se oficiálně slavilo 750. výročí založení Königsbergu-Královce-Kaliningradu, byla zrekonstruována i za druhé světové války poničená Královská brána, na niž byly znovu osazeny sochy českého krále Přemysla Otakara II. a pruského vévody Albrechta, které obklopují sochu prvního pruského krále Friedricha I.
Starobylá katedrála Panny Marie a svatého Vojtěcha, poničená v srpnu 1944 náletem britské RAF, zůstala v troskách až do roku 1992. Během vyklízení chrámu byl nalezen masový hrob s pozůstatky stovek válečných obětí, zejména dětí. Následovalo šest let náročných restaurátorských prací na náklady Ruské federace, Spolkové republiky Německo a několika německých nadací, přičemž v říjnu 1998 byla katedrála konečně zpřístupněna veřejnosti jakožto kulturně-náboženské centrum. Vzniklo tu několik muzejních expozicí, konají se tu velkolepé koncerty a občas i ekumenické bohoslužby.
Nad osudem východní Evropy
Sovětsko-ruský Kaliningrad bývá připomínán i v souvislosti se dvěma svými „slavnými“ rodáky. Roku 1951 se zde narodil Sergej Skripal, někdejší agent ruské GRU, jenž později přešel k britské MI6 a v roce 2018 jen zázrakem přežil útok ruských katanů nervově paralytickou látkou novičok. A roku 1958 tu spatřila světlo světa Ljudmila Putinová, rozená Očeretná, v letech 1983–2014 manželka ruského tyrana Vladimira Putina. Pro něho je ovšem Kaliningradská oblast geopolitickým klenotem, jakousi předsunutou baštou vůči Západu, již obklopují Polsko a Litva.
Sídlí tu Baltská flotila Ruského válečného námořnictva, právě odtud míří ruský mobilní raketový systém Iskander na členské země EU a NATO. Název Iskander odkazuje na perskou variantu jména starověkého dobyvatele Alexandra Velikého a vyjadřuje tak ruskou touhu po světovládě. Je ovšem paradoxní, že tím Rusové nevědomky připomínají i českého krále Přemysla Otakara II., jenž byl veleben jako „nový Alexandr Veliký“. Zatímco jeho křížová výprava znamenala expanzi západní civilizace východním směrem, přeměnou Königsbergu čili Královce v Kaliningrad se naopak eurasijský Orient rozšířil na území Západu.
Český nárok na Königsberg-Královec-Kaliningrad je samozřejmě jen podařený vtip, ale třeba to přispěje k tomu, aby se česká veřejnost více zajímala o spletité dějiny střední a východní Evropy. Možná pro sebe objevíme i Prusko, které nikdy nebylo pouze tupým protagonistou militarismu, ale též zemí kultury a umění, stejně jako útočištěm náboženských exulantů například z Francie a Čech. A pokud to způsobí, že více lidí dokáže ukázat na mapě Královec, tím lépe.
Vůbec nebude na škodu, když se i v Česku budeme více zamýšlet nad osudem Východního Pruska, které se stalo v roce 1945 kořistí sovětsko-ruského impéria, stejně jako nad osudem celé východní Evropy, již dosud otravuje barbarský ruský imperialismus. Jisté je však jedno: název Kaliningrad, odkazující k bolševickému zločinci, si toto město rozhodně nezaslouží, je pro něj totiž hanbou a ostudou.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
