Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/ivanovgood
FOTO: Pixabay/ivanovgood
Kremelská hlásná trouba Sputnik je velmi nespokojena s tím, co napsal Karel Havlíček Borovský. Ten sice umřel v roce 1856, ale stejně někomu vadí, co kdysi o Rusku napsal.
Článek podepsaný Alexejem Saryčevem 1. listopadu sděluje: „Bezpečnostní informační služba (BIS) v jedné ze svých posledních výročních zpráv varovala před proruským panslovanstvím. České kulturní středisko v Moskvě to zřejmě vzalo jako návod k akci a na počest 200. výročí narození Karla Havlíčka Borovského vyrukovalo s poněkud tendenčním příspěvkem, v němž se zaměřilo na jeho knihu Obrazy z Rus.“
Pak citují, co je na vyjádření Českého kulturního střediska pobouřilo. Jedná se o tento text: „Karel Havlíček Borovský byl přesvědčen o solidaritě slovanských národů, ale v Rusku se jeho názor začal měnit, iluze se rozplynuly, o čemž psal i ve své knize. Vyzdvihoval lásku místního obyvatelstva k alkoholu, sobectví, nemravnost a zaostalost ruských vesnic.“ Vadí také známý výrok: „Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.“
V roce 1842 byl Havlíček pozván do Ruska historikem Michailem Petrovičem Pogodinem, aby se stal učitelem jeho syna. Po příjezdu do Moskvy se stal učitelem dětí Pogodinova kolegy na univerzitě, profesora Stepana Petroviče Ševyreva.
Sputnik teď cituje, co psal v dopisech Ševyrev Pogodinovi: „Mohu dosvědčit, že on nikdy nechtěl studovat náš lid ani v jeho současné podobě, ani v historii. Žil na venkově a nikdy se nevydal proniknout do zvláštností rolnického života – a nemluvil s lidmi. Ve stejné době, kdy u mě bydlel, jsem poprvé během akademického roku četl kurz o dějinách staré ruské literatury a pozval jsem Havlíčka na mé přednášky, z nichž by se dozvěděl, jak byla ukotvena víra do ruských lidí. Byl ale jen na jedné přednášce a od té doby se už žádné nezúčastnil. Bodjanského také nenavštívil. Pogodina taktéž. Z mé knihovny si nevzal ani kroniky, ani akty, ani dřívější spisovatele, ani historii Karamzina, ale spokojil se pouze s Gogolem – a i u něj rozuměl pouze jeho komické stránce, která byla jádrem jeho sklonu k legráckám… Pobyt Havlíčka v mém domě považuji za opravdové neštěstí… Tu haněl rakouskou vládu, tam se jí poddal a haněl tu ruskou. I v jednom, i v druhém případě lže. Obecně se zde vyznačoval svým zlým jazykem… Chodit a střílet na vlky – to byla jeho největší radost… Z těchto důvodů nemá Havlíček právo mluvit o Rusku ani literárně, ani národnostně.“
Je hezké, že Rusové by chtěli určovat, kdo o nich smí mluvit a jak. No dobře. Nedávno jsme tu citovali z knihy Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce. Autor cituje z poznámek Maxima Gorkého, které napsal ještě předtím, než se stal po návratu z Itálie do SSSR uctívaným spisovatelem stalinského období. Gorkij znal Rusko od těch nejnižších vrstev a neměl žádné iluze o úrovni „mas“. Gorkij píše:
„Dítě Západu vstřebává tento dojem, který v něm vychovává vědomí a hodnoty člověka, respekt k jeho práci a pocit své osobní významnosti jako následníka kouzel práce a tvorby předků… Jenže podobné myšlenky, podobné pocity a hodnocení nemohou vzniknout v duši ruského rolníka. Dálava bez hranic, na které se choulí dřevěné vesnice se slaměnými střechami, má jedovatou schopnost vyprazdňovat člověka, vysávat jeho touhy. Když rolník vykročí za hranici své vesnice a podívá se do prázdna kolem sebe, za chvíli pocítí, že toto prázdno se vlilo do jeho duše… Kolem je jen rovina bez konce a kraje a uprostřed ní je nicotný, malý človíček, který byl na tuto nudnou zem vržen proto, aby tu dřel jako na galejích… Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“
To nezní moc lichotivě. Budou si na Sputniku myslet, že jejich národní ikona, Maxim Gorkij, neměl taky „právo mluvit o Rusku ani literárně, ani národnostně“?
Karla Havlíčka by nejspíš potěšilo, jak některým lidem leží i tolik let po smrti v žaludku. Ale jsme rádi, že jsme se dozvěděli, že Havlíček chodil střílet na vlky. Celkem to do jeho obrazu zapadá.
