Kremrole pro Karla Gotta: O normalizační hudbě v programu Českého rozhlasu

Milan Chladil, Yvetta Simonová, Karel Gott, Ivo Pavlík  a František Ringo Čech podepisují tzv. Antichartu (1977) (ČTK)

Milan Chladil, Yvetta Simonová, Karel Gott, Ivo Pavlík a František Ringo Čech podepisují tzv. Antichartu (1977) | FOTO: ČTK

Na webových stránkách Českého rozhlasu byla 13. dubna 2022 zveřejněna reakce šéfredaktorky stanice ČRo Dvojka Lenky Mahdalové k diskusi o výběru hudby do vysílání. Šéfredaktorka reagovala zejména na protestní dopis hudebního promotéra a majitele vydavatelství Guerilla Records Vladimíra Drápala, který upozornil na dlouhodobé porušování Kodexu Českého rozhlasu, neboť místo deklarované rozmanité programové nabídky tato stanice neustále opakuje „mainstreamové písničky několika zpěváků a zpěvaček a bohužel také stupidní normalizační hity“.

Zároveň upozornil na incident, kdy Tereza Boučková, spisovatelka a moderátorka Nočního Mikrofóra, do něhož si pozvala hudebnici a spisovatelku Evu Turnovou, byla kritizována šéfredaktorkou Lenkou Mahdalovou, že na přání svého hosta pustila písničky mimo předem stanovený playlist, přestože původní anotace pořadu Noční Mikrofórum právě nabízela „hudební lahůdky podle přání našich hostů“.

Z Ukrajiny přicházejí stále další svědectví o válečných zločinech ruských vojáků (Olga Paynová (skica, se svolením autorky))

Lenka Mahdalová pracuje v Českém rozhlase teprve od roku 2018 a šéfredaktorkou Dvojky se stala ve stejné době, kdy generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral provedl organizační změnu. Na místo Jana Pokorného, ředitele zpravodajství, se snažil prosadit i bývalou vedoucí zpravodajství televize Prima Jitku Obzinovou.

Zatímco proti Jitce Obzinové jako „usvědčené“ mediální manipulátorce se v protestní petici adresované generálnímu řediteli postavilo více než 200 známých novinářů, proti nové šéfredaktorce tehdy nevznikla žádná petice, ačkoliv Mahdalová nepřímo deklarovala, že jí v podstatě jde o prezentaci ideologického neonormalizačního konzumu v Českém rozhlase.

Banner Nová Orientace

Tuto svou „koncepci“ vysvětlovala například v prosinci 2021, když obhajovala novou stanici Českého rozhlasu, nazvanou příznačně Pohoda, slovy: „Nezajímá nás ani politická situace, nezajímají nás ani obrovské průšvihy světové, zajímá nás to, co se v Českém rozhlase dělo za desítky let. Co tady natočila velká jména, která máme v našem vysílacím programu, a samozřejmě nás zajímá, aby posluchač, který si nás naladí, mohl zavzpomínat, možná si zabrouká nějakou tu písničku, protože naše hudební nabídka je mezi padesátými a sedmdesátými léty, takže o ty obrovské hity české populární hudby není nouze.“ (ČRo České Budějovice, rubrika eRko, 5. 12. 2021)

Již od dob vzniku komunismu a fašismu se filosofové a sociologové kriticky zaměřovali na kulturu, protože v ní rozpoznali klíčový nástroj politického a sociálního ovládání. Ačkoliv se šéfredaktorka stanice ČRo Dvojka na svou obranu vůči zmiňované petici ve svém vyjádření zaštítila tím, že Český rozhlas jako médium veřejné služby je prostředím pluralitním a na vysílání ČRo jsou kladeny vysoké kvalitativní nároky atd., zcela určitě to neplatí o její práci.

Jak si nová šéfredaktorka stanice ČRo Dvojka, která má na starosti i ČRo Pohoda, představuje pluralitu, dokládá i její vlastní prezentace na webu Českého rozhlasu, kde mimo zveřejněnou reakci publikovala ještě pět článků a všechny jsou glorifikací pouze jedné normalizační ikony populární hudby – Karla Gotta. Jednou ho připomíná v souvislosti s jeho narozeninami, podruhé v souvislosti s rozhlasovou kolegyní, která pro zpěváka pekla kremrole, takže součástí programu Pohody je i recept na „kremrole pro Karla Gotta“ atd.

V proruském Podněstří odtrženém od Moldavska si potrpí na sovětské tradice (Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0)

Ačkoliv šéfredaktorka Lenka Mahdalová tvrdí, že ji nezajímá politika, ale pouze to, co se v Českém rozhlase dělo mezi padesátými a sedmdesátými léty, tedy pouze to, co tady natočila „velká jména“, třeba obrovské hity české populární hudby, ve skutečnosti provozuje v Českém rozhlase skrytou verzi revizionistických dějin každodennosti založenou na depolitizaci komunistické masové populární kultury.

