NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Z československých filmových tvůrců, kteří po okupaci v roce 1968 odešli do exilu a tvořili v různých částech svobodného světa, patří k těm méně známým také Otakar Votoček (* 22. 7. 1943). Asi už jen proto, že zemi opouštěl v lednu 1969 jako vystudovaný jaderný chemik, zaměstnanec elitního Výzkumného ústavu jaderného v Řeži u Prahy, a ještě po usídlení v Nizozemsku nějaký čas v oboru pracoval v tamním výzkumném ústavu. Postupně ovšem prý došel k poznání obecných negativních dopadů své práce, a ačkoli se domohl i vlastní laboratoře a svobody výzkumu, opustil ji a v letech 1975–1979 vystudoval amsterdamskou Filmovou akademii. Pak se už zcela věnoval filmu a televizi a výsledkem je i alegorické drama Křídla slávy (Wings of Fame, 1990). 

Jde o první a poslední Votočkův celovečerní hraný film, vyrobený v angličtině společností First Floor Produktion, údajně jeden do té doby z nejnákladnějších projektů nizozemské kinematografie. Sám Votoček mi v rozhovoru pro Filmové listy 29. 7. 1994 vyčíslil jeho náklady na 7 až 8 milionů nizozemských guldenů, což tehdy představovalo sumu jistě přes 100 milionů Kčs. Předtím i potom Votoček na řadě projektů pracoval jako dramaturg a scenárista, režíroval krátké dokumentární filmy, sám do té doby natočil čtyřicetiminutový snímek Pompeje nyní (1981) a středometrážní hrané Turecké video (1984).

Pod zorným úhlem smrti

Právě od tohoto půlhodinového paradokumentárního filmu o rotterdamském Turkovi, který si neúspěšnost své existence kompenzuje hrdinskými příběhy v obchodě s videem, vede dvojí spojnice. Jedna ke kinematografii 60. let, na níž se Votoček nepodílel, kterou však obdivoval už jako amatérský fotograf a filmař pro její nekomerční hodnoty a patrně i pro schopnost autenticky lidského vidění. A druhá už ke Křídlům slávy, v nichž je fiktivní svět pohyblivých obrázků rovnou zdrojem magické přitažlivosti dokonce tak silné, že má za následek vraždu.

S příběhem filmu se totiž ocitáme v roce 1966: nedlouho předtím vražda amerického prezidenta Johna F. Kennedyho (1917–1963) „proslavila“ do té doby anonymního atentátníka Lee Harvey Oswalda (1939–1963), po letech násilná smrt člena skupiny Beatles Johna Lennona (1940–1980) neméně „zpopularizuje“ jméno jeho duševně vyšinutého vraha Marka Chapmana (* 1955). Votočka se spoluscenáristou filmu, nizozemským spisovatelem Hermanem Kochem (* 1953), zaujala představa, čeho všeho je člověk pro svou slávu, či dokonce pro pouhý „dotyk nesmrtelnosti“ schopen. Nezůstali však jen u pouhé evidence známých skutečností, pokusili se na věc podívat filozoficky, sub specie aeternitatis. Tedy pod zorným úhlem toho, co přijde pak, po smrti.

Posmrtná sláva

„Beatles: Jsme slavnější než Kristus,“ čte mladý muž Brian Smith (Colin Firth) cestou vlakem novinový titulek. Ve městě, kde se ubytuje, probíhá právě mezinárodní filmový festival, jehož hereckou hvězdou je nadutý Cesar Valentin (Peter 0‘Toole). Smith má s sebou jeho knižní autobiografii nazvanou právě Křídla slávy a chce se s ním setkat, ale nedaří se mu to. Až večer při defilé na červeném koberci má Valentina na dosah ruky, ten ho však rutinně zazdí. A to neměl dělat: Smith vytrhne vedle stojícímu policistovi z pouzdra pistoli a Valentina zastřelí. V nastalém zmatku, který snímají televizní kamery, se atentátník snaží cosi davům vysvětlit, je však sám na místě usmrcen padajícím obřím reflektorem.

Z mlhy televizní reportáže z místa se v následující sekvenci vynořuje loď s převozníkem, pasažéry jsou Valentin a Smith. Oba se dostávají do exkluzivní posmrtné říše, kam mají přístup jen ti, jejichž sláva na zemi stále ještě trvá. Úměrně tomu, jak se ztrácí, mění se ovšem postavení a ubytování jednotlivých prominentů i na onom světě, a tak většina z nich je chatrnou lidskou pamětí nakonec nezbytně odsouzena k tomu, prožít si svou smrt ještě jednou, tentokrát definitivně.

