Boris Jurjevič Kagarlickij je ruský sociolog. V rozhovoru pro list Novaja Gazeta Europe hovoří mimo jiné o tom, jakým způsobem dnes v Kremlu uvažují a v jakém stavu je ruská společnost. Kagarlickij je v něčem typická ruská postava. Je to levicově orientovaný myslitel, který byl disidentem za sovětské epochy a potom zase v současném Rusku, kdy se politicky angažoval. Dnes je zanesen v seznamu „zahraničních agentů“.

Z rozhovoru vybíráme několik myšlenek o vztahu Rusů k jejich minulosti. Tématem je, proč vůbec záleží na tom, jak hodnotíme historii. Proč třeba záleží na tom, co si dnes myslíme o Berijovi?

Dále čtěte

Nový týdeník FORUM objasňuje, proč Agrofert životně potřebuje ruský plyn

Nové číslo Týdeníku FORUM hned na obálce prozradí, kdo je odpovědný za to, že nemáme variantu k ruskému plynu. Je…

Kagarlickij říká: „Protože to nyní určuje naše vlastní chování. Velmi důležitá je také vzpomínka na naši osobní minulost. Lidé se často snaží zapomenout na nepříjemné věci, a to i na domácí úrovni. Snažím se připomenout si, kdy jsem udělal chybu, kdy jsem udělal něco, za co se stydím, je to morální autotréning. Lidé zpravidla dělají pravý opak: snaží se potlačit, zapomenout. A pamatovat si znamená chovat se jinak.“

Ruské elity podle sociologa tuto reflexi neprovádějí:  „V dějinách nikdy nic nekončí. Víte, podle čeho se určuje rozchod kolejí v Británii? Šířka rozchodu standardního římského vozu. To, co v kultuře zůstalo, ještě neskončilo. A v tomto smyslu si samozřejmě dvacáté století nikdy nemyslelo, že skončí. Problém není v tom, jakou máme minulost, ale v tom, že se snažíme jít do budoucnosti s představou světlé minulosti. Smutné je, že se to netýká jen vlády.“

Mnozí v Rusku ale podle Kagarlického žijí v mýtech: „Představa ,zlatého věku‘ je v ruské kultuře silná. Představy o tomto ,zlatém věku‘ jsou však mlhavé: Sovětský svaz se zaměňuje s ruským impériem, skutečnou carskou říší s bláznivými pohádkami, které nemají nic společného s historií. Tento nápadný zmatek panuje i v hlavách lidí, kteří přijímají strategická rozhodnutí. Prokremelští politologové se nacházejí v druhé polovině 18. století. Jejich úroveň strategického myšlení, chápání politiky, ekonomiky a geografie jsou přinejlepším z doby sedmileté války: zhruba tak, jak byla Evropa vnímána na dvoře Alžběty Petrovny. Problém je v tom, že tehdy to byl adekvátní pohled na realitu, a dnes není. Hned na začátku řeknu, že mám spoustu výtek vůči sousední zemi, ale musíte si uvědomit, že je to jiná země.“

Dále čtěte

Kupte si Speciál FORUM a přispějte na sbírku pro ukrajinskou armádu. Pomáhejte s námi

Brzy to budou čtyři měsíce, kdy ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal válku proti Ukrajině. Napadená země se tvrdě brání a…

Připomíná jeden motiv, který ruské myšlení ovládá: „Existuje vzorec: ,Na ruské půdě byla prolita krev ruského vojáka.‘ Ve skutečnosti však pochází z 18. století. Ruští představitelé se dnes domnívají, že Slobožanščina neboli Chersonská oblast je původním územím, které lze zabrat silou a jednostranně právně zpětně formalizovat. Ukazuje se, že to, co si chcete odnést, nezávisí na vašem záměru, ale na tom, co se vám dostalo do rukou.“

Jiné země se při svém imperiálním úsilí chovaly přece jenom jinak:

„Vzpomeňte si, jak si evropské mocnosti během sedmileté války rozdělily Ameriku. Do konce války Britové obsadili nespočet cizích území: Kubu, Filipíny, Kanadu, karibské ostrovy. V roce 1763 se v Anglii vedla debata: Guadeloupe, nebo Kanada? Po skončení války se musí okupovaná území rozdat: nelze je zabrat jen proto, že jsou tam umístěna naše vojska. A vzhledem k vítězství nad Francií je třeba rozhodnout, co lze Francii vzít – co je pro britské impérium výhodnější: Guadeloupe s jeho cukrovými plantážemi, nebo Kanadu s jejími rozlehlými oblastmi. Britské úřady diskutují a rozhodnou, že Kanada je cennější. A pak podepíší mír s Francií. Nikoho však nenapadlo, že by mohli jednoduše obsadit všechna okupovaná území a prohlásit je za svá.“

Dále čtěte

Jak se nezbláznit z nabídky duchovna? O tom je nová kniha Jana Jandourka

Na e-shopu FORUM nyní najdete novou knihu našeho autora, komentátora Jana Jandourka. Jmenuje se Něco je nad námi – a…

Kagarlickij připomíná právě epizodu z druhé poloviny 18. století: „K poslednímu takovému excesu v evropských dějinách došlo v roce 1753, kdy ruská armáda obsadila Königsberg a začala jednostranně nutit obyvatele města k přísaze, v důsledku čehož se Immanuel Kant stal na několik let ruským poddaným. A pak se to stejně všechno vrátilo. Od té doby panuje pevné přesvědčení, že území nelze považovat za vlastní jen na základě toho, že jste tam poslali své vojáky. To bylo později upevněno Vídeňským kongresem. Ale dnes nám najednou říkají, že si to můžeme vzít a přivlastnit: tito lidé žijí ve světě Warcraftu. A pak se diví, že mají problémy kvůli svému chování.“

Dále potom líčí problémy, jaké válka Rusku a jeho obyvatelům přinese, a vyvětluje, proč se zdá, že to občanům ještě nedošlo: „Viděl jsem několik sociologických průzkumů, které ještě nebyly dokončeny, a ty ukazují naprosto fascinující obrázek: ruská veřejnost většinou vůbec nechápe, co speciální operace znamená. Nevnímají tyto události jako součást svého života. Pokud totiž poněkud změníte slovník, změní se i emocionální pozadí. Ať už ale změníte slova jakkoli, realita vás stejně zasáhne. V rámci určitých časových limitů však můžete situaci zmírnit. Víte, jak se dostáváme do reality? Stejně, jako když v Bertolucciho Snílcích proletí oknem cihla.“

Dnešní občané v Rusku podle něj vůbec politicky neuvažují. Chybí jim rozhled:

„Velká část ruské společnosti je depolitizovaná. Funguje efekt dvorku: to, co se děje mimo dvorek, nezajímá vůbec nikoho. Jak ukázal výzkum cílových skupin, lidé obvykle znají jméno gubernátora, ale často neznají starostu nebo klíčové úředníky ve svém regionu. Mám dojem, že celá zpolitizovaná část společnosti tvoří 20 procent a zbytek žije mimo občanský život. Je to vidět i na tom, že lidé neodnesou objemný odpad na příslušné místo, ale prostě ho pohodí u kontejneru. Když si myslíte, že to, co je za dveřmi vašeho bytu, se vás netýká, nemůže být žádná politika. Aby se lidé podívali z okna, potřebují malý šok. A šok bohužel přijde.“