Pokud Lenka Mahdalová například monokulturně připomíná osobnost Karla Gotta, pak jeho kulturní existence byla stejně politická, jako byl politický i dopis Karla Gotta z Hamburku, který adresoval roku 1971 „soudruhu“ Gustávu Husákovi. V dopise se tehdy dušoval, že se „v roce 1969 a 1970 postavil se všemi svými spolupracovníky do řady těch, kteří si upřímně přáli normalizaci občanského i kulturního života“. A na důkaz své upřímné normalizační političnosti Karel Gott dodal: „Byl jsem to já a můj orchestr, který jako první navštívil Sovětský svaz v době, kdy se takový čin označoval jako kolaborace.“

Spisovatel Milan Kundera zareagoval na „kolaborantův“ dopis v Knize smíchu a zapomnění vydané v exilu roku 1978, kde vysvětluje sounáležitost Gustáva Husáka a „idiota hudby“ Karla Gotta, neboť oba dva ideologicky pracovali na stejném díle „zapomnění“ společenské pravdy.

Archiv bezpečnostních složek

Karel Gott píše Gustávu Husákovi z německého Hamburku (21. 7. 1971) – Archiv bezpečnostních složek

Obdobně politická byla i žádost Karla Gotta, s níž se po okupaci v srpnu 1968 obrátil na Československý rozhlas, aby jeho „starší nahrávky do vysílání nezařazovali“. S tím se ale šéfredaktorka současného ČRo Dvojka Lenka Mahdalová přirozeně nechlubí, protože důležitější je přece recept na „kremrole pro Karla Gotta“.

Že si Karel Gott přál v oněch významných sedmdesátých letech, kdy vznikaly „obrovské hity“, politickou normalizaci občanského i kulturního života, to ostatně dokázal svým veřejným vystoupením v Divadle hudby v únoru 1977 proti Chartě 77.

Theodor Adorno zkoumal sociologii hudby a říká, že lehkou hudbu je třeba zkoumat v kontextu s ideologií, protože hudba má společenskou funkci, a je tudíž třeba dešifrovat společenský obsah.

Miloš Zeman a Andrej Babiš  (ČTK)

Gottova hudba byla hudebním kýčem prefabrikovaných klišé, a zejména „ekvivalentem prolhanosti“. Tato prolhanost však byla většinovou společností akceptována, protože vyjadřovala jejich vlastní situaci konzumní „svobody“.

Metaforou této „prolhanosti“ byla i zdánlivě nevinná milostná píseň o osobní svobodě a volnosti, v níž Karel Gott hrdě zpívá „hlavu níž neskloním“ a „kávu si osladím o trochu víc“. Zatímco na straně reálného socialismu lidé čekali v dlouhé frontě se skloněnými hlavami na nedostatkový cukr, na straně druhé sami dobře věděli, že si v komunistickém režimu nikdo svobodně kávu neosladí o trochu víc, protože by to přineslo problémy v podobě konzumně pojaté nedostatkové svobody.

Prolhanost normalizační hudby však měla hlubší sociálně-kulturní rozměr a ten spočíval v tom, že například Karel Gott mohl kulturně a společensky vyčnívat jenom díky tomu, že nepřímo parazitoval na represivní kulturní politice komunistické strany a jejím útlaku, která skutečnou hudební konkurenci odstranila. V lepším případě tím, že svobodné umělce a špičkové hudebníky vytlačovala do emigrace, jako například Jana Hammera, Miroslava Vitouše a další, a v horším případě je posílala přímo do vězení nebo v rámci akce Asanace do exilu.

Neexistuje oficiální hudební nabídka populární hudby ze sedmdesátých let, která by nebyla zároveň svědectvím o politické době. Není totiž důležité, o čem tehdejší interpreti této hudby tak hezky zpívali, abychom si mohli idylicky zavzpomínat a možná i „zabroukat nějakou tu písničku“, ale důležité je i to, o čem nemohli a nechtěli zpívat.

Zářící český ježek připomíná význam hranice i její problematičnost (Michal HōR (se svolením autora))

Ve skutečně svobodném a pluralitním hudebním světě by hudba Karla Gotta byla v 70. letech podobně okrajově populární jako hudba irského populárního baviče a zpěváka Joea Dolana, jenže je známo, že právě v případě Irska skutečnou masovou globální popularitu této zemi zajistily spíše skupiny jako U2.

Gottova hudba byla ideologická právě v tom, že umělec přesně věděl, co může zpívat a hrát, a naopak co nemůže. A zejména přesně věděl, jak se má při veřejných vystoupeních chovat. To dokazuje propletenost estetického a společenského dosahu a obsahu vedoucí k jejímu zvěcnění jako konzumní „normalizační kultury“, kterou však šéfredaktorka stanice ČRo Dvojka banálně depolitizuje.

Ideologie kulturního konzumu je dlouhodobým krédem Lenky Mahdalové a vyjádřila ho lapidárně už v roce 2012, kdy jako programová ředitelka pražského Oldies rádia prohlásila: „Vsadili jsme na jednoduchost a přinášíme jejich návštěvníkům to, co si žádali nejvíce – seznam odehraných skladeb.“

Tvrzení šéfredaktorky Lenky Mahdalové („nezajímá nás politická situace“) je pouze výrazem výše zmiňovaného zvěcnění, které se maskuje a schovává za falešnou fasádou „pohodové“ a ve skutečnosti ideologické konzumace normalizační kultury, která údajně vznikla mimo dobro a zlo, mimo společenskou morálku, tedy nejspíše podobně jako recept na „kremrole pro Karla Gotta“.

Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]