Ironizující esej, nebo šlapka v Perlovce?

„To, co mě zajímá, je filmová řeč. Proto se zoufale snažím bránit film před literaturou, tedy aspoň před tím, co se dnes dělá v Hollywoodu: přeložit knihu pouze do obrázků, čili pro lidi, kteří jsou líní číst,“ prohlásil Votoček v Lidových novinách 27. 7. 1990. Těsně předtím byla Křídla slávy uvedena na XXVII. MFF Karlovy Vary v rámci přehlídky československé exilové filmové tvorby a i tam zaujala originalitou autorského vkladu a zároveň vymaněním se z jakýchkoli komplexů, ať „světovosti“, či „povinnosti k národu“. Eva Hepnerová Zaoralová je popsala jako „bezmála senzaci“ a „ironizující esej na téma snobismu a touhy po slávě“ (Svobodné slovo 27. 7. 1990).

Do naší distribuce vstoupil film 19. 11. 1990 v původním anglickém znění, s českými titulky Dany Hábové, a zdálo se, že právě tyhle přednosti se v tehdejším přívalu západní produkce a po opadnutí zájmu o většinu domácí tvorby mohou slušně divácky zúročit. Nestalo se, filmu bylo vyčteno, že prý „nevyužívá totiž příliš mysteriózní atmosféry syžetu ani v montáži, ani v práci kamery a bohužel ani v hudební složce, přestože se právě tam nejrůznější kejkle nabízely stejně nepochybně, jako šlapka v Perlovce“ (Jan Lacina, MFD 2. 12. 1991). Ta argumentace je dost výmluvná už sama o sobě, při televizním uvedení obvinila značka (raj) film dokonce z „ploché ilustrativnosti“ (Týdeník televize 18. 3. 1996).

Svět bez lásky

V záhrobním světě, stylizovaném jako luxusní hotel, se Valentinovi dostane vřelého přivítání a nejlepšího apartmá. Smith, který se v recepci představí pod svým uměleckým jménem Trigorin, jež tu není známo, je ubytován o poznání skromněji, prostě jako teď slavný vrah slavné osobnosti. Za souseda má ale Einsteina, parkem se prochází unesené dítě manželů Lindberghových, běhá tu psí herecká hrdinka Lassie, na asfaltové holuby střílí Hemingway a psycholožka dr. Erika Frischová (Maria Beckerová) Smithovi objasní, jak to ve zdejší „čekárně“, „očistci“, možná i „pekle“ chodí. Posmrtný život je pln bizarností, úměrných ješitnosti a pýše někdejších pozemských veličin.

Smith se seznámí se zpěvačkou Biancou (Marie Trintignantová), která si s sebou nosí gramofon se svou písní Láska zítra odejde, Valentin s ní zas hraje v parku hru na honěnou. Ve sklepní špeluňce oznamuje distingvovaný personál antistalinskému básníku Zlatogorskému (Gottfried John), že jeho sláva nejen v Rusku vzrostla teď natolik, že se bude stěhovat do přepychového 2. patra. Hrdopyšně je vyhodí, v parku se zatím baví snobská smetánka, včetně úlisného škrtiče dvaceti tří žen, a už trochu nudní teroristé bojují proti kapitalismu další přímou akcí. Valentin se setká se Smithem a tahá z něj důvody jeho činu, ten se pak účastní absurdní psychoterapeutické seance, která má přítomné zbavit jejich mindráků. Zřejmě „žárlivosti, marnivosti a nudy“, jak to definuje Frischová, a proto tu i podle ní láska ani neexistuje.

Symbol světa 20. století

Zásadní roli ve vyznění příběhu hraje jeho dějiště. Natáčelo se na několika místech v jižní Francii v okolí Nice, sám zásvětní hotel reálně neexistuje, jako jeho impozantní vstupní hala posloužilo místní opuštěné kasino. Panoptikálnímu pachtění nebožtíků po nesmrtelnosti vtiskuje prostředí a výprava ve stylu art deco (architekt Dick Schillemans) vtipnou i sarkastickou atmosféru coby symbolu světa 20. století. Votoček do něj záměrně uzavřel cestu slavným i pseudoslavným ze století předchozích, tím ale, že pro titulní postavu získal jednoho ze slávou skutečně stižených i postižených, Ira Petera O‘Toolea (1932–2013), osmkrát nominovaného na Oscara, dodal mu zároveň až bizarní autenticity.

