Následky ruského boje proti neokolonialismu. Zničená dětská nemocnice a porodnice v ukrajinském Mariupolu. FOTO: Wikimedia Commons/armyinform.com.ua (se souhlasem)
FOTO: Wikimedia Commons/armyinform.com.ua (se souhlasem)
RECENZE / Plačící majitelka prodejny, ze které jí sousedé právě kradou všechno, co není přišroubované. Lékař na operačním sále volá na kameramana od umírajícího dítěte: „Toč to, toč to!“ V pozadí je slyšet nekončící, zato stále se blížící hřmění války. Zní jako obludná smyčka vytvořená ze Šostakovičovy sedmé symfonie. Blíží se válka a smrt. Blíží se neúprosně a naději uniknout jí nemá vůbec nikdo.
Dokumentární film 20 dní v Mariupolu vznikl díky úsilí skupiny novinářů a filmařů spolupracujících s agenturou AP, kteří zůstali v tomto kdysi nádherném městě na březích Azovského moře ve chvíli, kdy ho ruská vojska začala v rámci totální invaze na Ukrajinu trhat na kusy.
Popsat tento dokument je těžké. Na jedné straně stojí morální hodnocení, které zastře obsah díla a dá průchod emocím. Takové neodhalí podstatu filmu, ale jen stav diváka po jeho zhlédnutí. (Měl autor dokumentu opravdu právo ptát se obětí války, jak se cítí?) Na straně druhé stojí odosobněný popis filmu jako takového, který nemůže dostát emoční naléhavosti zobrazovaných dějů. (Jde o sled chronologicky řazených událostí v dobývaném Mariupolu v roce 2022.) Hlavní tvůrce dokumentu, ukrajinský filmař a reportér Mstyslav Černov, pojal své dílo jako, zhruba řečeno, svědectví.
Takzvaná bitva o Mariupol začala 25. února loňského roku, tedy bezprostředně po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Odhaduje se, že stála životy 20 tisíc civilistů. V epicentru událostí se částečně svou volbou, částečně shodou okolností ocitá tým novinářů. Záhy zjišťuje, že je patrně posledním týmem, který ve městě zůstal, a setrvá tam následujících 20 dní.
Během nich zachytí a zprostředkuje světové veřejnosti některé z událostí, které si z počátku invaze všichni pamatujeme. Rodiče plačící nad svými mrtvými i dosud živými dětmi na chodbě nemocnice. Rozstřílenou porodnici, odkud vynášejí na nosítkách zraněné a umírající těhotné ženy. K tomu, aby se „zabilo město“, které mělo 420 tisíc obyvatel, stačily, řekněme s trochou cynismu, pouhé tři týdny Putinova konvenčního úsilí. Rusové ale netušili, že to někdo světu ukáže zblízka.
Dokument sám není ani trochu prvoplánový. Vedle chronologického toku dnů a epizod obsahuje reflexi, ať už v podobě střihu, anebo hlasu komentátora. Děj navíc doprovází momenty, v nichž se události setkávají se svými odrazy ve zpravodajství nejen západních médií. Právě tam totiž k malé radosti ruských politiků během úvodních dní války proudily videozáznamy a fotografie Černovova týmu.
Film tak ukazuje, že všeobecně známé tragédie byly jen zlomkem tragédií zachycených, a ty zase jen zlomkem tragédií reálných. Filmař-novinář čelí pochybnostem, zda svůj úkol plní dostatečně odpovědně, ale zároveň tuší, že musí zůstat na místě, pokračovat v práci a nesmí se jimi nechat paralyzovat. Nikdo jiný už totiž nezbyl a lékař křičí: „Toč tohle! Tohle natoč!“
Černovova otázka je zároveň otázkou každého člověka. Co můžeme a musíme udělat líp, abychom dostáli výzvě? Je to otázka neprosto kruciální, protože pohled na zabíjení města připomíná, jak mělce je v nás uložena civilizovanost a také to, že jsme jako Evropané, 78 let po nejstrašnějším konfliktu, jaký se na tomto kontinentu odehrál, opět selhali, ale i tak musíme pokračovat dál a zůstat lidmi.
Je možné, že na rozdíl od lavírování v případě Hitlera se Západ proti Putinově megalomanii postavil přece jen o něco poučeněji, byť obsazení Krymu a dvou regionů na východě Ukrajiny mu prošlo takřka bez výčitek, stejně jako Hitlerovi prošlo obsazení Sudet.
Dnes se zdá, že znovu podléháme příběhům, které mají za účel zmixovat lidský úděl do podoby odpudivé směsi vody a popela. Učeně se tomu říká distortion (zkreslení či rozmělnění). Jeho poselství zní jednoduše: nic není pravda. Film 20 dní v Mariupolu ukazuje, že v některých případech je ale pravda zřejmá a zcela prvoplánová. Rusko už zas vojensky napadlo jinou zemi. Která to bude příště?
Dokumentární film 20 dní v Mariupolu byl oceněn Cenou publika na filmovém festivalu v Sundance a jeho tvůrci získali spolu se svými kolegy Pullitzerovu cenu za „statečné zpravodajství z obléhaného města Mariupol, které bylo svědkem nelítostného utrpení civilistů v důsledku ruské invaze na Ukrajinu“. Všichni by ho měli vidět. Snižuje to (ale nevylučuje) riziko, že ho budou muset zažít na vlastní kůži.