Byť pod jménem Valentin, stal se tu totiž vlastně i sám „mýtus O‘Toole“ předmětem perzifláže a divák je tak jitřen i nejistotou, je-li role důkazem O‘Tooleova odstupu od sebe sama, či naopak plodem jeho sebelásky. Myšlenkové stavbě filmu se tím dostalo náležité herecké realizace, která se v českých poměrech dala tehdy možná srovnat se získáním už etablovaného hereckého „Amerikána“ Jana Třísky pro Obecnou školu (1991). Podobně Colin Firth (* 1960) se těsně předtím objevil v roli protagonisty Formanova Valmonta (1989) a také Marie Trintignantová (1962–2003) vnesla do Křídel slávy vlastní poněkud somnambulní hvězdnou záři, umocněnou později ještě její tragickou násilnou smrtí.

V labyrintu významu

I ve vztahu k Biance je Valentin úspěšnější než Smith, ten ho však začíná bezděky usvědčovat z účelových lží. Podobně jako Bianca sama, která přijde na to, že autorem Valentinovy biografie není on sám, ale pod pseudonymem Norman Eliot Trigorin právě Smith. Jak se totiž teprve teď odhalí, Valentin mu rukopis ukradl, když mu ho Smith kdysi poslal k autorizaci, a „zničil ho svými patetickými bláboly“. „Jsem rozumný člověk, věřím v dialog,“ omlouvá a zdůvodňuje teď dodatečně Smith svůj vražedný čin a divák poznává, že na rozdíl od uvedených historických paralel nebyl motivován iracionální touhou po doteku s hvězdným odleskem, nýbrž „spravedlivým“ rozhořčením.

Dr. Frischová mezi tím úplně mizí ze scény, Bianca zas je přesvědčena, že se nacházejí jen na psychiatrické klinice. V labyrintu mysli aktérů onoho světa je stejně těžká orientace jako v přilehlém labyrintu zahradním. Zákony tu však platí stále stejné, takže zdánlivě nepochopitelný záhrobní věhlas nacistického architekta Alberta Speera vypudí vzápětí věhlas Valentinův i Smithův do zuboženého podkroví. Bianca tu sexuálně podlehne Smithovi, ale svou předchozí existenci mu nedokáže vyložit, Valentin zuří z úpadku svého „života ve světle ramp. A za tím světlem špína.“

Hvězdné vrtochy 

V rozhovoru s Denisou Štrbovou (Film a doba č. 9/1990) Votoček k obsazení Valentina Peterem O‘Toolem řekl: „Paradoxní je, že vlastně nikdy nepochopil, že jde o satiru na chování slavné osobnosti. Během filmování jsem najednou zjistil, že on se chová přesně tak arogantně nebo ještě hůř, než postava, kterou hraje. Svou úlohu bral čistě profesionálně. Takže postupně naše vztahy dost ochladly. Ale musím říct, že se nakonec na tu roli velmi hodil.“ Podle Votočka přicházel na roli v úvahu například Albert Finney, Paul Newman či Marcello Mastroianni, scénář se ale přes agenta dostal k O‘Tooleovi a ten se pak sám ozval a přijel si do Amsterdamu postavu ujasnit. 

Tak popsal Votoček jejich první kontakt při besedě na Letní filmové škole v Trutnově 5. 8. 1990, včetně O‘ Tooleova potomního honoráře ve výši 400 až 500 tisíc guldenů. Asi prý nižšího, než na jaké byl zvyklý, jeho účast nicméně prý další produkční úvahy a hledání radikálně zjednodušila. „Ale v praxi se ukázalo, že se s ním nepracuje snadno,“ dodal pak Votoček ve Filmu a době. „Je dost nevypočitatelný a náladový. A právě jeho velká profesionalita nutí k velmi přesnému režijnímu vedení, protože když ho nemá, je schopen vyznění scény úplně změnit podle svého. Někdy, zejména brzy ráno, dokázal naschvál zkazit jeden nebo dva záběry, aby si vyzkoušel, jestli se od něho vůbec vyžaduje kvalita.“ Na rozdíl od teprve skoro začínajícího Firtha, kterého prý bylo někdy těžké jako intelektuálního herce přesvědčit, „aby nepřemýšlel a hrál“, i když byl pak spokojen, že jinak než u Formana.

Smíření

Loď přiváží uniformované komando, personál chystá hotelovou slavnost pro slavné, věhlasu zbavení jsou naopak eliminováni za ostnatý drát. Autoritativní recepční (Walter Gotell) připomíná, že „čas plyne dál a s ním přichází zapomnění“, které jednou „pohltí vás všechny“. Zlatogorski patří teď mezi slavné, vzpurně však plivne do publika“: „Raději upadnu v mlhu zapomnění, než bych zůstal v tomhle hnusném hnízdě zkaženosti.“ Smith je pověřen četbou verdiktu o ztrátě Valentinovy pozemské slávy, dočte ji za něj ale až recepční a dodá, že Valentinova druhá smrt je nutně spojena i s tou jeho, Smithovou.

A zatímco Einstein je svým významem asi navěky z obliga, v sále běží zvláštní loterie, tentokrát o to, kdo se vrátí do pozemského života. Vyhraje Smith a může s sebou vzít ještě jednu osobu. Bianca odmítne v domnění, že jde o léčku, nastane vřava, Smith tunelem metra projíždí zpátky do reálného světa a za ním vystupuje i Valentin. V bistru se dozvídají, že Bianca dávno zemřela při autohavárii, z novin, že na Valentina se už zapomnělo. Ten se tomu sebevědomě směje, na vzpomínkovém večeru z jeho filmů jsou však v kině prakticky sami, poslední kopie navíc začne hořet. Teď teprve Valentin pochopí definitivu situace, nechá si od Smithe podepsat svůj životopis a ten zas, když se rozejdou, navede skupinu dívek, aby si k vyhaslé hvězdě došly pro autogram…

Všechna sláva, polní tráva

Možná až dnes může český divák docenit výstižnost Votočkovy alegorie na tíži, prokletí i mravně korumpující potenciál slávy. Dobové kritické soudy i pozdější divácké ohlasy jsou někdy až příkře protikladné, jako kdyby z hlediska komerčního šlo o film pro západ příliš intelektuálský a málo senzační, pro nás zas možná trochu kosmopolitní a artistní, pro leckoho pak neuchopitelný ve svém filozofickém přesahu, který lze přitom jednoduše shrnout příslovím „Všechna sláva, polní tráva“. Rozhodně se ale jedná o snímek přinejmenším evropských parametrů, který nezastře i své české či vůbec východní zdroje, například v postavě rusky sebedestruktivního básníka Zlatogorského. 

Kamera Brita Alexe Thomsona opravdu nekouzlí, ale realisticky a přitom výtvarně podmanivě slouží smyslu, hudba nizozemského skladatele Paula M. van Bruggeho tvoří zadní plán podsvětí, kde fragmenty Biančiny písně zaznívají jako ztracené echo pozemských emocí, jakkoli rozporuplných. Skoro osudově: Francouzka Marie Trintignantová zemřela později v pouhých jedenačtyřiceti letech po brutálním fyzickém ataku partnerem, zpěvákem Bertrandem Cantatem. A Votoček začal ztrácet zrak, jako režisér natočil v Nizozemí už jen středometrážní uprchlické drama JuJu (1996), v ČR, kam se vrátil, televizní dokument Afghánská Šangrila – Pan doktor a jeho král (2004).

Teorie a praxe

V rozhovoru v roce 1994 mi Votoček vyprávěl o práci s Terezou Brdečkovou na scénáři historického filmu o událostech kolem Valdštejnovy smrti a právě nadcházejícím stěhování. Pracovní plány na projektu pro Českou televizi vzaly bohužel onemocněním za své, Křídla slávy si však svou působivost ponechala, jak jsem se mohl přesvědčit snad někdy v roce 2008 v pražské La Fabrice, kde jsem film s autorem uváděl a besedoval před nabitým sálem. A myslím, že ani vydání snímku na DVD pod názvem Na křídlech slávy (2011) a v režii českého znění Darji Hrubé nezůstalo bez významu.

V paměti si k jeho vyznění stále připomínám Votočkova slova zaznamenaná v Trutnově, když tam filmový kritik a náš společný přítel Jan Foll nazval jeho dílo „postabsurdním filmem“. Votoček reagoval příznačně: „Já přesně tuhle vědeckou terminologie neovládám, ale půjdeme k obědu a budeme nad tím přemýšlet.“